Jednou jsem šla na svou pravidelnou vycházku na školní pozemky. Vše bylo normální. Vše vypadalo stejně, ale i tak mi jedna věc neseděla. Byl slyšet podivný tikot. Zaklonila jsem tedy hlavu a nadšením jsem málem padla na za… zem. Hodiny se po dlouhé pauze konečně daly do pohybu. Má to své pro i proti, jak si každý může domyslet, ale mě zajímalo něco jiného.
Jak to, že se hodiny daly do pohybu tak znenadání? Po dlouhém přemlouvání drahého ředitele školy a po dlouhém odmítání se hodiny znovu daly do pohybu. Přišlo mi to zvláštní. Šla jsem tedy za svou zvědavostí, až jsem narazila na pána, který naše drahé hodiny opravoval. Dala jsem na svou zvědavost a vytáhla z tašky zápisník a dala se do rozhovoru.
„Dobrý den. Jsem Layla Cattweh. Mohla bych se Vás zeptat na pár otázek?“
„Zajisté slečno. Také přeji dobrý den.“
„Všimla jsem s, že se hodiny daly znovu do pohybu. To Vy jste je opravil?“
„Jsme rád, že se ptáte. Konečně se moje práce dostane na veřejnost, ale tyhle hodiny byly velice zvláštním oříškem.“
„Co tím myslíte?“
„No. Protože jsem správný a pořádný hodinář, pustil jsem se do díla. Nemohl jsem najít žádnou chybu. Vyřešil jsem to tedy tím, že jsem hodiny rozebral. Každou součástku jsem zkontroloval a znovu vložil na své místo. Nikde jsem nenašel žádnou závadu. Ale když jsem hodiny znovu složil, stále odmítaly pracovat. Nedalo se nic dělat. Rozmontoval jsem tedy hodiny znovu a každou částečku jsem vyměnil za novou. Opět jsem hodiny složil. Ale ony stále stávkovaly. Až už jsem byl na samém okraji propasti, napadlo mě kouknout se na pružinky, které je potřeba natahovat, aby hodiny šly. A myslel jsem, že se asi zblázním. Hodiny byly v naprostém pořádku jen ta zatracená pružinka nebyla natažená. Máte tady dost nepořádné skřítky. Ale co, mě to může být jedno. Za svou práci jsem zaplaceno dostal a…“
„Promiňte, že Vám skáču do řeči, ale už musím jít. Děkuji za Váš čas.“
Hned jsem se vydala do kuchyně. Jako správná žačka jsem věděla jak se dostat přes tajné dveře. Jako obvykle mě tam přivítal houf malých domácích skřítků. Člověk by řekl, že je nemožné, aby tato spolehlivá stvoření zapomněla na tak podstatnou věc. Musela jsem zjistit co se stalo.
„Drazí skřítkové. Dnes jsem si všimla, že se hodiny daly znovu do pochodu. Ale zarazila mě jedna věc. Muž, který je opravoval, říkal, že stačilo jen natáhnout pružinku. Smím se vás zeptat jak je to možné?“
Bylo vidět, že jsou skřítkové dost nervózní, ale nakonec se přece jen dali do řeči. Nedostala jsem z nich ale žádnou věc, která by mi dávala smysl. Jen něco o nějakém žebříku, který nebyl dostupný a ještě, že měli málo času a málo sil. Pak už mi jen se vší úctou dali do rukou máslový ležák a vyprovodili mě ven.
Nevím co se stalo mezi panem ředitelem a skřítky, ale snad na to časem příjdu.
Tagy: domácí skřítek, hodiny, ředitel, tajemství