Bradavičník

Snad každý z nás se již setkal s potulujícícm se studentem nebo minimálně někoho slyšel o nich vyprávět. Toulkařem se koneckonců může stát vlastně kdokoli. Je to tak jednoduché, stačí jednou či dvakrát zabloudit cestou k učebně a už je z vás toulkař. Neboť ve chvíli kdy zabloudíte, tak najednou zjistíte kolik krásného je na tom, když se ocitnete sami v prázdné chodbě do níž vysokými okny pronikají zářivé paprsky zapadajícho slunce.

Ovšem toulkaření může být i nebezpečné.

Zrovna mě se nedávno při mé vlastně první toulce stalo, že jsem si jen tak vesele poskakovala prázdnou chodbou a najednou se zničehonic za mnou ozval podivný zvuk, tak jsem se prudce otočila, ale nic tam nebylo. Tak jsem se otočila zpět, že budu pokračovat dál k jednomu konkrétnímu výklenku, jež jsem zahlédla asi tak dva dny zpátky, když jsem tudy prolétala na vyučování. Tak si poskakuju dál, dokonce si začnu zpívat písničku. Né, že bych se bála, ale prostě jen tak se mi najednou chtělo zpívat a dělat hluk. A opravdu, ale opravdu to vůbec nebylo z důvodu, abych případnou příšeru zahnala pryč. No tak se tedy pomalu, ale jistě blížím k tomu výklenku, už vlastně jen pár kroků mi zbývá k tomu usednout na měkký polštář a jen tak se zadívat z okna. Když tu najednou se přede mnou zjeví neuvěřitelný škleb jednoho z našich hradních duchů, tuším že se jmenuje Segor Reser, ale nevím to jistě, v té chvíli vážně nebyla moc nálada na seznamování. Pokud teda za náladu na seznamování nepovažujete, když hlasitě zaječíte a dáte se na útěk, zatímco za sebou slyšíte slušnou nápodobu ďábelského smíchu, v kterém se ovšem ozývá hlavně jisté pobavení.

Nicméně toulkaření vážně může být nebezpečné, velmi lehce se vám může stát, že se budete hradem potulovat třeba celý den a objevíte tolik zajímavých věcí, že lehce zapomenete kolik je hodin a pak se před vámi, zatímco sledujete to zajímavé klubíčko, co se tak zničehonic před vámi zjevilo zrovna když jste vycházeli z toalety, náhle a bez varování zjeví profesor, například pan Alvaréz, který se tváří poněkud nerudně, ano velmi pravděpodobně to bude z důvodů, že na sobě chudák musí mít tu krajkovanou růžovou noční košili a čepec stejné barvy, ovšem on se v tu chvíli tváří, a musím říct, že docela úspěšně, že příčinou jeho naložení jste vy a nikdo jiný.

A v tu chvíli opravdu není vhodný čas na pochechtávání, neboť pan drahý profák vám asi neuvěří, že jste si zrovna vzpomněli na vtip, co vám odpoledne vyprávěla kamarádka při jeho nudné hodině. A pokud uvěří, tak o to hůř.

V téhle chvíli je naopak radno mlčet a tvářit se jak vás děsně mrzí, že jste ještě venku, popřípadě začít hrát náměsíčného, ovšem tuto fintu už prý dost profesorů prokouklo, takže nejlepší je opravdu nasadit výraz alá “já nic, já jen malý zajíček, co si tu jen tak hopká a už už šupajdí do své nory”. A jen prostě doufat, že vás protentokrát pustí jen se zamračeným výrazem a mumláním jak je ta dnešní mládež drzá a kdesi cosi. Ovšem, když vám přece jen napaří trest, i když vlastně není za co, vždyť vy jste se jen procházeli, tak je radno s úsměvem, pozor – né úšklebkem, ale normálním, pokud možno slušným, úsměvem, trest přijmout, sklopit uši a vážně odšupajdit. Nikdy totiž nevíte čeho všeho může být takový pan naštvaný profák schopen.

Ovšem, úplně nejnebezpečnější, jak jsem se zrovna nedávno dozvěděla z vyprávění mé spolužačky Carmen Liliany Stormgarde, je se se svými objevy svěřovat spolužákům. Carmen mi totiž vyprávěla jednu událost, jež se stala u nás v koleji v loňském roce. To tehdá jedna dívka od nás z koleje jménem Ashley Crownwell vyprávěla Carmen a kapitánce našeho famfrpálového družstva Alanyniss Almearové o jednom vzácném objevu, jež učinila během svých četných toulek, ovšem ze srandy jim odmítala říct, kde se onen poklad nachází. Ovšem obě dívky byly tuze zvědavé a prostě chtěly se za každou cenu dozvědět, kde je poklad ukryt. Především Ála se o tuto kauzu zajímala, neboť, jak povídala Lili, tak Ála je aktivní dívka, jež chvilku neposedí, nepostojí, což jí samozřejmě jen ctí. Ovšem drahá Ashley prý stále odmítala říct, kde se poklad nachází, tak se Ála odhodlala k odvážnému kroku. Prostě a jednoduše Ash, jednou když si v klidu seděla společně s Carmen v síni na jídle, napadla ze zálohy. Jen tak se k ní tiše přikradla, v mžiku jí zavázala oči šátkem a počla jí vyslýchat. A to prosím toto vše před zraky jedné z profesorek, jež nebudu jmenovat, ale prý má podobné jméno jako naše skoroúnoskyně.

No tak tedy se Ála dala do vyslýchání a prý si nepomáhala jen slovně, dokonce prý použila i nůž! Ovšem byla jsem uklidněna, že oním nožem byl pouze příborový nůž a že Alanyniss použila pouze tupou stranu nože. Ale člověk nikdy neví, že?

No nic, Ashley nakonec chtě nechtě vyzradila kde se poklad nachází a Ála už ji chytala za ruce, že jí rovnou odvede k tomu pokladu, ovšem Ash se povedlo vykroutit a zjistit, že onou únoskyní je Ála. Na to se malá dívka rozesmála a prý to dopadlo tak nějak, že prej v pohodě. Tak nějak to aspoň říkala Carmen.

Ano, tento případ především díky kamarádství všech zúčastněných dopadl dobře. Ale stejně mám za to, že je potřeba si z tohoto příkladu vzít ponaučení. Ano, klidně vyprávějte svým přátelům o svých objevech, ale přeci jen si radši dávejte pozor na pusu, nikdy nevíte, kdo další vás může poslouchat.

Takže abych naše téma nějak uzavřela, tak snad jen, že toulkaření je vlastně výborným způsobem jak se odreagovat a srovnat si myšlenky, ovšem ani sebehezčí západ slunce vám nenahradí kamarády a přátele, proto radím vám i sobě, držte se jich, co můžete, nikdy nevíte co přijde.

Tagy: duchové, profesor, toulkaření, úvaha

3x Komentováno