Bradavičník

Příhoda z tohoto článku se skutečně stala, a to prosím právě mé maličkosti. Tímto bych proto chtěla varovat všechny obyvatele tohoto hradu, především však dámskou část, že ne všechna průhledná stvoření, neboli duchové, jsou tak nevinní a vystrašení, jak se na první pohled zdají. A koho konkrétně mám na mysli?

Jistě jste se s ním již setkali. Jedná se o mladého muže, který se tváří k smrti vyděšeně, není schopen ze sebe vypravit souvislou větu a prchá i před obyčejnou mouchou. Jistě, existují na hradě osoby, před kterými bychom se měli mít na pozoru, jako třeba náš ctěný Sýr Stanley, nebo profesor Ranijéri, ale tento duch to vyloženě přehání. Nebo jsem si to až dosud myslela. A myslela bych si to dál, kdyby se mi nestalo to, co se mi stalo. A co se mi stalo?

To se vám takhle jednoho krásného zimního lednového večera koupu v naší úžasné prefektské koupelně. Lebedím si v té obrovské vaně plné barevných bublinek a nádherně horké vodě, dokonce si trénuji své operní árie – to víte, je tam dobrá akustika – když v tom najednou vidím před sebou jakýsi pohyb a slyším příšerný jekot. No to víte, že jsem se tak lekla, až mi ujelo mé právě pěné dé do nechtěného vysokého cé. Ano hádáte správně, onen rušivý element a příčina mé pokažené stupnice nebyl nikdo jiný, než tento roztřesený duch.

Chvíli jsme na sebe takhle civěli a ječeli – tedy ječel on, já se snažila nějak zachránit mou árii – a během toho jeho ječení a mého pokusu o záchranu árie mi něco došlo. Jak se tam ten duch tak najednou ocitl? A čirou náhodou zrovna ve chvíli, kdy se tam koupe prefektka? Mladá nevinná ničím nezkažená dívka? Vysvětlení je prosté! Tento duch není nic jiného, než sprostý šmírák, který se svou úchylku snaží zamaskovat předstíranou bojácností.

O několik desítek minut později, když jsem se již vzpamatovala z šoku z tohoto přepadení, jsem si v klubovně poctivě psala školní trest pro naši prímusku (která měla samozřejmě plné právo potrestat mě za odnesení „jejích“ koláčků ze Síně a prý i urážku jejího… jak to bylo? Jo „majestátu“). A jak si tak píšu ten trest, najednou se přede mnou zjeví zase tento úchylný duch. To už samozřejmě nemohla být náhoda. Bylo to prachsprosté pronásledování!

A tak jsem sebrala svou lvíčecí odvahu a jala se ho seřvat. Zase se celý třásl, tvářil se vyděšeně a něco blábolil, ale já mu to nespolkla. Ta jeho vystrašenost není ničím jiným než přetvářkou, aby ho náhodou nikdo nepodezíral z toho, co je jeho pravé potěšení. Šmírovat nevinné dámy v koupelnách. Kdo ví, kolik bezbranných dívek a žen bradavického hradu (ano, mám podezření, že takhle špehoval i naše ctěné profesorky!) už takhle potají sledoval. Kdo ví, kolik jsem jich tímto článkem zachránila od podobné hanby a ponížení, jaké jsem zažila já.

Tagy: duch, koupelna, prefektka, tajemství

3x Komentováno