Bradavičník

Skřítci. Tolik toho pro nás dělají. Bez nich bychom dočista umřeli hlady! Nikdo z nás si neumí představit, co by se mohlo stát, kdyby skřítci nevařili. Kdyby nedejmerlin byli nuceni vařit profesoři, nebo ještě hůř my studenti! Každý už ty jejich pochutiny bereme jako samozřejmost, ale bez nich by byly celé Bradavice v trapu.

Všichni jsme až moc rozmazlení jejich dobrotami. Už ani nevíme jaký poklad nám kolikrát leží na talíři přímo před nosem. Kolik jejich dobrůtek nám obšťastnilo jazýčky. Kolik barev chutí nám ještě naservírují na talíř.

Moc často jsem si liboval v jejich umění a právě nadešel čas, abych jej připomněl i ostatním. A tak pro vás zavítám znovu na místo mému srdci velmi blízké a ještě bližší mému žaludku. A tedy do hradní kuchyně.

Zaručeně první věc, která vás omámí, ještě dříve než vstoupíte je ta vůně. Ooo ta vůně vábící mlsné labužnické frňáčky jako ten můj z dalekých míst chladného hradu. Tyto svůdné vůně lahodily mému nosu už daleko před cílem. A že jich nebylo málo. Naopak spousty smíšených vůní nabízejících mé mlsné fantasii opravdové vzrušení.

Nebylo se čemu divit. Skřítci totiž tehdy chystali pořádnou nálož pro naše žaludky. Poslední dobou museli pořád něco chystat, když byly ty vánoce a svátky. Když jsem tedy otevřel ty vrata, ze kterých se linula ta vábící slast pro můj nosík, musel jsem zůstat chvíli zírat.

Přede mnou se naskytl pohled na organizovaný chaos. Všude plno skřítků se motalo a ani jeden neotálel. Vše do sebe krásně zapadalo, i když by jeden řekl, že takový zmatek ještě neviděl. Veškeré ty zdroje vůní byly chystány na velikou hostinu.

Vzduchem se mi nad hlavou mihl jakýsi neidentifikovatelný létající objekt a já pak poznal, že to jsou talíře. Celá skupinka létajících talířů letěla vzduchem a níže jsem si povšiml skřítka, jak naviguje talíře, kam mají letět. Vedle od skřítka jsem viděl ohřívat se jakýsi kotlík. Co však bylo zvláštní, jak z něj trčely do všech stran jakási chapadla chobotnice. Dokud k nim nepřišel jeden skřítek a nezačal vařečkou zašťuchovat chapadla zpět do kotlíku s vařící bublaninou. Byla to však marná práce. Vždy když jedno zašťouch do kotlíku, vyčouhlo zas jiné a tak se nad tím čertil a šklebil, dokud k němu nepřišel jeho kolega tlustý skřítek, který nesl mimochodem u sebe poměrně velkou houbu jako nějaký deštník a začal mu radit. Z toho, co jsem vyrozuměl, tak ty chapadla nebyly chapadla, ale nějaké kořínky, nebo spíš kořeniska. Skřítek zahrkal s houbou nad kotlíkem a jemný houbový prášek donutil kořenovou chobotnici vydat zvuk, jako když kýchne ptakopysk. Po chvilce se všechny kořínky zatáhly a skřítek pak odešel i s houbou bokem. Tam jsem viděl jen jak s velkou houbou chvíli zápolí, než ji konečně zavřel tak, jak se zavírají deštníky a zašoupl do jednoho velikého šuplete. Člověk někdy musí zírat, co všechno vlastně jíme.

Ve vedlejším kotlíku zatím byla polévka zase moc horká, tak u ní zas mával samomávající vějíř na zchlazení. Podivná polévka bublala, jak kdyby v tom topili šavlozubé veverky ze Zapovězeného lesa a barvu to mělo, jak kdyby si v tom někdo vařil použité trenýrky po famfrpálovém zápase. Přes všechnu vnější nechuť jsem ale přičichl, jemná vůně mi ukázala pravou krásu tohoto jinak podivného žbleptu. Malá nenápadná flaštička se ke kotlíku přikradla vzduchem a přilila tam nepatrně svůj obsah, záhy polévka změnila barvu na o dosti přijatelnější a začala se tvářit mile, tak jako všechno jídlo kolem.

Můj pohled se potom prudce strhnul jiným směrem, jelikož kolem mě prošel skřítek s plným tácem chlebíčků a já si mohl nepozorovaně jednu z těch dobrot vzít. Opravdovou slast poskytl mé Velkomlsnosti jeden takovýto drobeček.

Když jsem zvedl pohled, viděl jsem na velkém kuchyňském stole poskakovat tančící skotačivý nůž, u kterého si jeden nemohl být ani jistý, jestli tancuje nebo krájí. V jeden moment však několika ráznými pohyby použil svoji ostrost a rozkrájel nebohá rajčata na malé kousky. Dále stál u stolu mistr skřítkuchař, bedlivě sledující každý pohyb podlouhlé lžíce míchající pozvolna v mističce bílou bobtnající pěnu. Kousek dál na stole bylo veliké těsto válené ještě větším válečkem za dopomoci dvou skřítků. Hned za válcem ťapkali v placatém těstě různé formičky, krůček po krůčku.

Viděl jsem i jak malá skřítčice bulí nad cibulí. Nesla jí plnou mísu, dlouhým nosánkem zapíchlým do cibulek.

Všem nad hlavou pak projel kotlík na prádelní šňůře zavěšený a jenom skřítkuchaři to shodilo kuchařskou čepku z hlavy.

Využil jsem tedy ještě příležitosti a oslovil jednoho skřítka na rozhovor:

„Dobrý den, mohu se zeptat? Co tady všechno chystáte?“

„Dobrý den. Jak vidíte pane, tak tady chystáme některé dobroty na ty vaše slavnosti. Ale teď mě omluvte, jdu přichystat támhleten velký kotlík čokolády pro ty vaše mlsné papulky. Doufám, že se v něm neutopím. A pak taky musím pomoct hodit támhletoho obřího krocana na pekáč. Doufám, že mě nezamáčkne. Všechno aby dělal skřítek! Poroučím se.“

Musím uznat, že jsem si vybral zrovna nabručenějšího skřítka a to ještě nebylo všechno. Když si mě všiml mistr skřítkuchař, tak začal být nervózní. Vyhostil mě se slovy: „Zase vy? Vyveďte ho někdo. Už zas ten mlsný student. Ať se nám tu neplete“

Ani nechtěl vyslechnout, že tu nejsem ujídat z talířů, ale kvůli článku. No tak se milí čtenáři budete muset spokojit bez rozhovorů. Bylo se mnou trošku zameteno.

Toto byl pouze malý odvar ze vší té euforie, kterou moje oči a jiné smysly prožívali, když jsem tehdy byl v té skřítkuchyni.

Doufám, že jsem vám nahodil sliny, tak jako tekly skoro mě tehdy.

Vindict Velkolabužník Veneas

Tagy: domácí skřítek, jídlo, kuchyně

Jeden komentář