Bradavičník

Ač to zní jako nějaká pohádka či bajka, je to skutečný příběh, který se stal v Bradavicích a může se klidně ještě přihodit i vám. Na našem hradě se totiž znovu zopakoval ten starý příběh života. Příběh o tom jak ti zlí si zas začali vystrkovat čumák nahoru a dobro muselo zasáhnout a čest a sláva zajisté čekají každého, komu se nezprotiví dobré skutky. Hrdinové ještě nevymřeli, alespoň dokud jsem tu já! Takže třeste se všichni zloduši Bradavic, jenž si libujete v trápení druhých, jelikož já budu vždy vaším trnem v oku, vaše osina v zadku. Já budu příčinou špendlíku na vaší židličce a švába ve vaší polívce.

Byla jednou jedna krysa Rushi. Vedla celkem fajnový život krmená a hýčkaná holkou jménem Lole. Vše se ale muselo změnit v ten osudný den. Ten den jsem si myslel, že nastane Apokalypsa, nebo něco takového, jelikož jsem viděl věci, které už v životě neuvidím. Konkrétně to byl milý úsměv na tváři Ropuchy. Ony ropuchy se normálně neusmívají, ale tahle ropucha nebyla vlastně zvíře, ale člověk. Dokonce holka. Říkal jsem jí ropucha, protože se to k ní hodilo. Tato ropuší zmijozelská princeznička se stavila dokonce i u nás nebelvírských. Její obvyklý, nafoukaný škleb byl náhle tatam a já věděl, že za tím něco bude.

Když Ropucha odešla, zjistila Lole, že jí zmizela její krysa. Místo toho jí ještě přibyl v kapse výhružný dopis s opravdu nehezky nakreslenou krysou. Stálo tam, že pokud chce vidět svou krysu živou, ať udělá, co se po ní bude chtít.

Byla tohle vše jen náhoda? Neřekl bych! Mě bylo hned od začátku jasné, kdo je pachatel. Že to vše naplánovala ta Kuňka slizká, na to mám nos a znám ji moc dobře. Ale nebyl žádný důkaz. Lole nejspíš měla v plánu poslouchat výhružky únosce krys. Ale já vytvořil svůj vlastní geniální plán.

Začal jsem Ropuchu pronásledovat. Sice se mi třeba za ní do zmijozelské společenské místnosti dostat nepodařilo. Ale i tak jsem se pomalu stával jejím stihomamem.

To však nebyl zdaleka konec nátlaku. Moje strategické psychické útoky byly zákeřné, ale nutné. Každý náš rozhovor se stupňoval v hádku, a každá naše hádka zas ve rvačku. A tak došlo ke škubání vlasů, kydání pudingu, šťávy, či vrhání ovoce za doprovodu nadávek, které už ani do tohoto světa skoro nepatří. Pořád však nechtěla kápnout božskou a to jsem jí musel lízt už pěkně na nervy.

Nejlepší to bylo, když jsem jí dal děsnou ránu hlavou do hlavy. Tehdy jsem vskutku poznal i její tvrdohlavost a sám jsem pak nebyl schopen rovného pohybu. Sice jsme po tomhle vypadali jak dva jednorožci, ale možná ještě víc jsem jí vlastně naštval něčím jiným..

Ten den moje ruka olepkaná od medu skončila v jejich vlasech. Když jsem si až moc pozdě uvědomil, že teď jsem k ní přilepený, začal jsem tahat. Jakoby nestačilo, že i tak vřeštěla dost, vypískla po každém zatáhnutí mnohem víc. To už ani mě nepřišlo vtipné. Tahal jsem jí za pačesy, zatímco ona ječela a vřeštila jak syréna zrudlá vzteky bez sebe. I když tam byla její pohotová kamarádka, která hned vyskočila na nohy a snažila se nás odtrhnout, nešlo to. Nemohl jsem se od ní odlepit a panika zachvátila už i mě. Vzduchem lítaly drsné nadávky a hlavou se mi mihl nápad, že by to šlo ustřihnout, ale to už se mi vytrhla sama.

Má ruka zůstala chlupatá a její hlava pocintaná od medu a já mohl pak rychle utéct, než mi prasknou bubínky. Tyto vzpomínky ve mně vyvolávají vskutku nostalgické pocity.

Možná si teď říkáte, že pokud jsem takový hrdina, tak se vůbec nechovám jako gentleman. Ale někdy i gentleman musí nakopnout dámu do pozadí, aby se chovala slušně.

Mezitím Lole dostávala další výhružné dopisy, kde se dozvídala, že prý její krysu měli unést vlkodlaci. Ti pak byli zase jejím stihomamem a dokonce začala bránit Ropuchu, že prý to neudělala a kdovíco. Ale já vím prostě svoje. Její intriky popletly už i Lole a ta zas pak pletla i mě.

Chudák Lole, když si představím, že si představila její milovanou, nebohou, malou krysu jak jí drží v zajetí nějací hrozní vlkodlaci.

Nakonec se vše v dobré obrátilo. Lole dostala svou krysu zpět a já se mohu kochat svojí hrdinskou genialitou a mít zase jednou klidné svědomí, že jsem udělal dobrý skutek.

Bylo mi jasné, že dřív nebo později to Ropucha nakonec vzdá, jelikož jí ten pocit týrání asi nestál za to, když byla sama týraná mnou.

Lole se pak sice bála, že prý: co když se chtěla Ropucha opravdu napravit a já jsem týral tu nepravou? Ale já vím svoje. I kdyby ropucha za nic nemohla tak.. tak má prostě smůlu. Ale hrdinové jako já se nikdy nepletou.

Viňas Velkohrdinský Veneas

Tagy: jídlo, krysa, příběh, žáby, zoufalství

10x Komentováno