Bradavičník

Již dlouho čekáte na nějaký netypický článek? Na něco k zamyšlení? Na něco, jež Vás donutí přehodnotit své názory? Tak jste se dočkali. Náš pravidelný přispivatel LUARTRIE se totiž rozhodl, zveřejnit další část svého pisatelského já. Dnes se však nejedná o povídku, nýbrž spíše o vskutku netradiční esej na velmi ožehavé téma. Jak již napovídá nadpis článku. Setkáme se zde s pocity a názory samotného autora, jež nám nejsou nijak vnucovány. Ale, které nás nutí se zamyslet. Chcete-li si přečíst něco odlišného, neváhejte a pokračujte.

Kletby, které se nepromíjejí
Kletby, které se nepromíjejí. Snad nejděsivější slovní spojení. Tyto kletby obklopují naše kouzelnické společenství – obdobně jako samotná černá magie, již od pradávna. A právě tyto kletby, bývají právoplatným a nejčastějším pojítkem právě s černou magií. Každý je zná. Tak, jako je všeobecně hrůzoucím slovním spojením černá magie, tak i spojení kletby, které se nepromíjejí, neztrácejí na svém děsivém významu. Více, než děsivém. Mnohem. Zlo, nelidské zlo, jež páchají samotní lidé. Každá z těchto kleteb je zdravému rozumu velice odporná. Tři nejhorší kletby, které známe a to i přes to, že jich existuje mnohem víc, než jen tyto tři. Mnoho dalších kleteb dokáže ublížit. Ale rozhodně ne tolik, jako jedna z těch, které se nepromíjejí. Pouze tři. Tři. Je to málo nebo hodně? Ano, záleží na problematice, nicméně, v tomto případě je číslo tři dostačující. Věřím, že nikdo z nás by neměnil za číslo vyšší. A za nižší to již bohužel nelze. Tři velice zlé kletby. Je až fascinující, jak se o těchto kletbách mnohdy sami zmiňujeme. Používáme slov jako zlé, odporné, strašlivé, zakázané či ty, jež se nepromíjejí. V žádném případě, ale nejsme schopni slovy natolik popsat to, co přesně tyto kletby znamenají. Nespočet záporných přídavných jmen, kterých využíváme. Stále je to málo. Nebo není? Můžete se mnou nesouhlasit, nicméně, bych Vámi musel pohrdat. Kdybyste se mnou nesouhlasili, tvrdili byste poté pravý opak. Jaký? Tři je málo. Ano, tři zakázané kletby není moc. A popsat je dokáže každý. Je to velice prosté. Vidíte? Chápete ten princip? Ano? V tom případě se mýlíte. Snažím se zde popsat princip tří nepopsatelných kleteb. Kleteb, které se nepromíjejí. Domnívám se tedy, že počet stanoven u čísla tři je dostatečný. Jaký to úspěch. Podařilo se nám dát dohromady tři kletby. A ne kletby ledajaké. Kletby nejhorší, které si jen stěží dokážeme představit. Teddy, dokážeme, ale jak jsem již psal výše – nedokážeme to popsat. Přesně a detailně je popsat. Uvědomí si osoba očarovaná kletbou Imperius, že byla pod vlivem této kletby? Možná ano, možná ne. Bude chtít někdo popisovat svůj zážitek s kletbou Cruciatus? Nebude. Možná odvážlivec, který však svůj příběh přibarví. Nepochybně. Ve druhém případě, se o tom jedinec nebude chtít zmiňovat neb při pouhém pomyšlení na tuto mučící kletbu na něj dolehne vskutku nepříjemný psychický stav. Co se kletby třetí týče, zde je to myslím naprosto jasné. Tak vidíte. Nedokážeme je popsat. A přes to, je popisujeme. Ale nedokážeme. A možná právě tak to má být. A možná právě toto, je správné. Správné nedokázat.

Kletby, které se nepromíjejí. Jaký je pravý význam slova nepromíjejí? Proč? Ano, jistě, protože použije-li někdo jednu z kleteb, je to neodpustitelné. Ale stále se paradoxně ptám, proč? Lidé si dělají hrozné věci. At‘ již fyzickou nebo psychickou bolest. Stále se něco děje. Ale za většinu věcí či dokonce přímo za vše, dnes dokáže každý druhý odpustit. Čímž nyní nemám na mysli situaci, kdy Vás někdo polije šálkem kávy a podobně. Mám na mysli mnohem horší věci. A jaké? Pod pojmem horší věc, si každý z nás představí něco jiného, není-liž pravda. Proč by se právě tyto kletby nedali odpustit? Snad musí mít jejich použití nějaký pádný a omluvitelný důvod nebo ne? No, jen si to představte;

„Nechtěl jsem, abys udělal chybu a tak jsem Tě navedl směrem, který uznávám já sám za vhodný. Použil jsem kletbu Imperius, odpustíš mi to? Udělal jsem to kvůli tobě.“

„Měl jsem kdysi přítele, který byl nebojácný. Salazar ví proč, toužil po bolesti. Prosil mne o to. Že chce zakusit něco nového. Že chce poznat, jak vypadá opravdová bolest. Celou minutu strávil pod náporem mé kletby Cruciatus. Slíbil, že mi to odpustí.“

„Víš, trápil jsi se. Tvá nemoc, byla nevyléčitelná a hrozně jsi trpěl. Křičel jsi a možná nevědomky vykřikoval, at‘ Tě zabijeme. Bylo to šílené. Ušetřil jsem Tě tvé bolesti. Zbavil jsem Tě toho břemene. Nyní již netrpíš, nyní je Ti dobře. Doufám, že mi odpouštíš. Za ten zelený záblesk, jehož jsem byl v dobrém záměru zdrojem. Tak odpouštíš? Jo aha, ty jsi mrtvý.“

Hloupost. Nepopsatelná hloupost. Tři megalomanské nadsázky. Dokonce až nemorální. Ale jak to z nich krásně vyplývá. Celý ten smysl, proč jsou tyto kletby neprominutelné. Prominuli byste snad někomu, kdo Vás očaroval a jednal za Vás? Neprominuli. Chtěli byste to sami od sebe? Lidé dělají různé hlouposti, ale tohle, to by si nepřál nikdo. Chtěli byste okusit tak ukrutnou a sotva popsatelnou bolest? Nechali byste se mučit? Nenechali. Tak vidíte. A už vidím, jak běžíte vstříc záblesku zeleného světla. Jak s radostí objímáte svou vlastní smrt. Na mé tváři musel být v tuto chvíli prazvláštní úsměv. Banální a primitivní věci, jež nejsou banální a nejsou primitivní. Každý to chápeme jinak. Každý máme jinak postavenou morálku. Ale základ, ten máme všichni stejný. Jedná se o tři kletby, jež působí na druhého člověka negativně – dá-li se tento výraz použít. Tři kletby, které jednoduše ubližují. Obzvláště, použijeme-li je na druhou osobu. Hrozný a odporný čin. Neodpustitelné! Možná, bychom se mohli dohadovat, že existují „zlí“ lidé, kteří by si to zasloužili nebo že například kletba Imperius, by mohla leckdy posloužit i k dobrému. Dobrá tedy, budeme se přít. Kletby, které se nepromíjejí. Zakázané kletby. Nenazývají se tak jen z nějaké spontánnosti. Má to své důvody a své opodstatnění. Nespočet důvodů, přičemž některé z nich jsem již uvedl. Nikdo se zdravým rozumem, by tyto kletby nikdy neprominul. Vlastně, nikdo by je neprominul. Zlo páchané mezi lidmi. Vzájemně. Odporné. Hodné trestu. Tak proto. Proto se tak nazývají. Proto, aby to bylo všem hned od prvního pohledu zřejmé. To je onen důvod.

Tři zapovězené kletby. A jejich spravedlivé potrestání. Kletby, které doposud ze všech těch ohavností zůstávají tím, co se opravdu nedá odpustit. Tím, jež nelze prominout. Již od pradávna jsou chápány jako kletby zapovězené. Kletby, kterých bychom se měli bát. A kletby, které nikdy nesmíme použít. A nepoužijeme. Možná. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Říká se. Známe náš Zapovězený les. Zapovězený. A zapovězené kletby. Nepatrná souvislost. Tyto tři kletby, jsou nepochybně velice náročné na schopnosti kouzelníka. Obzvláště poté, poslední dvě. Cruciatus a Avada Kedavra. Mučící a smrtící kletba. Musíte v sobě nalézt tolik hněvu, nenávisti a touhy – ano, touhy, aby se Vám tyto kletby vůbec podařily. Ve většině případů se ale nepodaří. Musíte totiž opravdu nenávidět. Z celého srdce. Ale nechme nyní mé rozvíjející se teorie o náročnosti a použití kleteb a podívejme se, kam tím mířím. Je to správné. Je dobře, že málokdo v sobě nalezne tolik nenávisti a je velice dobře, že se každý sám o sobě těchto kleteb bojí. Výrazně tím klesá jejich použití. Jen někteří jedinci .. a právě proto, jsou tyto kletby zapovězené. Vždy byly, jsou a i nadále budou tak chápány. Jako zakázané. Jako zapovězené. Jako ty, které se nepromíjejí.

Klasifikace trestů za užívání černé magie. Velice přísné, jasně stanovené a složité zákony. Leč je velice složité, tyto zákony sehnat v takové podobě, z jaké bych jej dokázal pochopit, pokusím se zde uvést své dojmy. Konkrétně se zaměřme na ony tři kletby, které se nepromíjejí. Všechny mají stejný trest. Leč bývají řazeny od horší po nejhorší, což je všeobecně hloupost. Mají stejný trest. Jednosměrnou jízdenku do Azkabanu. Doživotí. Není to drsné? Vždyt‘ si s ním jen pohrál. Vždyt‘ ho jen trochu mučil. Ale co na tom, že ho zabil, lidé umírají každý den. Není. Je to správný trest. Naprosto správný. Oplatit stejnou mincí. Tys ublížil? Dobrá, na oplátku ublížíme my. Je to jednoduché. A co následuje? Velice příjemná chladná cela v Azkabanu na několik let a krásné završení svého života polibkem mozkomora. I hůře, i lépe. Nakonec stejně zemřete. Nebudete mít totiž žádnou naději – a to nejen, díky mozkomorům. Až na sklonku svého života si uvědomíte, jakého činu jste se dopustili. Že jste provedli něco zlého. Něco strašného a odporného vůči druhému člověku. A nyní, za to platíte tou nejvyšší cenou. Svým životem. Je to správné? Ano, je. Nejsou to kletby ledajaké a není to jen tak. To každý rozum, jež je zdráv zří. Ale již je pozdě. Oplatili jsme Vám stejnou mincí. Na takovém principu to funguje. Již jen pomyšlení na to, že byste někdy jednu ze tří zapovězených kleteb použili, je otřesné. Pouhé pomyšlení. A to nepochybně opomíjím spousty další aspektů. Ale věřím, že se myšlenka prodrala na povrch již dávno. A pokud ne …

„Spravedlnost je trvalá vůle dávat každému co mu patří.“
„Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.“

LUARTRIE.

Tagy: černá magie, esej, kletby, úvaha

2x Komentováno