Prváci. Každoroční příval problémů a starostí, což většina z nás moc dobře zná. Je to malé, je to drzé a hlavně si to o sobě myslí, že pobralo veškerou moudrost světa a tudíž, jakmile se tomu dostane do ruky ten klacíček, co nazýváme hůlka a z dohledu zmizí veškeré profesorstvo, zvládne jakékoliv kouzlo, včetně těch dosud neobjevených. A to i přesto, že ze známkového hlediska téměř propadá. Je sice pravda, že známka nevyjadřuje inteligenci studenta, nicméně, schopnost mávání hůlkou asi ano.
Normální sobotní odpoledne. Kráčím si to tak od skleníků, kde jsem byla z důvodů, do kterých nikomu nic není a když dojdu na nádvoří, co nevidím. Skupinku tří prvaček, dvě naše zmijozelské a jednu z Mrzimoru, jak mi bylo později sděleno. Jistě, na tom nic není. Co mě zaskočilo byla skutečnost, že dvě z výše nejmenovaných držely hůlku a mířily jedna na druhou. Ta třetí, velice trpělivá, nutno podotknout, předváděla se skutečným klacíkem správnou inkantaci kouzla Expelliarmus. Docela se jí divím. Je přeci v zájmu těch dvou, aby při hodinách dávaly pozor nebo ne?
Nechci ale tímto textem naznačovat, že jsem něco víc. Kdepák, i já dost často chybuji, co se týče kouzlení. Mám ale výtku ke slečně Strangeové – příště by se mohla chovat lépe, bylo to v zájmu její vlastní bezpečnosti! Co je špatného na tom, když starší student jako já nechce, aby se jedenáctiletá holčička poranila? Hůlka v nezkušených rukou může způsobit řadu věcí. Od vypíchnutého oka, přes lehké popáleniny až k něčemu vážnějšímu, vhodný příklad mě zrovna nenapadá.
Co tím chce autor vlastně říct? Chci poprosit Vás všechny – pokud s hůlkou ještě neumíte pořádně zacházet, zatím ji noste jako ozdobu do drdolu (jste-li dívka, samozřejmě) a nebo, jestliže už za sebou máte pár praktických hodin, dohlédněte na ty mladší. Slečna ošetřovatelka i pan profesor Nicolsburg mají plno jiné a důležitější práce.