Připravila jsem pro Vás první díl povídky, ve kterém bude ovšem trocha toho tajemství i strachu, ba naopak i štěstí, možná i lásky. Musím Vám říci, že začátek sice není nejdelší, ale můžu slíbit, že se polepším. Opravdu bych byla ráda, kdybyste u povídky nebyli znudění nebo, aby Vám náhodou nepadala hlava na stranu únavou..
Utíkám jak nejrychleji můžu, ale cítím jak mě dohánějí. Jejich zvířecí skřeky, které slyším pár metrů za sebou mi nahánějí mráz po zádech a já přestávám věřit, že zase uvidím denní světlo.. I přesto stále běžím tak rychle, jak to jen zvládnu. Asi po deseti minutách běhu mám oblečení celé potrhané od ostrých větví keříků, do kterých ve tmě narážím..
Nedokáži to!
Z nepravidelného zběsilého dýchání, se mi v boku tvoří bolestná křeč, která mě nutí, abych na chvíli zastavila a odpočinula si.
Nemůžu!
Bolestí se popadám za břicho, když najednou v dálce zahlídnu jasné měsíční světlo a konec Temného lesa. Pomalu začínám doufat, že to dokáži.
Uniknu jim!
Jen, co se mi v hlavě přehrává naděje, že bych netvorům, kteří mě pronásledují, mohla utéct, jeden z nich se přiblíží víc než bych čekala a surově mě škrábne do zad svým ostrým pařátem. Potichu jsem zalapala po dechu a z očí mi bolestí vytryskly slzy, které nezastavitelně stékají po tváři. V tu chvíli jsem měla nohy jako v ohni jen, abych před ním mohla utéct.
Konečně jsem z lesa venku..
Už neběžím tak rychle. Po několika krocích se zastavím a otočím se zpátky k lesu, abych si je mohla pořádně prohlédnout. Všichni tři jsou tak stejně vysocí. Mohla bych jim tipnout, že do dvou metrů nemají daleko. Všichni jsou oblečeni do tmavších barev, ve kterých převládá černá. Stále z nich nemůžu spustit oči a oni pořád zírají na mě svýma jantarovýma očima. I přes tmavé vlasy, které jim spadají do očí, jde vidět, jak jiskří chtíčem vyjít ven z lesa. Ostré dlouhé tesáky, které jim jdou vidět pod horním rtem, se pod svitem měsíce lesknou. Stále ze sebe vydávají divoké vrčení. Přešlapují u stromů a dávají si pozor, aby nevyšli ven z lesa.. Opravdu nevím proč, ale přistoupila jsem k nim o krok blíže, i když mi na tváři tečou nezastavitelné proudy slz.
Najednou s sebou trhnu, když v dálce uslyším, jak na mě volá dívčí známý hlas.
„Lauren, jsi to ty?“
Otočím se za hlasem a nepatrně kývnu, i když moc dobře vím, že to nemohla vidět, ale nemůžu ze sebe vydat ani hlásku.. Dívka se mezitím přibližuje čím dál rychleji.
„Lauren, proč si to udělala?! Proč si byla znovu na opačné straně Temného lesa? Víš jaký jsem o tebe měla strach?,“ dívka se zastaví přede mnou a zničehonic mě obejme, i když stále má na tváři zděšený výraz.
„Tohle mi už nesmíš dělat! Slyšíš?,“ pokřikuje na mě, i když nejsem ani půl metru od ní.
Nevěřícně na ní koukám a bez jakékoli odpovědi se otočím nazpátky k lesu, ale to mě zarazilo.
Jsou pryč!
„Posloucháš mě vůbec?!,“ ozývá se Debbie za zády.
Já už ani nemám sílu se otočit a v bezvědomí se skácím k zemi.
„To ne! Lauren!“