Bradavičník

Vskutku běžné pondělní odpoledne. Kdyby mě jen netížila ta hromada úkolů, neúprosných úkolů, jejíž termín odevzdání se stejně neúprosně blíží, byl by to docela pohodový den. Ovšem má cesta z šestého patra mi byla osudová.

A tak si  kráčím dolů po schodech, studujíce nejnovější zápisky z mého sešitu Přeměňování, když v tom zaslechnu jakýsi křik. Hukot. Podezřele hlasité hlasy. Neváhám a s očekáváním začnu sestupovat trochu rychleji, abych se dostala tam, odkud ty zvuky vycházejí. Mou zastávkou bylo třetí patro, kde jsem okamžitě zaregistrovala hlouček studentů, který stál u obrazu muže, který měl přes koleno přehnutého zřejmě svého syna a bil ho o sto šest. Tenhle obraz byl původcem celého toho povyku, ostatní obrazy samozřejmě nesouhlasně přihlížely a komentovali dění. Kdyby jedna mrzimorská dívenka nad chováním toho muže něco nenamítla, zřejmě by ten pán umlátil svého synka k smrti. Stačila chvilka nepozornosti a klučík se vyprostil z otcova sevření a vzápětí už byl v obraze o něco výš.

Vzápětí, ani nevím, jak se to semlelo, ale najednou se mezi obrazy začalo šířit, že je bradavický šafář – Aden Greywords – všechny do jednoho upálí. To víte, hned byl všude hluk, občas se ozývalo i hysterické vřeštění a vřískot, dokonalý humbuk. Podle toho, jak obrazy vyváděly, jsem usoudila, že na tom asi něco bude. A tak jsem se pustila do chlácholení obrazů, které jsem měla na očích, abych situaci na schodišti alespoň trochu zklidnila. Ujišťovala jsem obrazy o tom, že upálení určitě nebude bolet.

„Už tě někdy někdo upaloval?!“ vyjela na mě po chvíli jakási babizna z obrazu, stará a otrhaná s odpornou bradavicí na bradě, přitom se tvářila nesmírně znechuceně. A tak jsem té paní začala vysvětlovat, že to určitě nebude tak strašné, vytáhla jsem, že šafář určitě používá nějaké méně bolestné metody, protože upalování už vyšlo z módy. A bude to mít za chvilku za sebou. Ta babizna na mě kulila oči a očividně nemohla popadnout dech, postupně rudnouc, ale já nevěděla, co si o tom mám myslet a tak jsem pokračovala. Dokonce jsem jí nabídla, že bych se u šafáře přimluvila, aby ji vzal na řadu první, ať to má co nejrychleji za sebou. Když zrudla ještě více, dodala jsem, že mi klidně může říct přesné pořadí anebo jestli nechce jít po nějakém z příbuzných. V tom, ale zase pobrala dech a řekla mi… víte, jak mi řekla?! Spratku mizerná!

A dost, řekla jsem si. Já bych se za ní klidně přimluvila a ona na mě takhle! Taková nevděčnost! V tom ta babizna tak podivně přimhouřila oči a začala nesrozumitelně klít. V tu chvíli mě polil takový studený nepříjemný pot, ale zároveň horkost, bylo to zvláštní. A nohy jsem měla strašně těžké. „Černá smrt si pro tebe příjde, třeba zítra, třeba dnes, tak, děvenko, jen se třes!“ – poslední srozumitelná  slova její kletby. V tom mi naběhla husí kůže.

Jsem prokletá!

Začala jsem tu babku přesvědčovat, že jsem nic neudělala, chtěla jsem jen pomoci, ale ona se místo toho začala smát. Ten její smích slyším doteď. Krákoravý a posměšný. Ani si nic nedělala z toho, že bych ji šla zažalovat panu řediteli, prostě nic.

Nevěřte obrazům a pokud možno, tak si s nimi nic nezačínejte!

Tagy: obrazy, prokletí, schodiště, studenti, zážitek

2x Komentováno