Bradavičník

Skončily ty časy lelkování (nebo alespoň pomalinku končí) a nastal čas školy, nekonečných bojů s profesory, knížkami a jinými bludy, co na hradě potkáme. Stejně tak už nastal čas, abychom konečně my nebelvírští vytáhli drápky a ukázali všem, kdo je tu král zvířat. Už dlouho si válíme šunky, zatímco ostatní sbírají body. Teď je však řada na nás abychom něco dokázali. Už žádní Líní Lvi nebudou, teď už jen ty dravé šelmy. Proto říkám: lvíčata všech tvarů, věků, barev, velikostí i hodností načechrejte hřívy a nabrušte tesáky.

Nebylo by fajn, kdybychom obnovili zašlou slávu Nebelvíru? Je fakt, že nejsme žádní šprti a na průšvihy jsme jako magnet, ale kdysi se o nebelvíru říkalo jak moc je soutěživý a akční. Ty doby nějak zmizely. Všechna soutěživost se časem vytratila jak pára nad hrncem. Už ani nevím, jestli se některá lvíčata chtějí hrnout do dalších dobrodružství, po tom co vše se stalo. Vše už asi opravdu záleží na nováčcích, jestli nás popíchnou dopředu, nebo jenom přibrzdí.

Aby nikdo nebyl mimo mísu, napsal jsem vám takové fajnové shrnutí nebelvírských akcí, my lvíčata jsme totiž dříve měli hodně dobrodružství, než jsme se zasekli.

Honili jsme se za duchem fialového mága kvůli dávno zapomenutému tajemství, občas jsme si ve věži četli různé příběhy a pohádky, sem tam si udělali piknik poblíž chroptící chýše a ták, zkrátka normálka.

Když jsme nakonec přišli na to, že našeho tajemného ducha máme vlastně přímo před nosem, respektive ve volném chlapeckém pokoji, otevřela se nám další cesta za ještě větší a starší nebelvírskou záhadou. Duch nám řekl hlavní důvod, proč se nám dříve ozýval a jeho spojitost s celým nebelvírem. Řekl nám, že kdysi byl nejen jedním z nás nebelvírských, ale také jedním ze strážců našeho pokladu. Byly to nebelvírské Gemmy. Prsteny, které symbolizovaly hrdost nebelvíru, a které nosil každý dřívější student z této koleje. Poklad, který byl kdysi naším ctnostným symbolem, byl však z úkrytu ukraden, stejně jako byly ukradeny všechny vzpomínky na něj.

Nebylo nikdy záhady, kterou by nebelvírský frňák nevyčmuchal, ale tady bychom potřebovali opravdu dlouhý nos, co dosáhne daleko do minulosti, abychom přišli na zloděje. I tak se objevil někdo, kdo nám mohl pomoct. Byl to sférozpytec a démonolog s paroháčsky načechraným hárem jménem Ezechiel. Ten chystal jenom pro nás prazvláštní rituál ve věži obrazů, jen se k němu dostat. Nemohli jsme tušit, jaké iluze na nás v té věži budou čekat, ale nakonec jsme přes všechny těžkosti s pomocí naší sehranosti aktivovali jakousi magickou studnu, do které stačilo hopsnout a byli jsme na místě.

Ezechiel nám jeho tajemným kouzlem ukázal přímý obraz do minulosti. V něm jsme se dozvěděli o onom zloději víc. Zjistili jsme, že šlo o pomstu naší koleji. Že veškeré kletby zapomnění a krádež našeho pokladu naplánoval jeden člověk. Ten potom ukryl poklad v jedné jisté jeskyni.

Teď už jsme věděli, kde náš poklad je. Tak jsme se jednoho dne vydali na dobrodružnou výpravu, ze které jsme mnohem více ztratili, než získali. Celá výprava se velmi nebezpečně zvrtla a nakonec kvůli tomu zemřel náš skvělý kolejní ředitel Lukas W. Goldhair. Jeho hrdinská smrt zasáhla nejenom nás nebelvírské.

Po této tragické události jsme se následující rok pomalu, ale jistě vzpamatovávali. Dostali jsme novou kolejní paní Alex Esaouir a taky Drusilu Adams jako kolejní podporu. Za celý rok už ale nic fantasticky dobrodružného nebylo, jen celkem malá banda nebelvíráků se zašla občas zasmradit při stolní hře tchoříčci. Mohu tedy říct, že všechny kolejní akce už od té doby pěkně smrděly, i to však byla někdy sranda. Alespoň něco po tom smutku.

Potom, ke konci roku si nás při závěrečném pikniku našel jistý Teodor Kaily. Uviděl v nás sílu nebelvíru, možná doufal, že v každém z nás přežívá pořád nějaký ten hrdina. A tak nám nabídl, jestli bychom nepomohli při pátrání po známém černokněžníkovy jménem William Cairo. I když to zní pro někoho děsivě, tak by se nemělo jednat o nic nebezpečného, jen si zahrát na detektivy. Velká část z nás se toho však hrozí. Už jednou totiž slyšeli ta slova, že se nic nemůže stát. Přesto se možná pomalu hrneme do dalšího dobrodružství.

Já sám doufám a vlastně i pevně věřím, že nebelvír už značně ožívá a letos konečně ukáže ostatním kolejím kdo má hrdinského ducha. A kdo vyhrává a neprohraje. Třeba i ty bodovačky budou plné k prasknutí červenými bodíky. Průšvih sem, průšvih tam, prostě si jdem pro pohár.

Vindict VelkoRrrraukousavý Veneas

Tagy: dobrodružství, Nebelvír, odvaha, strach

4x Komentováno