Bradavičník

Je na čase zveřejnit další tajemnou povídku. Náš autor se opět vrací k oboru Démonologie a představuje nám smyšlený příběh o tom, jak zákeřné může být lidské pokušení či touha po poznání. Tato povídka byt‘ poměrně děsivá a tak žádám slabší povahy, nečtěte již dále. A Vy ostatní? Vychutnejte si požitek z této (podle mě) dech beroucí povídky během hltání následujících řádků.

Poznámka redakce: Jedná se o povídku, ve které prosperují fakta o démonovi zvaném Shanbaran. Tento démon pochází z asijských oblastí a jedná se o démona pozemního. Jeho schopnosti jsou neskutečné a řadí se do kategorie vyšších démonů. Tento démon se bojí své podoby, svého odrazu – bojí se zrcadel. Před tímto démonem se doporučuje (když na to dojde) utíkat a nedávat najevo své emoce. Teddyžel, tento démon posedne dané jedince několikrát do roka. Zahnat jej můžete pomocí zmíněných zrdcadel, které nasměrujete nejlépe někam k vodě. Démon je velice ohyzdného vzhledu. – Tohle by Vám mělo stačit k pochopení celé povídky a chcete-li znát více, musíte navštívit hodiny Démonologie.

Mezi zrcadly
Pokušení přechází v činy a činy z pokušení přecházejí v pošetilost. Leckdy i smrt.

Povím Vám příběh, který jsem zažil. Povím Vám o něčem, co si nikdy nepřestanu vyčítat. Povím Vám o tom, jak jsou lidé pošetilí, naivní, toužící po vědění či poznání a o tom, jak možná nevědomky pokoušejí svůj osud. Povím Vám o malichernosti. O tom, jak se lidé nedokáží poučit a o tom, jak lidé berou věci s lehkostí. Byl snad já jiný? Ne. Byl jsem úplně stejný.

Další den za mnou. Ležím na dece, jež je zaprášená od sluncem prohřáté a vyprahlé zeminy. Je ráno. Domorodci již započali se svou tradicí a mě ze stanu vyhání bubnování, skřeky a mnohé další zvuky, které vydávají jejich prazvláštní nástroje. Přes to, jsem jim vděčen za půdu, kterou mi na svém území propůjčili a na které již třetím dnem pobývám. Dnes naposled. Dobrodružství mne táhne do jiné části této země. Stále jsem neviděl nic, co by zaplnilo tu touhu, to nadšení a to pokušení, které mne sem táhlo. Nudný výlet. Zvyky domorodců jsou jen zvyky domorodců, chci víc. Chci vidět něco, co jsem nikdy neviděl. Co doposud nikdo neviděl. Čas jako by se zastavil. Slunce ještě není ani na sklonku a já mám již vše připravené k odchodu. Na další cestu. Další dobrodružství, jež mne čeká za tímto údolím. Je-li to údolí. Domorodci se chovají divně. Po celou dobu, jež balím, pobíhají mezi svými stany a chatrčemi a mezi jezerem, které je nedaleko. Je to jen několik stop od posledního příbytku, navíc je jezero rozlehlé, tudíž je k němu jednoduchý a volný přístup takřka odkudkoliv. Vlastně není tak rozlehlé, jen se na druhé straně údolí vlévá do moře. Něco se děje. Celé to sleduji jako mudlovskou grotesku. Pobíhají sem a tam, zatímco děti vyrývají v pravidelných intervalech do země dlouhé čáry. Čáry či snad rýhy z jedné strany hluboké a z té druhé vysoké. Zarážky. To bude to správné slovo. Poprvé za tři dny z hloubi duše lituji, že jim nerozumím ani slovo. A v takovéhle situaci by ani gesta nepomohla. Ani by na mě neměli čas. Něco je totiž špatně. V jejich tvářích je odhodlanost, zmatenost a strach. A v mé tváři je nervózní očekávání. Další tradice? Rituál? Hloupost. Viděl jsem již mnohé, ale tohle chování, by se dalo přirovnat k chování nemocného starce, který právě zápasí s časem. Někteří na mě už cosi hulákají a gesty naznačují, jako by se blížila pohroma. Nerozumím. Avšak jsem stále v klidu. Atmosféra, jež dostala záporný náboj, nijak nebrání mé zvědavosti. Možná konečně uvidím něco, co nikdo jiný. Slunce je již na sklonku, přes to je stále dobře vidět. Spád událostí mne doslova uchvacuje. Sedím na zemi. Domorodci jsou ukrytí ve svých stanech a dřevěných příbytcích. Nikdo ani nedutá. Ticho narušují pouze poklidné vlnky na jezeru, které se sem čas od času probojují až z druhé strany. Od moře. Jediní, kdo zjevně tuší co se bude dít, jsou domorodci. Stále sedím a už ani necítím hýždě. Vstávám a protahuji se. S udiveným pohledem právě zkoumám výtvor, jež stvořili domorodci. V každé, dítětem vyhrabané zarážce stojí něco, co by se dalo nazvat zrcadlem. Ano, lepší slovo proto nemám. Jsou to zrcadla. Všechna jsou umístěna naproti sobě a tvoří tak jakousi uličku přímo ke břehu jezera. Paralelně vůči nim jsou rozestavěna další zrcadla. Proč? Podívám se. Je to jednoduché. Všechny zrcadla jsou nastavena proti sobě tak, aby se Váš odraz nedostal k jakémukoliv příbytku domorodstva. At‘ si stoupnete kamkoliv, hledíte na svůj odraz a nutí Vás to se otočit. Otočíte se a vidíte svůj odraz všude. A právě v oné uličce, jež vede přímo k jezeru. Je to opravdu propracované. Neuniknete svému odrazu, všude na sebe hledíte. Tento aspekt Vás nutí rozeběhnout se a skočit do jezera. Do místa, ve kterém se konečně zbavíte svého odrazu, který Vás v takové chvíli doslova deprimuje. Děsivé. Sedám si mimo tuto skládanku a pozoruji to perfektní rozmístění. Stále je vidět. Náhle zvedne se prach zeminy kdesi u rozmístěných zrcadel a mě naplní touha. Touha či snad pokušení to jít prozkoumat. Ale pořád sedím. Pocit nejistoty je silnější. Domorodci ani nedutají, jako by tu nebyli. Čas od času se u nějakého zrcadla zvedne prach. To mne nenechává klidným. Přemýšlím. Horlivě. Nic mne nenapadá. Chodím v bezpečné vzdálenosti od zrcadel a sleduji tento úkaz. Rázem vše ustane. Je klid. Děsivý a dech beroucí klid. Začínají mne naplňovat všemožné emoce a pocity. Strach, úzkost, touha a pokušení. Možná nevědomky se stále přibližuji k zrcadlům. Už jsem u nich. Stát! Nevím, co dělám. Něco mne tam táhne. Něco, čeho se ale bojím. Ach, ta lidskost. Vstupuji mezi zrcadla. Kdesi vprostřed mezi začátkem celého útvaru a jezerem. Stačí krůček do strany a ocitnu se přímo mezi dvěma zrcadly. Čas jako by opět neznal svá pravidla. Je podvečer. Klepou se mi kolena a cítím, že ze sebe nedokážu vydat ani hlásku. Emoce ze mě přímo srší. Přes to však, pokušení ovládne a zatemní mou mysl. Sklopím zrak a udělám krůček. Krůček, který je tak těžký, jako nikdy. Nikdy předtím. Stojím mezi zrcadly. Jaká to malichernost a pošetilost. Jaké je to vysněné naplnění? Jaký je náš cíl, když pokoušíme. Dramaticky zvedám pohled a chystám se podívat do zrcadla přímo přede mnou. Cítím, jak ze sebe vypouštím všechny emoce, jak se potím a jak chci stále více. Jak se toho pocitu ne a ne dostatečně nabažit. Lekám se svého potemnělého odrazu. Hledím na sebe. Žádný filozof, žádný spisovatel, žádný básník – nikdo z nich, by nedokázal popsat výraz v mé tváři. Zemina se opět zvedne a s žuchnutím – které slyším, se zapráší. Slyším najednou vše. Ale krom odrazu sebe samého nevidím nic. Jsem zaslepen pokušením. Hlupák. Pošetilec. Blázen. Dojde mi najednou. Ale je pozdě.

Představte si noční můru. Zlý sen. Nejhorší vzpomínku. A leknutí. To vše mne naplnilo v jedné vteřině. Všechny svaly ztuhly a celé tělo chtělo křičet. Nešlo to. Nemohl jsem nic. Bylo to hrozné. Psychická i fyzická bolest. Utrpení. Ukrutné utrpení. Možná právě tohle, nikdo neviděl a nezažil. Něco mi zatemní mysl i zrak. Již nerozpoznávám, kde stojím, co dělám, nedokážu si setřídit myšlenky a nedokážu si ani uvědomit, že můj mozek nepracuje. Jsem mrtvý a přes to, žiji. Dýchám. Přerývavě a hlasitě. Můj výraz prázdný jest. Ukrutná bolest, jež mne probodne s každým krokem, který nevědomky udělám je k nesnesení. Emoce jsou tatam. Už ani nevím, co jsou. Mžitky. To jediné, co nyní mám. Tlumený řev, pláč a křik domorodců, jako by každou vteřinou navyšovali mé utrpení. Nevnímám. Něco se děje, ale nevím co. Jsem zdroj. Zdroj celé té bolesti. Nepopsatelné. Nepředstavitelné. Vše utichlo. Bolest s posledním úderem zmizela. S posledním silným úderem. Ležím mezi zrcadly, kam jsem před chvílí z pokušení vstoupil. Před chvílí. Možná před hodinou, možná před týdnem. Je den. Jsem špinavý a od krve. Na tváři cítím zaschlé slzy. Všude kolem jsou mé emoce, rozházené, jako hračky v dětském pokoji. Pootočím hlavou. Domorodci. Jsou mrtví. Všude kolem. Rozervaní na cucky. Dech se mi zastaví. Bdím své poslední vteřiny. Matně. Jediné, na co se zmohu je poslední pohled do osudného zrcadla.
Byl tam. Stál vedle mě. V prachu. Než si stačím uvědomit poslední myšlenku nebo to, co právě vidím, zavírám oči. Umírám. Na utrpení, z moci pekelné a z pokušení. Z bláhovosti a nevědomosti! Z lidskosti! Platím tou nejvyšší cenou za lidské vlastnosti. Nenávidím zrcadla. Konečně jsem zemřel. Necht‘ pravda o vlastnostech lidských zemře a spočine společně se mnou. Ta bolest, jež Vás doslova rozerve. Zešílíte. To, co jsem prožil, nedokážu popsat. Protože to popsat nejde.

Již nedivím se těm, jež se bojí vlastního stínu!

Tento samozřejmě smyšlený (s kapkou nadsázky) příběh, který vypráví postava, již dávno zemřelá – byt‘ není ani duchem poukazuje na mnohé lidské vlastnosti, které nejsou špatné, avšak každé špatnosti jako by byli rádcem.

LUARTRIE

Tagy: démon, Démonologie, pokušení, posednutí, povídka, Shanbaran, Smrt, zrcadla

2x Komentováno