Bradavičník

Někdy se situace vyvine úplně jinak, než byste čekali. Ať už hůř nebo lépe. V mém případě se nakonec vše osvětlilo a nebylo to zase tak tragické. A tak tady pro Vás mám pokračování, aneb den po mém prokletí.

Bylo to pro mě běžné ráno. Nepociťovala jsem žádné obtíže, zesláblost, či únavu. Popravdě jsem byla překvapena, čekala jsem, že se mé prokletí na něčem projeví. Ale když jsem nezaznamenala žádnou změnu, s klidným svědomím jsem vyrazila na snídani. Ale když se mě jedna mrzimorská zeptala, jak mi dopadlo včerejší rande s obrazy, stěží jsem ze sebe dostala, že mě ta babizna proklela. To už se však k vyzvídání přidal i spolukolejník Jack Pearson a nebelvírský Tibi Gregorescu. Jack tvrdil, že ještě dlouho budu žít ve zdraví, ale přesto někdy přijde ten osudný den, kdy ve velkých bolestech umřu. Tibiho teorie byla, že mi zbývají maximálně dva dny a jestli se chci ušetřit trápení, mám to ukončit hned teď. A aby toho nebylo málo, k dohadování o mém osudu se přidalo další lvíče a to Michael Swift, který na rozdíl od nich tvrdil (nebo se mě tím snažil uchlácholit?), že se ta kletba nemusí vyplnit. Tak… a zkuste se vžít do mé situace. Jeden Vám tvrdí to, druhý ono, tak co si máte vybrat? Opravdu jsem neměla daleko k pláči, už už jsem chtěla jít napsat dopis na rozloučenou mým rodičům. V takové chvíli si uvědomíte, co všechno můžete ztratit. A nikdy nevíte, kdy to přijde. To je ten nejhorší pocit.

Obklopena hloučkem přihlížejících spolužáků jsem odpočítávala sekundy. Když v tom padl jeden radikální návrh – pomstít se. Ale jak? „No, pokud ten obraz nepůjde spálit, tak ho rozpářeme klidně na té stěně!“ zněla přibližně slova Tibiho, původce toho geniálního nápadu. A já jsem s ním vlastně souhlasila, pomsta byla jedna z věcí, která stála ještě za to udělat. Hurá za dobrodružstvím! Společnost při výpravě mi dělal nejen Tibi, ale i Jack (Michaela jsem se pokoušela přesvědčit, aby nám kryl záda, ale stejně nakonec zdrhnul). Pomalu jsme postupovali do prvního, druhého, až jsme nakonec dorazili na odpočívadlo třetího patra. A v tom se ozvalo uši trhající, prapodivné zakrákorání podobné smíchu, které mi bylo více než povědomé, vycházející odněkud z rohu jedné temné chodby. I přes to jsem byla připravena jít dál, i když kluci nevypadali už zrovna dvakrát nadšeně. Ale v cestě nás zastavil obraz rytíře, který se později představil jako Balbián Mydlíř z Kapustičkové lhoty. „Tam bych nechodil, Vyntilda je dnes obzvlášť podrážděná!“ upozornil nás, opřen o svůj meč. Tak Vyntilda, říkala jsem si, ani se mi nepředstavila jménem, rachejtle jedna stará. Samozřejmě jsem s ním ihned začala řeč a svěřila jsem se rytíři o tom, jak mě proklela. Ten mi k mému údivu vysvětlil, že Vyntilda už proklela tolik lidí, ale žádní z nich na to neumřel.

Jaká to úleva! Samou radostí jsem málem skákala metr dvacet. Užiju si ještě tolik věcí! Ale jedna otázka mi stále vrtala hlavou. „Pane, a proč vlastně Vyntilda proklívá každého, kdo se jí znelíbí?“ otázala jsem se rytíře. Ten na mě vybalil, že kdyby jeho obraz strčili na samotku do temné chodby, taky by proklíval leckoho. Všechno nakonec dopadlo dobře a já jsem byla Tibim označena jako skorokluk! Jaká to pro mě pocta. Sic je lepší být holkou, ale když Vám tohle řekne někdo tak zaujatý proti holkám, je to opravdu na pováženou.

… třetímu patru se od té doby vyhýbám, jak jen to jde.

Tagy: obrazy, prokletí, studenti, zážitky

2x Komentováno