Máme tu nový školní rok a s ním i další přepravování studentů z Prasinek do školy, kteréžto je úspěšně (víceméně) za námi. Samozřejmě se od té doby událo spousta dalších věcí, ale kdo z vás by četl dlouhý článek? No? Nikdo, já vím… řekněme si to po pravdě.
Každý si jistě první den ještě před slavnostním zahájením školního roku všiml stavu školních kočárů, jejichž úkolem je dopravit studenty druhých a vyšších ročníků do hradu. Nevím jak prváčci, tam budu muset zapracovat na průzkumu veřejného mínění, ale kočáry potřebují generálních oprav!
Snad každý starší student to již zažil. V Prasinkách nastoupíme do kočárů a ty nás dovezou až ke škole. Nebo lépe řečeno, měly by nás dovézt až ke škole. Ale ouha… Tento rok byl jiný… V průběhu cesty mezi Prasinkami a hradem najednou celý kočárový průvod zpomalil, načež zcela zastavil. První zvědavci začali vyskakovat z kočárů a zjišťovat, co se děje.
Nebylo to nic zvláštního, pouze prvnímu kočáru upadlo kolečko. Všichni koukali z oken, případně si šli kolo prohlédnout z blízka, ale jak známo, pouhé koukání nepomůže, že? Jenže první kočár nebyl jediný, u kterého nastaly technické problémy. Následně se zhoupl a lehce naklonil ke straně i kočár, který jsem sdílela se sestrou a Agnes. A jak se po chvíli ukázalo i pár dalších kočárů řešilo podobný problém. Některá kola pouze popraskala, jiná, jak se později ukázalo, upadla zcela.
Někteří studenti se rozhodli spravit si svůj dopravní prostředek svépomocí, jiní to přenechali na starších a kompetentnějších spolužácích. Teď už se jen můžeme modlit, aby nám ráno ke snídani nepřiletěla soví návštěva z ministerstva. Být vyšetřováni kvůli nedovolenému kouzlení nezletilých by nemuselo být zrovna příjemné. Na druhou stranu, co jiného dělat? Čekat, až se přižene déšť. Nebo doufat, že nás profesoři začnou postrádat a vydají se zjistit, co se stalo? Myslím, že by ještě pár dní bez hradu plného hlučící mládeže uvítali a nijak rychle by nás nehledali…
Poptala jsem se mezi svými přáteli a známými, co si myslí o takových to haváriích. Jak se dívají na ono ‚upadnuté kolo od vozu‘. Jejich názory byly různé.
Jeden z názorů byl, že jsme přeci jenom kouzelníci, a tak nás něco takového jako jedno upadnuté kolo přece nemůže rozházet. Stačí jedno mávnutí hůlkou, správná formule a máme opraveno.
Další názor byl celkem kritický. Podle osoby, které patřil tento názor, by se celá událost měla prošetřit a zjistit, kdo je na vině. Zcela určitě by se ten, kdo má na starosti technický stav kočárů měl zamyslet nad tím, jestli někde něco nezanedbal. A zcela souhlasím se svým korespondentem v tom, že se někdo mohl zranit. Když už ne přímo při kolizi, pak při samostatném pokusu o opravu.
Jako poslední zde zveřejním názor nebelvírského šéfredaktora, Vindicta Venease:
„Já myslím že to dokazuje „kvalitu“ bradavických krámů, které používáme. Měli by ty kola do kočárů šroubovat pořádně, bez nich to moc nejede. Člověk se pak zasekne kdovíkde a kdovíjak dlouho musí někde trčet. Ani mudlům se tohle nestává. Až budu umělecké guru a velkolepá celebrita, tak takovou rachotinou jezdit nebudu.“
Co jsem tak zatím měla příležitost vyslechnout prváky, jim se zřejmě nic zajímavého nepřihodilo, protože by to určitě bylo jedním z nejčastějších témat rozhovorů. Vypadá to, že letos nebylo žádné převržené loďky, přitopeného studentíka ani poťouchlosti od olihně.
Toliko tedy o stavu školního inventáře. Doufejme, že už nás nic podobného ve školním roce nečeká a školní rok uteče jako voda.
Užívejte chvil volna před rozdáním rozvrhů!