Je to tu zas. Den se sešel se dnem, noc s nocí … a opět se všichni shledáváme ve školních prostorách. Někdo nadšeně výská, jiný se zase tváří jakoby ho někdo mučil a profesoři to vše doprovází otrávenými a přehnaně znavenými výrazy. Tímto, samozřejmě, všechny, bez rozdílu věku, pohlaví či původů, vítám v novém školním roce! A hned na úvod pro Vás mám jednu nepříjemnou záležitost. Jak už nadpis sám napovídá, né vše je v úplném pořádku, jak se zpočátku zdálo. Číst dál…
Nevím jak Vy milé čtenářstvo, ale já jsem dotyčného tyrana = pana profesora měla celkem ráda až do osudného dne. Považovala jsem ho za pohodového člověka až do osudného dne. Dokonce jsem k němu planula jistým obdivem či náklonností až do osudného dne! A o kom, že to tu plácám? O profesoru Alessandru de Nicolsburgovi! Netuším co se s panem profesorem přes léto stalo a ani nechci představovat co bude dělat svému študentstvu.
Také jste si všimli, že se začátkem nového školního roku se na naší nástěnce inzerátů v pátém patře neustále množí vzkazy, v naprosté většině novopečených studentů se zoufalou prosbou o možnost vydělání si pár galonů? Ano, už je to tak. Rok co rok stále ta stejná písnička. Ale proč? Z jakého vlastně důvodu?
Den po zařazovací slavnosti, pro někoho den jako každý jiný. Nové tváře Bradavického hradu spolu se staršími studenty se kochají prozatímní pohodou, bez jakéhokoliv stresu vůči učení. Upřímně řečeno, jsem si myslela, že to bude úplně „normální“ den. Číst dál…
Tak jako každý rok, také letos čekají studenty pátého ročníku proslulé zkoušky Náležité Kouzelnické Úrovně, známé spíše pod zkratkou NKÚ. Vždycky je kolem toho spousta humbuku a každý to vnitřně snáší po svém: někdo se pečlivě učí už od Halloweenu, jiný je naopak v klidu. Všem je však jasné, že ne vždy pomáhá se učit od rána do noci. Pilné studium nepomáhá kupříkladu tehdy, když máte „štěstí“ na zkoušejícího. Co dělat když schytáte zrovna Stanleyho profesora, se kterým máte „vřelý vztah“? Jak to provést, aby se zrodilo úspěšné NKÚ?
Když jsem minulý rok spatřila lodičky, které nás měly převézti na druhý břeh – do Bradavic, doufala jsem, že po přeplutí jezera budu mít ten nejhorší zážitek celé školní docházky za sebou. Konečně jsem se mohla na hrad dopravit kočárem, u nějž se nemusím bát protrhnutí podlahy nebo samovolného převrhnutí hlavou dolů. Když to konečně přišlo a já nasedla do jednoho z řady tajemných kočárů bez kočích a koní, byla jsem přímo nadšena tím, jak poklidně a bezpečně naše cesta ubíhala. Jak se nic (alespoň v rámci možnosí) nehoupe, nevrže, nepraská. Tento slastný pocit však trval jen do té doby, než jsem uviděla kolo. Číst dál…
Máme tu nový školní rok a s ním i další přepravování studentů z Prasinek do školy, kteréžto je úspěšně (víceméně) za námi. Samozřejmě se od té doby událo spousta dalších věcí, ale kdo z vás by četl dlouhý článek? No? Nikdo, já vím… řekněme si to po pravdě. Číst dál…
Člověk by si myslel, že v řadách našeho studenstva panuje jistá informovanost, co se týče nebezpečných objektů, tvorů a zvěře na naší škole!
Bohužel nás, jež rychle vyzkoumali, který schod se musí přeskočit, nechcete-li zůstat trčet na pohyblivém schodišti, které brnění údajně žere prváky (čemuž ani za mák nevěřím, ale jistota je jistota), kde narazíte na Protivu (skoro všude, ale důležité je jeho nadcházející přítomnost vytušit a klidit se. Což není těžké, pokud máte dobrý sluch. Jeho pšoukání je nepřeslechnutelné…) a hlavně kterým stromům se musíte vyhnout obloukem, je asi málo.
Ano, ano, máme tu další školní rok, objevily se mezi námi nové tváře a spolu s tím přichází i další povinnosti. Ještě než se ale pustíme do toho každodenního shonu, psaní několikastránkových esejí pro pana Petrova či do házení bomb hnojůvek v síni, měli bychom se pobavit a užít si poslední minuty bez jakéhokoli dozoru. Člověk by řekl, že naši studenti tak učiní a stráví první, ještě volné dny bavením se až do nočních hodin. Číst dál…
Mnoho z nás si lámalo hlavu s tím, jaký bude další osud naší oblíbené profesorky, slečny Adrianet Renawalti. Jsem ráda, že všem přátelům můžu oznámit to co, někteří už možná ví, jiní jen tuší…slečna Adrianet už není slečna, nyní je paní Adrianet Renawalti Mekhet. Ano, navzdory některým černým předtuchám a nedůvěře se stalo to, co se stát mělo. A jak to probíhalo? Já na té svatbě byla a ráda vám to popíšu. Číst dál…