S koncem školního roku končí i letošní praktické hodiny létání. Byli jste vůbec na nějaké hodině? Alespoň na jedné? Ne? Tak to jste o hodně přišli. Především poslední hodina byla překvapující, okouzlující, nad očekávání a prostě vyjímečná. A co se vlastně odehrálo?
Byl květnový podvečer a jako každý týden se s úderem sedmé hodiny začalo pár studentíků slézat k famfrpálovému hřišti. Moc jich nebylo, ale ti co přišli, určitě nakonec nelitovali. O pár minut později a pár vyrytých důlků v zemi si to přes hřiště šinula i profesorka Rimstarová, která o něco déle dorazila až k nám. K našemu překvapení nám sdělila, že létat nebudeme. A se slovy „Mám pro vás překvapení, bude se vám líbit“ se otočila na podpatku a zamířila si to k jezeru. Všichni trochu nechápajíc se vydali v jejím těsném závěsu jako ocásek za ní, a očekávali velkou senzaci. Od jezera jsme zamířili nahoru na útes, kde už na nás čekala slečna profesorka Addamsová, Aden Greywords a manžel profesorky Rimstarové, Jomx.
Po pár úvodních slovech došlo k ohlušujícímu zatroubení na roh z úst jedné studentky. Zbytek studentstva pravděpodobně stále netušil co bude následovat a po vzoru profesorstva zírali všichni na oblohu za hradem. Když už se zdálo, že se nic nestane a nikdo nechtěl prozradit, co se to vlastně má stát, tak se za astronomickou věží objevila černá, na tu dálku i velká silueta, která se přibližovala k nám. Z černé siluety nakonec byly dvě. Po našem netrpělivém přešlapování a tupém zírání se siluety proměnily v jednoho většího a jednoho menšího okřídleného koně. Oba dva nakonec klidně přistáli na útesu kousek od nás. Téměř všichni jsme zůstali nevěřícně stát. Mluvím-li za sebe, ještě jsem okřídleného koně neviděl a ani toho o nich moc nevím. A najednou, o pár metrů předemnou, stáli hnedle dva naprosto klidní a krásní. Jak se ukázalo, tak ten větší se jmenoval Zephyrus a patří (pokud to tak mohu vůbec říct) Adenovi a ten menší Florry, ten je v opatrovnictví manželů Rimstarových.
Možná bych měl některým vysvětlitm co jsou ti okřídlení koně. Jsou to kouzelní létající tvorové, inteligentnější nežli obyčejní koně a jsou býložraví, až na testrálské plemeno. V přírodě se prakticky nevyskytují. Pro létající tvory je nepřirozené, aby se něco vezlo na jejich zádech, proto se musí trénovat. Technik jízd je několik, ale jsou dvě základní, kdy jezdec sedí před nebo za křídly. Podle toho se používá i jinak upravené sedlo, ale nejlepší je vždy mít sedlo na míru jezdci, technice i zvířeti. Mimo zabezpečené chovné stanice a bezpečná místa jako Bradavice a Prasinky, se jim musí zastírat křídla před mudly. Pořízení nějakého okřídleného koně není určitě levná záležitost a výchova nebude jednoduchá. Srovnat létání na okřídleném koni a na koštěti prý nelze, jak mi řekla profesorka Rimstarová. Je to prý naprosto odlišný druh zážitku.
Abych se vrátil k našim dvoum hrdinům. Zephyrus je granijského plemene, ti se vyznačují hlavně svou rychlostí. Florry je ještě hříbě, má něco přes rok, a patří do aethonského plemene. Manželé Rimstarovy si ho pořídili z jednoho chovu a jak jsem se dozvěděl, není to vůbec jednoduché, takového okřídleného koně získat. Kromě toho, že to není levné, záleží také na chovateli – jestli vám jej vůbec dá a také musí být hříbě připravené k opuštění chovu. Florry se dostal do své současné rodiny když mu bylo tři čtvrtě roku a paní profesorka si ho zamluvila, když mu byli 4 měsíce. Takže jak vidíte, to není jen tak, že si řeknete, co si koupit okřídleného koně a druhý den si s ním nakráčet domů. To by rozhodně nešlo.
No, ale měl bych se vrátit k našemu příběhu. Stáli jsme všichni tedy na útesu, kousek od těch dvou úžasných tvorů a nemohli se vynadívat. Profesorka i Aden se je vydali přivítat a my studentíci, jsme stáli na jednom místě jako zmrazení. Nakonec jsme se ale postupně odhodlávali k prvním malým krůčkům, blíž a blíž. I já jsem se odhodlal a zamířil s respektem k Florrymu. Nechtěl jsem ho vyplašit, ani vyděsit (a nechtěl jsem, aby vyděsil on mě) a tak jsem se asi dva metry od něho zastavil. Natáhl jsem pomalu ruku a doufal, že přijde blíž a já si ho budu moct pohladit. Nějakou dobu jsme tam všichni stáli a koukali na sebe v očekávání, že se někdo pohne. (Musím říct, že už mě začínala děsně brnět ta napřažená ruka.) Pak se přece jen něco stalo. Zephyrus několikrát mocně zařechtal a dal se na ústup. S občasným zařechtáním došel až k Florrymu a spolu s ním se pak vrátil na okraj útesu. Bylo jasné, že k hlazení už nedojde, ale zážitek to byl i tak veliký. Od okraje útesu pak po chvilce koně opět vzlétli do temnoty květnové noci a proměnili se zpět v černé siluety, které nakonec zmizeli v černočerné tmě.
Po tomto zážitku jsme ještě chvíli setrvali všichni na útesu, ale jelikož už bylo opravdu hodně pozdě zamířili jsme postupně k hradu. A s poslední minutou ztrávenou ten večer na pozemcích školy, skončil i náš příběh a poslední letošní hodina létání, která byla opravdu báječná!
Bartleby Belows, Zmijozel