Bradavičník

Bylo by hříchem, kdyby škola neuspořádala v tom krásném letním počasí tradičně nějaký ten piknik. Zajít si na louku, nahodit bronz, poznat bujarou přírodu. Ovšem tradičně se musel vloudit i nějaký ten problém, špetka chaosu, kapka nebezpečí a hodně napětí. Tak jak to ostatně u nečekaných dobrodružství bývá. Nikdo však netušil, že se věci začnou ubírat do takových měřítek.

Podle mých zdrojů to vše začalo jako každý průser nevině. Piknik venku mimo školu s kamarády a učiteli při sluníčku. Dokud však nepřišlo nějaké podezřelé individuum. Ať už byly jeho motivy jakékoliv, vzniklá situace nebyla zrovna milá.

Tajemný chlápek uvrhnul naše kouzelníky do jiného světa, aniž by se hnuli z místa. Všechno kolem se roztáhlo, lépe řečeno oni se smrskli. Najednou byli mnohem menší a koukali na svět očima prcka. Vše bylo najednou jiné, zůstali ztraceni v džungli obyčejné trávy.

Nejen že naši nebozí malí piňouskové nevěděli přesně směr, ale jejich hůlky se nezmenšily a jak my dobře víme kouzelník bez hůlky je jako kornoutek bez zmrzliny.

Nakonec si naši malí hrdinové vybrali směr a vydali se do hradu, teda doufali, že jdou k hradu.

Cesta však byla plná velkých nástrah, které jindy by byly maličkostí. Například jakýsi nenažraný pes. Jindy je pes nejlepší přítel člověka, ovšem prcek musí doufat, že se mu nestane svačinkou. Dále jim v cestě stály nekonečné řady mravenců, krvelačnící klíště, zubatá veverka, pestrobarevní motýli, velkolepá šunka a jeden mimořádně drzý, sprostý hlodavec známý jako Dlaždičoun. Vše v monstrózních měřítkách. Takhle zblízka si už divou přírodu nikdy neprohlédnou.

Zkrátka potkali snad všechno možné v obří velikosti a vždy z toho koukal ještě větší malér. Naštěstí pro děti schytal všechnu smůlu za ně náš pan ředitel. Byl od smůly, šunky a kdovíčeho všeho jiného.

Plahočení bylo dlouhé a úmorné. Každý jeden obyčejný krok pro člověka byl spousty malých krůčků pro mrňata. Chvílemi se ztráceli a chvílemi byli ztracení úplně.

Vtom však se z nebes vyřítil opeřený přízrak a vybral si hned svou kořist. Byla jí Agnes Muchacha. Než někdo něco stihl, dravý pták byl rychlý a malinkou Agnes unesl v pařátech pryč.

Mezitím co všichni bojovali o přežití v tom malém velkém světě, jsem si já, váš oblíbený reportér a umělec došel do síně na kus sýra. Když pak přiletěla moje milovaná sova Raketa svírající cosi malého v pařátku. Až později jsem poznal, že to malé huhlající stvořeníčko, kterému nebylo rozumět ani slovo a které mi má sova hrdě přinesla, byla Agnes.

Jakmile jsem Agnes zesílil kouzlem hlas a zjistil, co se děje, skoro hned jsem se tryskem vydal ostatním pidispolužákům a pidiprofesorům na pomoc spolu s Debby a ještě jednou holkou.

Když jsme došli k bráně pozemků, kterou jsme otevřeli, naskytl se nám zajímavý pohled. Mrňavá armáda malých lidiček na nás mávala a hulákala tenkými hlásky něco nesrozumitelného. Ani jsem si pořádně z počátku nevšimnul, že mi na jedné noze šplhá malinká Grace a na druhé zas MiniLottka.

Hlavně jsem sledoval, jak nesou nejspíš raněného ředitele, kterého mi potom dali do dlaně.

Musím ale uznat, že jsem si připadal celkem velkolepě. Pak jsem se ale probral ze své euforie velikosti a začal rychle strkat malé lidičky do kapes pro rychlou evakuaci.

Když už jsem měl plné kapsy, ozvalo se prásknutí a zvuk trhání hábitu. Všichni mrňousové v mých kapsách se rázem zvětšili a vznikla tak velká hromada lidí na mě.

Přes všechno mačkání a šlapání jsem přežil bez újmy. Stejně jako skoro všichni naši výletníci tento mrňavý veleprůšvih. Jářku povedený piknik.

VeleVin Velkoobří Veneas

Tagy: hmyz, kronika, piknik, prcek, ředitel, sova

7x Komentováno