Bradavičník

Krásný, slunečný den stvořený na procházku po pozemcích. Absolutní bezvětří a panující pohoda, co více si přát. U jezera je v těchto dnech stejně nejlépe a tak jsem se k němu, jednoho odpoledne, bez váhání vydala. Usadila jsem se na svém oblíbeném místě – čili na molu. Společnost mi dělala pouze mrzimorská Beatrie, rozvalená v trávě. Avšak nějakou zdánlivě velkou pozornost mi nevěnovala, možná si mě ani nevšimla. Pravda, už několikrát mi bylo sděleno, že chodím jako duch, tedy skoro neslyšně. A tak jsem poklidně přemýšlela a užívala si volného odpoledne. Když v tom se zvedl vítr..

Kdybych se  zaměřila na jeden ze stromů a povšimla si, kdože se to skrývá v jeho koruně, mohla bych se ušetřit toho náhlého šoku.. Zaslechla jsem křupání, posléze i vyděšený výkřik. Bleskurychle jsem se otočila za těmi zvuky a spatřila havrana, Jela Maghara, který se svým „nákladem na zádech“ (nebelvírskou Lili Rowelovou) padal z nějakého stromu dolů. Oba dva se rozplácli na zemi. Lili na tom byla podstatně hůř, spadla totiž na tvrdou zem, Jel svůj pád trochu zmírnil, neboť přistál právě na ní. A na nohy se, na rozdíl od Lili, postavil. Neuběhla ani minuta a dostal se ke mně nářek. Něco mi říkalo, že bude potřeba zakročit. Celá nervózní jsem se k nim vydala, spolu s Beatrií, která se ke mně při cestě připojila. Avšak, zabrzdila jsem asi dva metry od nich, můj zrak totiž padl na potůček krve, který se Lili řinul z nosu. Nebylo to zrovna dvakrát příjemné. V duchu jsem si říkala, že tohle vypadá opravdu špatně. Rozhozená jsem ze sebe nakonec vyloudila ten nejjednodušší návrh – odnést tu chuděrku na ošetřovnu. Má slova však zanikla mezi Jelovými nářky. Ten byl z toho snad ještě více rozhozený, než já. Uštědřoval Lili lehkými pohlavky, bloumal s ní a máchal kolem sebe hůlkou. Nevnímala. Nakonec se ji začal pokoušet donést do hradu. Nešika jeden, několikrát klopýtl!

Kdyby se u jezera neobjevila havraspárská Arlette a hádě Lia, nevím, co by se tam dále odehrávalo. Buď by ta raněná dívenka vykrvácela, nebo… Ale kuš! Pryč se zlými myšlenkami! Ty dvě panikařícího Jela trochu zkrotily. Po chvíli dohodování jsem byla vyslána najít nějakého profesora. A byla jsem za to ráda. Pohled na bezvládnou Lili mě doslova deprimoval. Prošmejdila jsem přízemí a první patro hradu – na nikoho jsem nenarazila. Pro jistotu jsem šla ještě jednou okouknout situaci venku, Lili a Liu jsem však nezahlédla a tak mi bylo více než jasné, kde by asi mohly být. Samozřejmě, že na ošetřovně…

V podstatě to dopadlo docela dobře. O něco později jsem se dozvěděla, že ona zraněná nebelvírská má naprostý klid na lůžku, bez žádných návštěv. A ptám se Vás, drazí čtenáři, stálo jí to za to? Myslím, že ne. Mě by jen tak někdo na strom nedostal. Proč bych tam také lezla, je to přeci nebezpečné! Každopádně z toho vyplývá jasné poučení – nelezte na stromy!

Tagy: hloupost, nešika, Ošetřovna, prváci, zranění

6x Komentováno