Bradavičník

Náš pravidelný přispivatel a autor LUARTRIE, zůstává i nadále naivní a i nadále píše články pro náš plátek. Články tajemné a články, které málokoho osloví. V této povídce se autor vrací od Lektvarů zpět ke svému oblíbenému oboru, a to Démonologii. Autor úmyslně ponechává hlavní dějovou linku a nedodává důležitá fakta o stvoření či spíše démonovi, který v této povídce prosperuje. Avšak se mi z něho podařilo dostat alespoň hrubý náčrtek, který Vám snad leccos napoví. Příběh je smutný, pln emocí a bolesti, psán autorovým osobitým stylem. Chcete-li si přečíst něco odlišného a jiného, neváhejte a pokračujte.

Poznámka redakce: Naberius, též známý jako Vrána nebo Černý jestřáb je démon střední třídy, z kategorie démonů pasivních. Všechny jeho aktivity byli doposud zaznamenány pouze ve dnech, kdy pršelo. Od té doby je tento démon spojován s deštěm. Tvrdí se, že je pánem nebes a déšt‘ jako takový ovládá. Naberius údajně útočí jen za deště. Jedinou obranou proti němu byt‘ sucho. V momentě, kdy Vás smáčí déšt‘ o Vás údajně již Naberius ví. Naberius se do oběti vsákne údajně právě oním deštěm a později mu započne činit nesnesitelnou psychickou bolest, jež povětšinou končí smrtí. Vše začíná hlasy. Zdánlivě nevinné našeptávání, které nás pomalu dohání k šílenství. V další fázi již pomalu ani netušíme kdo jsme, protože nám Naberius zcela potemnil mysl. Vytváří falešné představy, iluze a domněnky, které se v nás postupně hromadí. Když se dosti nabaží a rozhodne se načerpat „energii“ donutí člověka k sebevraždě. Dalo by se to nazvat poslední kapitolou. Vytvoří tak šílenou představu, že se člověk sám v afektu podřeže. A tak vždy, když se nalezne mrtvý jedinec v kaluži krve, uvažuje se, že byl posednut právě Naberiusem. Krev. Rudý déšt‘. [Více se nám bohužel od autora nepodařilo získat.]

„Černá vrána, předzvěstí smrti“
Je večer. Velice pochmurný večer. Samotné nebe je černé jako smrt a z dáli se ozývá nesnesitelné krákání krkavců a havranů. Je to nesnesitelné. Už se stmívá. Pomalu se zvedám z lavičky a chystám se jít domů a uniknout tak tomu šílenému krákání. Kap, kap, kap. Postupně se z nebe začnou spouštět kapky deště, které mě co nevidět celého pohltí. Skvělý způsob jak se vyrovnat se ztrátou své zemřelé snoubenky. Už jsem skoro před domem. Celý zmáčený a promrzlý. Nedokážu rozpoznat co na mé tváři jsou slzy z mé ztráty a co je déšt‘, jež mi odkapává z mokrých vlasů. Je to šílené. Pomalu odemykám. Intuitivně mířím ke své posteli, aniž bych se zabýval mým mokrým oblečením. Je mi zima. Vše jako by mi bylo rázem ukradené. Mé chování jako by najednou nabylo spontánnosti. Usedám v mokrém oblečení na postel a hledím na holou zed‘. V hlavě mám zmatek. Vše se točí kolem té smrti. Smrti mé milované. Pláču. Děsně to bolí a snaží se mě to rozervat na cucky. Déšt‘ hlasitě bubnuje o střechu mého domu a nebe je černé. Opět slyším to krákání. Sesouvám se z postele na zem a přitahujíce si kolena k bradě se nevědomky započnu pohupovat sem a tam. Trpím. Něco v mé hlavě mi našeptává. Je to šílené.

„Je mrtvá! Je mrtvá! Už ji nikdy neuvidíš! Zůstal jsi sám!“
„Za její smrt budeš trpět i ty! Nedokázal jsi ji zachránit! Nedokázal si nic!“
„Ubožáčku! Je mrtvá! Je mrtvá!“

Hlava se mi snad rozkočí. Slzy mi tečou proudem a nevědomky křičím. Stále se pohupuju. Hlas mě nenechává. Stále našeptává. Nechce mě nechat za žádnou cenu být! Šílím. S dalším nářekem proženouc se mi hlavou snad sto příběhů. Všechny vidím zřetelně. Všechny jsou o mé snoubence. Vše jako v jedné vteřině. Nejsou však ledajaké. To co vidím, je má smrt! Umírající snoubenka, nemocní rodiče a můj odraz v zrcadle. Vše, čeho jsem se kdy bál. Na jednom místě. Ničí mě to. Křičím, křičím, tak hlasitě, až dostávám křeče. K mému nynějšímu strachu, který zřím se přidává opět ono našeptávání.

„Je mrtvá! Bojíš se sám sebe! Zbabělče!“
„Rodiče jsou nemocní! Všichni v tvé blízkosti umírají!“
„Je čas! Je čas! Smrti se neubráníš!“

Nevím co dělám. Náhle v ruce nůž se mi zjevuje. Přízraky mé bolesti, utrpení a mé největší obavy jsou mi nyní společností. Pevně sevřouce nůž, se z psychické bolesti řežu podél tepen na předloktí. Cítím krev. Jak neprodleně proudí. A všechno to ještě zhoršuje. ÁÁárgh. Bolí to! Děsně to bolí! Slova jsou zbytečná. Psychická bolest, horší než samotná smrt. Netrvá dlouho a já se ocitám na zemi v kaluži krve. Bolest jako by ustupovala, avšak je již pozdě. Doufám, že tohle nepředstavitelné peklo konečně končí. ÁÁrgh. Zase ty krákající vrány! Nesnáším Vás! Nesnáším! Krev. Je to znamení. Kéž bych nikdy neokusil ten smrtící rituál. Proces. Rudý déšt‘.

A kdože jsem? Kdo vyprávěl příběh? Nikdo. Neexistuji. Možná, se to nikdy nestalo. Možná.
A čemu věříte Vy?

„Strach lže a ty mu věříš.“
„Jak může být smrt zlá, když v její přítomnosti o ní nevíme?“
„Až rudý déšt‘ smyje lidská utrpení!“

LUARTRIE.

Tagy: démon, déšt', emoce, láska, Naberius, Smrt, strach

4x Komentováno