Bradavičník

LUARTRIE je zpět! Ano Vážení čtenáři, je tomu opravdu tak. Po dlouhém rozhovoru s naším dříve pravidelným přispivatelem, jež vystupuje pod svým pseudonymem (akronymem), se mi jej podařilo přesvědčit, aby našemu plátku dodal opět to, co mu již od počátku nového školního roku chybí. Několik (zatím pouze jen tato a jedna další) nových povídek a příběhů nám bylo přislíbeno a nyní, Vám přinášíme první z nich! Přejeme dech beroucí zážitky.

Poznámka redakce: V této krátké povídce se náš autor zaměřuje na jeden ze svých oblíbených oborů, na Lektvary. A nepochybně by každý z Vás poznal, o jaké téma se jedná. Autor sám jako komentář ke svému příběhu poskytl jen jediné; „Doušek živé smrti (Draught of Living Death)“.

„Jen malý doušek“
Jaké to je, dotknout se smrti? Příběh někoho, kdo byl mrtev a stále žil.

Bylo chmurné a velice chladné podzimní ráno. Probouzím se, otevírám oči a nepřítomně hledím na šedivý strop. Opět se ve mě vzbouzí pocit prázdnoty a stresu. Každý večer usínám s tím, že druhý den to musí být lepší. A není. Je to mnohem horší. Každé ráno je stejné! Pomalu vstávám a pokládám své bosé nohy na studenou podlahu. Nestihnu si ani popřát dobré ráno a už už mě zavalují všechny starosti, kterých jsem se ve spánku tak pracně zbavoval. Vše se mi naprosto zhroutilo. Práce, rodina, zdraví. Naprosto vše. Sedím, a v hlavě se mi všechno přehrává. Předevčírem mne vyhodili, včera byl pohřeb posledního člena naší rodiny, nepočítám-li sebe. Mé matky. Můj zdravotní stav započaly postihovat nesnesitelné deprese, které mnohdy vrcholí v záchvatech, které se mě snaží rozervat na cucky. Záchvaty pláče a hlasitého křiku. Jako by Vás to spalovalo zevnitř. Říkáte si, že to jsou obyčejné problémy? Jsou. Každého někdy vyhodili a každému někdy někdo umřel. Ale já jsem jiný. Matka byla mou oporou a práce vším. Profesorování lektvarů byla a je má vášeň. Ale již nemám síly. Nemohu dál. Je snad sebevražda jediným východiskem? Jsem si jist, že se s tím nevypořádám. Zpočátku jsem si to myslel, ale čas ubíhá a mě to stále ničí. Jsem zbabělec a není to má vina. Již od malička mne postihovaly emoční výkyvy, již od malička jsem byl labilní, ačkoliv se mi to dařilo perfektně skrývat. Ale události posledních dní se mnou zamávali jako hurikán se stromy. Avšak mnohé stromy vytrvají, ale já se cítím zlomen. A říkejte si, co chcete, mě už je to fuk! Už mi na ničem nezáleží!

„Člověk začne chápat život, teprve když začne myslet na smrt.“

Konečně pomalu vstávám a jako tělo bez duše se plížím ke stolku. Židle nepříjemně zavrže, když dosednu. Jsem šedesátiletý stařík, který ztratil vše, pro co žil. Mé staré ruce se klepou strachem a oči těkají mezi ampulemi, ve kterých se nachází lektvary a odvary, jež jsem kdysi nosíval svým studentům do hodin. Přemýšlím. Přemýšlím tak urputně, až mi z toho třeští hlava. Mé vrásčité čelo mne pálí a uvnitř těla, jako by do mne bodali jehlicemi. Sám sobě pokládám otázku; zdali má cenu dál žít. Již nemám sílu dál bojovat za novou práci a tak nepopsatelně se bojím toho, že smrt mé matky mě bude neustále pronásledovat. Zalapám po dechu a skácím se ze židle. Nevědomky. Už nechci žít. Prostě nechci! Jsem starý a nemám nic, tak mne pochopte! Opodál leží truhlice, v níž skladuji jedy. Napadá mne tolik možností, jak ukončit své trápení rychle a bez bolesti. Přemýšlím. Znovu a znovu. Náhle jako by mne někdo bodl. Do mé prázdné, opotřebované a staré duše. Tam, kde to bolí každého nejvíce.

„Starče! Ty ubohý, zabedněný a bláznivý starče! Nač čekáš? Na slitování? Na zázrak? Ve stáří se přec zázraky nedějí a ztratíme-li vše, nemáme již nic. Ani malou šanci cokoliv získat zpět. Tohle je totiž konec. Nač čekáš, ukonči své trápení! Smrt je jen novým začátkem!“

Rozklepanou pravicí svrhnu stojánek se zazátkovanými ampulemi. Snad osudem řízená, se jedna z nich kutálí a kutálí, až se zastaví na kraji stolu. Pomalu jí uchopím a prozkoumám obsah. Je černý jako samotná smrt, ale tak sametový, že ve mně vzbouzí pokušení, kterému neodolám. Stačí jen jeden doušek. Po krátkém zápolení se zátkou otevírám ampuli.

„Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.“

Náhle padám a na zátylku pocit’uji tupou bolest. S novou bolestí, odchází vše staré. Deprese je pryč a já se cítím pln elánu. Náhlá euforie a tak hřejivé blaho, které jako by mi obrátilo celý svět naruby. Vše má náhle smysl. Každá hloupost je mi pobavením a duši jako by mi někdo vyměnil. To vše v několika vteřinách. Naprostá změna osobnosti. Chci vstát, rozeběhnout se a začít nový život. Hned. Po ničem jiném už netoužím. Náhle však silná křeč otupí celé mé svalstvo a odstartuje tak mou tichou agónii. Zavírám oči a usínám. Ne! Není to spánek! Nebo snad je? Usínám a cítím, jak umírám. Umírám, ale cítím, že stále žiji. Je to nesnesitelné, mozek přestává pracovat a dostává se do bdělého stavu. Áárgh! Ta proklatá smrt, jenž není smrtí! To proklaté živé, jenž je mrtvé! Proklínám živoucí smrt! Všudem kolem se náhle rozezní temnota.

„Strach ze smrti je trýznivější než sama smrt.“
„Kdož ví, zda není život umíráním a smrt životem?“

Mám nového společníka. Je jím prázdnota, která je temnější a černější, než ty nejodpornější lidské myšlenky. Nikde nic. Jen prázdnota. Nacházím se na pomezí života a smrti. Nejde to vysvětlit, ani popsat, ani pochopit. Jediné co vím, že nechci umřít. Můj strach ze smrti je tak velký, že by se z něj dala zbudovat pomyslná armáda. Přesto však žádám onu prázdnotu, at‘ mne ušetří. Nechci zemřít. Ale tohle pomezí, to je mnohem horší než smrt. Raději smrt než tuhle nicotu! Proč mě trápíš? Každý si s Tebou zahrává, trápíš takhle každého? Nech mě být! Zabij mě! Zabij mě! Slyšíš! K Tobě mluvím! K samotné smrti!

„Někdy i žít je statečným činem.“

Je mrazivé ráno. Probouzím se na měkké posteli. Nic si nepamatuji. A už vůbec nevím, proč ležím na jednolůžkovém pokoji. Přichází sestra a následně volá lékouzelníka. Prý jsem měl neskutečné štěstí. Dokonce na mne sáhla i smrt. Byl jsem prý mrtvý a stále žil. Poslední, co si pamatuji je jen, jak sedím za svým stolem a hledím na lektvary, které vždy sloužili jako ukázky mým studentů. Nic víc. Ale je mi dobře. Opravdu dobře. Za týden mě propustili. Našel jsem si novou práci a přestěhoval se. Dnes jsem št’astný. Je mi dvaasedmdesát, živím se tím, co jest pro mne vším a návštěva hrobů své rodiny mě již nijak nevyvádí z míry. Zvláštní. Po několika letech opět št’astným. Až si říkám, že nyní, už jen mohu v poklidu umřít. Umřít št’astný.

„To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou mít strach.“

LUARTRIE.

Tagy: Lektvary, LUARTRIE, povídka, příběh, Smrt, stáří

Jeden komentář