Bradavičník

Když jsem minulý rok spatřila lodičky, které nás měly převézti na druhý břeh – do Bradavic, doufala jsem, že po přeplutí jezera budu mít ten nejhorší zážitek celé školní docházky za sebou. Konečně jsem se mohla na hrad dopravit kočárem, u nějž se nemusím bát protrhnutí podlahy nebo samovolného převrhnutí hlavou dolů. Když to konečně přišlo a já nasedla do jednoho z řady tajemných kočárů bez kočích a koní, byla jsem přímo nadšena tím, jak poklidně a bezpečně naše cesta ubíhala. Jak se nic (alespoň v rámci možnosí) nehoupe, nevrže, nepraská. Tento slastný pocit však trval jen do té doby, než jsem uviděla kolo.

Možná si řeknete, kolo! No co! Já už takových kol viděl! Ovšem ten kdo byl přítomen, a že nás byla valná většina hradu, ví, že kolo v podobném stavu se nevídá jen tak. Leželo totiž na zemi. A ne na jen tak ledajaké zemi, leželo dobré tři metry od místa, kde by se za normálních okolností mělo koulet, tři metry od starého kočáru, který stál v čele našeho průvodu. Určitě Vám však neuniklo, že pokud kočár přijde byť jen o jedno kolo, sníží se tím jeho pohybové schopnosti na minimum. A pokud je onen kočár první v řadě, jsou tak ostatní přirozeně nuceny zastavit. Což není moc dobré. Obzvláště v první den školy. Tak nějak se tedy přihodilo, že zástup studentů v nepraktických stejnokrojích a bez jakéhokoliv technického zázemí zůstal stát úplně osamělý v divoké přírodě obklopující naši školu. K tomu se nám nádherně zatáhlo, tudíž jsme museli ze seznamu potencionálních záchran škrtnout pěší tůru na hrad. Zbyly tedy dvě možnosti.

První: Doufat, že dorazí někdo, kdo nás postrádá, což je ale dosti nepravděpodobné vzhledem k současnému školnímu rozpočtu. Druhá: Opravit kolo sami. Mojí třetí možnosti vyvolat mluvícího patrona a stěžovat si u Britské královny nebyla z nějakého záhadného důvodu věnována sebemenší pozornost.

Situace nám však nenechala mnoho času k rozmyšlení, jelikož to začalo vypadat bídně i se zbytkem kočárů, které se snad kvůli nastávajícímu větru, stáří a korozi rozhodly popraskat a drolit se. Nezbývalo tedy než souhlasit s nejrychlejším a zároveň nejefektivnějším řešením. Přinutit kolo, aby se vrátilo zpět ke své původní funkci. A skutečně, i přes počáteční rozpaky, dohady a sebevědomé pokusy mladších studentů o sólovou nápravu kočáru se věci daly do pohybu. Někteří však zůstali sedět v polorozpadlých kočárech s nadějí, že se něco stane. Valná část studentů se však přesunula k prvnímu, nejvíce poškozenému vozu. V tu chvíli nastalo ono nádherné uvítání do nového školního roku! Takové uvítání, které dokázalo, že ač každý obýváme jinou kolej a jsou mezi námi jisté věkové rozdíly, dokážeme držet při sobě i v těch nejtěžších chvílích, jakou je kupříkladu taková oprava rozbitého kola. Tam v lese, pod těžkými mraky a mezi otravnými komáry pak banda děcek všeho druhu pozvedla své hůlky a sborově (i méně zborově) pronesla spásnou formuli;

„REPARO!“

Jako na potvoru, jsme ani nemohli mít pořádnou radost z dobře odvedené týmové práce, jelikož se spustil déšt a my byli nuceni nasednout do opět jízdy-schopných kočárů, které nás drkotavou cestou pomalu a jistě dovezly až k hradu, kde už čekal pan ředitel, skřítci, razítka a sešívačky.

Tagy: cesta, kočáry, kolo, nový školní rok, týmová práce

Jeden komentář