Bradavičník

Divné věci jsou v Bradavicích na denním pořádku. Některé jsou však tak divné, že jsou divné i v Bradavicích. Těžko říct jaké nadpřirozené síly nám vždycky nechají zmizet domácí úkoly, nebo donutí nás neslyšet ráno budík. Co za podivný jev to je, když mi zmizne ze stolku tabulka čokolády? Člověk by si mohl říct, že mít pocit, že vás někdo sleduje je tady celkem normální. Když všude zírají obrazy, nebo duchové. Tenhle pocit byl však mnohem, mnohem větší…

Toho rána jsem vstával jako obvykle celý rozhaprčený do školy. Něco už v ten moment co jsem se vzbudil, nebylo však v pořádku. Jakobych vstal hned špatnou nohou, rovnou do záchodové mísy. To že se mi totálně do té školy nechtělo ani nezmiňuju, protože to je snad každý den. Nejdříve jsem měl divný pocit, jakoby mě někdo sledoval. Ale když jsem si všiml mojí sovy na skříni, jak na mě valí očiska, tak jsem si trochu oddychl.

Každopádně čím více jsem se probíral, tím více se mi ježily všechny chloupky na těle. Ten divný pocit neustával. Ten nezadržitelný pocit, že tam něco hnije a smrdí se mi prodíral přímo do nosu. Smrdělo to víc než Merlinovy stovky let staré ponožky, jakoby mi něco vlezlo do frňáku a chcíplo to tam.

Po chvíli hledání jsem konečně našel zrůdný zdroj. Bylo to staré zelí. Skryté přímo pod mojí postelí. Nevysvětlitelné. Proč bych si strkal pod postel zelí? Zrovna já, když zelí bytelně nesnáším. A proč by to dělal někdo jiný? Už jen ten smrad mi trávil mozek. Snažil jsem se to odnést dřív, než mě to zabije, když v tom mě chytl zas ten nevysvětlitelný pocit. Slovy to ani nejde popsat, co to bylo za divný stav. Jakoby se realita kolem mě roztáhla, ale při tom smrskla. Vše bylo jiné a já věděl, že už asi blouzním z toho smradu. Musím to odnést stůj co stůj!

Když jsem procházel kolem svého stojanu a plátna na malování najednou se mě ten pocit zmocnil kompletně. Jakobych dostal nějaký umělecký amok, jsem prostě musel udělat to, co jsem udělal. Napřáhl jsem ruku s talířem od toho zeleného hnusu a mrsknul s tím po plátně. Neumím to popsat, ale prostě jsem věděl, že to tam patří. Bylo to, jakoby mě políbila múza a pak mě hnedka pořádně kopla do rozkroku. Chvíli jsem měl pocit blaženosti a uměleckého uspokojení, po kterém mě ale drsná realita smradu znovu praštila do nosu. Když jsem to ale pak uklidil, nemohl jsem věřit svým očím. Na plátně byl v zeleninovém blivajzu obličej vousatého muže. Jak jsem tak tiše na to zíral, ozvalo se do ticha slabé kuckání. Že bych snad trefil ducha do tváře a on se zakuckal? A nebo to kuckala jen moje sova? Že by mě opravdu sledoval nějaký neviditelný duch, jehož obličej se otiskl v zelí? I kdyby, tak jak jsem to mohl vědět, že tam je? My umělci jsme asi na takovéto věci citliví. A kdo je vůbec ten tajemný muž?

Taky je nemožné aby hmotné zelí trefilo nehmotného ducha, leda by se svojí fází hniloby přiblížilo světu mrtvých? Nebo jsem snad tak dokonalý malíř, že i prskanec hnijícího zelí dělá automaticky mojí rukou hned obrazy?

Je možné, že jsem nevědomky v tom prapodivném stavu něco zvláštního vykouzlil. Ještě ve škole jsem byl dost dlouho zmatený, zmotaný a přiotrávený puchem. Nebýt chytré spolužačky, tak čtu učebnici celou hodinu obráceně. Každopádně to bylo to nejzvrácenější ráno vůbec.

Možná si teď říkáte, že jsem blázen. To už si porovnejte sami a prohlédněte si ten tajemný obraz. Nechal jsem ho vytisknout do novin, jenom pro vás.

Tagy: duch, kultura, obrazy, zápach

3x Komentováno