Bradavičník

Den po zařazovací slavnosti, pro někoho den jako každý jiný. Nové tváře Bradavického hradu spolu se staršími studenty se kochají prozatímní pohodou, bez jakéhokoliv stresu vůči učení. Upřímně řečeno, jsem si myslela, že to bude úplně „normální“ den.

A tak jsem si šestého září v dobré náladě nakráčela do Velké síně s úmyslem dát si nějakou lehkou, odpolední svačinku. Přeci jenom už mi vytrávilo a já jsem dostala strašnou chuť na své oblíbené, dýňové sušenky! Mohlo být kolem třetí, čtvrté hodiny odpoledne. Avšak na tom v podstatě ani nezáleží. Světe div se, právě tam to vše začalo! Hlavní příčinou byla má dobrá kamarádka, nebelvírská Emily Dashwoodová, která mne potěšila objetím (vlastně mi skočila kolem krku, div mě nepovalila!) hned u vchodu. Zoufale si postěžovala na otravné, stále-se-na-něco-ptající prváky, kteří byli podle ní prakticky na každém rohu. Já se jí to ani nepokoušela vyvracet, jednoduše jsem to poslušně odkývala. Podobnými řečmi mě totiž zahlcovali spolužáci celé dopoledne. A jaká to pro mne pocta, byla jsem označena za její záchranu! Takže vzdorování nepřipadalo v úvahu. Náhle jsem zpozorovala pomyslné jiskřičky v jejích očích a bylo mi více než jasné, že se dostane na nějakou lumpárnu. A lumpárny já ráda! Následky jsou mnohdy horší, ale ta legrace stojí za to. Čirou náhodou si má kamarádka vzpomněla na jednu příhodu minulého roku, kdy jsme já, ona a ještě havraspárský Billy Dayns – postrach hradu, rozpoutali ve Velké síni poměrně slušnou, hroznovou válku. Prostě a jednoduše seberete kuličku vína, napřáhnete se a hodíte ji po nějakém nepřipraveném spolužákovi. Ohromná švanda! A na opakování v tomto případě nebylo nic špatného.

Křtění prváků hroznovým vínem mohlo začít. Ale ještě vybrat oběť! Ta mi padla do oka hned při prvním rozhlédnutí. Dennis Preston, nebelvírský prváček pojídající špagety. Bez váhání jsme se na něm shodly. Špagety s hroznovým vínem, chuťovka! A tak jsme si obě vyhlédly nějaké mísy plné trsů hroznového vína a pomalu jsme šly na věc. Prakticky nám nic nebránilo, profesoři byli kdovíkde zalezlí. Na první palbu jsem neměla dost odvahy a tak jsem ji rozhodně přenechala na Emilce. Dennisovi udivené pohledy při zásazích nám postupně dávaly najevo, že můžeme pokračovat. Schovku jsme měly celkem jasnou, po odpalu jednoduše zalézt pod stůl a dělat jakože nic. A tak jsme také pokračovali. Jednu kuličku za druhou, někdy i ve větším počtu, což bylo při pohledu na Dennise ještě zajímavější. Některé kuličky přistály přímo v jeho talíři se špagetami, jiné ho buď míjely anebo jej úspěšně zasáhly.

První znervóznění přišlo ve chvíli, kdy se do Velké síně vřítil profesor Nicolsburg (přezdívaný Dracula, jak  mi onehdá osvětlila má trhlá, nebelvírská kamarádka Lole). Ale odvážná Dashwoodová s palbami bez váhání pokračovala, i přes mé důrazné upozornění. Nevím, co si profesor musel v tu chvíli myslet, zda nějaké létající kuličky viděl, ale každopádně to nijak nedával najevo. Já jsem, i když značně nerozhodně, hodila ještě pár dalších kuliček a kochala se pohledem na zmateného, rozpačitého Prestona. A tu, přišlo druhé znervóznění. Do síně si to totiž přiklusal profesor Yssilon. Nejistá si dalším „křtěním“ v přítomnosti dvou profesorů jsem misku s hroznem odsunula do uličky a váhavě pozorovala kamarádčiny palby. V tu chvíli se toho semlelo strašně moc a strašně rychle. Zaslechla jsem nějaká znepokojená slova profesora Yssilona a Emčin pobavený smích. Ihned mi sdělila, že profesora poslední palbou omylem zasáhla.

A přímo do HLAVY! Sice jsem tu povedenou trefu neviděla, ale pohled profesora mi jednoznačně stačil. Přikrčila jsem se pod stolem, kamarádka i přes to ještě hojně bombardovala červeného Prestona. O chvíli se ke mně dostaly nějaké útržky rozhovoru profesora Yssilona a Dennise. Profesor zřejmě obvinil Dennise z oné povedené palby, ten se však úspěšně obhájil a dodal něco na adresu neznámých paleb. Ten jeho další, červený, kdo-ví-jak-se-jmenující kamarád však musel profesorovi naznačit cosi o dvou děvčatech ukrývajících se pod Havraspárským stolem. Pan profesor, nás však zpozoroval a hle, bylo zle! Přiřadila bych to k nejhorším momentům v mém životě. Rudá jako rajské jablíčko jsem se začala pomalu soukat na nohy, očekávajíce řádné pokárání, stržení bodů a nějaký otravný trest. Dennis se k tomu rozhodně přikláněl – projevoval to dost hlasitě. Ale všechno se nakonec vyvinulo úplně jinak. Profesor, dobrák od kosti, Dennise zbrzdil trefnou poznámkou o tom, že kdyby byl na našem místě, tak by mu do toho talíře nehodil jen ledajaké hrozny, ale rovnou několik bomb hnojůvek! Jeho reakcí jsme byly více než překvapené!

Aby se náhodou neřeklo, s mou nebelvírskou kamarádkou jsme obdržely trest s velice humorným zadáním, které mi ještě dlouho utkví v paměti.

„Jak správně křtít nováčky, aneb můj první trest.“

Tagy: hrozny, lumpárny, prváci, trest, zábava

4x Komentováno