Bradavičník

Je tu začátek školního roku a s ním i spousta změn ve vedení našeho ústavu. Kromě nových studentů došlo i k obohacení řad profesorstva a u některých stálic profesorského sboru došlo k různým změnám, asi jako každý rok. Někteří učí to jiní zas ono, všichni nás něco učí, ale co My, studenti o nich vlastně víme (?), přiznejme si, že moc toho není. Zajímá Vás jestli byl ten či onen profesor flákač nebo ukázkový šprt? Chtěli byste se dozvědět něco o profesorech jako osobách nám rovných? V tom případě čtěte dál. Jako první mé uši vyslechli slečnu, profesorku, zástupkyni ředitele a ředitelku Zmijozelské koleje, Nyneivu Danae al´Mearovou.

Má první otázka bude zajímat jak nováčky tak i ostřílené studenty. Na kterých hodinách se s Vámi můžeme v letošním školním roce potkat? Chystá se nějaká změna?
Zatím byla nějaká změna každý rok, i když malá, a ani letošek nebude výjimkou. Zůstanu u bylinkářství, pro všech sedm ročníků, prváci se se mnou setkají v základech magie, abych je seznámila se základ bylinkářství a ti starší studenti se se mnou i letos budou moci setkat na hodinách jasnovidectví, to vše zůstává. Letošní malou změnou bude asi kouzelnické léčitelství, kde jsem v loňském roce měla jen některé přednášky, letos už budu učit oba ročníky. A nejspíš se mi též otevře seminář, ale o něm moc mluvit nechci, abych to nezakřikla, jak se tak říká.

Aby se naši čtenáři dozvěděli něco o Vás nejen jako profesorce, mám několik otázek. Zeptám se tedy odkud pocházíte?
Jsem z malé kouzelnické vesničky Midnight Hope v Gileadu. To je oblast v Nové Anglii, na severovýchodě státu Maine v USA. Gilead, to jsou hlavně lesy, lesy a taky trochu lesů, no, ale pravda také pár jezer a máme i nějaké ty mudly. I když z těch tam můžete najít jen lovecké chaty v lesích, nebo domy u jezera. Až na pár starousedlíků tam většina mudlů pobývá jen přes léto, či loveckou sezónu. Tyhle mainské lesy jsou ale něco, co si tady v Británii lidé ani neumí představit, táhnou se míle a míle daleko a na severu přecházejí až do Kanady. Když sejdete ze stezky, můžete chodit týdny a nenarazíte na jedinou stopu lidské existence, ale jen na nefalšovanou divočinu. Proto je tam tak málo mudlů. Mám dokonce pocit, že v Evropě tak velké mudly neobydlené oblasti vůbec nejsou. Ale mohu se mýlit, evropský místopis nijak bravurně neovládám.

Mate nějaké sourozence? Jaké to pro vás je bez rodiny se studenty a profesory celý rok na hradě?
Ne, sourozence nemám. A pokud je mi známo, nemám ani jiné žijící příbuzné. Nevylučuji existenci nějakých strýců, tet či sestřenic z pátého a vzdálenějšího kolene, ale nejsem si jistá, zda je ještě lze považovat za skutečné příbuzné. Vyrůstala jsem s babičkou, která po delší nemoci zemřela v době, kdy jsem ještě studovala, takže být bez rodiny tady není žádná rána. Studovala jsem v Salemské akademii, kde se, na rozdíl od Bradavic, nastupuje už ve věku sedmi let a stejně jako v případě Bradavic jde o internátní školu. Tehdy ty první roky to bylo těžké. Domov jsem znala jako své boty, stejně jako ostatní kouzelníky z Gileadu, nebo mi to tak v dětském věku připadalo, a najednou jsem byla mezi novými, neznámými lidmi zavřená v jedné velké škole. Ale stejně jako ostatní děti tam, i tady, jsem tuhle ne právě příjemnou fázi překonala.

Když Vás student, obzvlášť prvák, potká, nemůže si nevšimnout Vaší výšky. Zdědila jste ji po rodičích nebo jste výjimka v rodině? A Měla jste s tím někdy problémy?
Můj otec byl prý vysoký muž. Nicméně znám celou řadu stejně vysokých či vyšších lidí, a to i žen, takže jsem si nikdy nějak výjimečně vysoká nepřišla. Vyhovuje mi, že prakticky k nikomu nemusím vzhlížet. A problémy? Snad ani ne, přiznám se, že mě nenapadá vůbec nic, žádná nepříjemná zkušenost. Snad jen že se ve skleníku musím občas víc ohýbat. Jako dítě jsem byla spíše menší postavy, vytáhla jsem se až někdy v těch patnácti, plus mínus, a to už je na nějaké posměšky trochu pozdě.

Co byste na sebe práskla, jaká jste?
Těžko říct, jestli můžu hodnotit, jaká jsem. Člověk sám sebe vnímá hodně zaujatě. V něčem se vidí hůř, v něčem zase lépe, než ho vidí ostatní. A pokud vás zajímají nějaké slabůstky, nebo něco na ten způsob, tak to vás zklamu. Já si nejsem ničeho prásknutíhodného vědoma.

Jaká jste byla jako student „šprt“ či „flákač“? Dostávala jste víc tresty nebo pochvaly a jaký byl nejhorší nebo nejzajímavější trest?
Když se ta otázka postaví takhle, tak jsem asi byla šprt. To je nepěkné slovo. Ale na hodiny jsem poctivě docházela, ne že bych tedy měla moc na vybranou, a úkoly jsem plnila a odevzdávala v řádném termínu. Nikdy se mi ale nepodařilo se průběžně učit a svědomitě se na každou hodinu připravovat, jak nám bylo soustavně kladeno na srdce. A pokud šlo o známky, ukázkové byly leda z těch předmětů, které mě bavily.
U nás se pochvaly příliš neudělovaly. Dostat ji bylo výrazně namáhavější, než si obstarat trest, dá-li se to tak říct. Na rozdíl od Bradavic byly tresty v Salemské akademii poněkud fyzičtějšího rázu. Nenáviděla jsem drhnutí hrnců ve školní kuchyni.

Jaký byl váš oblíbený předmět na škole, bylinkářství?
Bylinkářství mě ani moc nebavilo. Moje babička byla bylinkářka a od malička mě do svého řemesla zasvěcovala, protože mě to zajímalo. Když jsem přišla do školy na bylinkářství, většinou nám bylo vysvětlováno něco, co jsem už znala, prakticky jsme si opatrně zkoušeli to, co já už obvykle uměla. Nechci, aby to vyznělo tak, že jsem od malička uměla a znala o rostlinách první poslední, to rozhodně ne! Se spoustou věcí jsem se setkala až ve škole, ale přesto jsme se na hodinách spíše nudila.
Bavilo mě jasnovidectví, což jsem sama předem nečekala. Začala jsem na něj chodit z nezbytnosti, protože jsem nějaký předmět mít musela a z nabídky jsem si ho vybrala náhodou. Popravdě jsem čekala, že se budu kousat nudou. Skutečnost mě pak velmi mile překvapila. Žádné věštecké nadání jsem v sobě samozřejmě neobjevila, takže praktické uplatnění je u mě v podstatě nulové, ale bavilo mě. A vlastně stále baví, jinak bych se mu těžko dnes věnovala, i když jen teoreticky na svých hodinách.

Co jste chtěla dělat jako malé dítko?
Chtěla jsem být bylinkářka, jako moje babička. Neskutečně se mi líbilo, jak k nám chodili kouzelníci z celého Gileadu se svými problémy a babička jim pomáhala. Tu jim namíchala čaj, tuhle zase mast, jindy to bylo kapání nebo olej. Celé dny se věnovat bylinkám, ať o ně pečovat už na zahrádce, nebo je chodit sbírat, pak je zpracovávat a nakonec jimi někomu pomoci. A celou tu dobu bylinky krásně voní. Co může být lepšího?

Kdy jste se rozhodla že budete učit? A co vás k tomu vedlo, máte pro to nějaký předpoklad v rodině?
K učení jsem se dostala spíše náhodou. Když jsem měla dostudováno, moc mě lákala Evropa. Ve srovnání s Amerikou je Evropa neskutečné až mytické místo. Je velice starobylá, jedno krásné a slavné město vedle druhého, každé je úplně přecpané památkami a ze všeho tu dýchá dlouhá a slavná historie. Je tu spousta států a v každém se mluví jinou řečí, každý je naprosto odlišný od ostatních. To je něco, s čím se v Americe zrovna moc často nesetkáte. A aby toho nebylo málo, z Evropy přišli naši kouzelničtí předci. Myslím, že je poměrně málo Američanů, kteří by Evropu nechtěli vidět.
Já jsem se o to snažila několik let, než se mi to podařilo. Neměla jsem v úmyslu užít si dva tři hezké týdny výletem po Evropě a pak hurá domů. Chtěla jsem tu pobýt nějaký čas a k tomu bylo třeba mít tu práci. Nakonec jsem měla možnost jít do Evropy učit. Když se to tak vezme, nešlo ani tak o učení, jako spíše o jakési praktikantství, ale to učení v tom prostě bylo. Neměla jsem ponětí, jestli mě to bude bavit nebo ne, zda mi to půjde a vlastně jsem ani moc netušila co přesně mě bude čekat, ale Evropu jsem vidět chtěla a tak jsem se rozhodla to zkusit. Cesta potom do Bradavic byla ještě spletitá, ale u toho učení už jsem tak nějak zůstala.
A co se týče rodinných předpokladů, tak myslím, že to opět svedu na babičku. Ne všechny děti u nás chodí do školy čar a kouzel, to je stejné jako tady. Takové děti, co je rodiče raději učí vše potřebné sami doma, babička u nás ve vesnici učila takové ty základní věci, jako je třeba čtení a psaní.

Co tak děláte, když zrovna neučíte, nepřipravujete se na hodiny nebo neopravujete úkoly a testy?
Myslíte, když nemusím opravovat ani žádné hádanky, případně jiné soutěže, referáty, tresty, když nemusím řešit žádné problémy ani papírování, ať už ohledně koleje, nebo správy školy? Mám pocit, že k tomu dochází, když spím.
Ale ne, tak zlé, abych 8 hodin spala a 16 pracovala, to není. Mám na starost školní skleníky a arboretum. Starat se o rostliny tam je pro mě ta nejkrásnější odměna. I když se velké procento hodin bylinkářství odehrává právě tam, kde studenti sází, plejí, okopávají, zastřihují, přesazují atd., vždycky se kolem rostlin najde nějaká práce, u které si mohu v klidu odpočinout. I kdyby šlo jen o kontrolu, že jsou všechny rostliny v pořádku a nic jim neschází.

Máte mezi profesory nějakého oblíbence nebo úhlavního nepřítele?
Já se snažím brát profesory především jako své kolegy a vzájemné vztahy udržovat na kolegiální úrovni. Samozřejmě jsou výjimky a stejně samozřejmé je, že nikdy nelze vnímat všechny kolegy stejným způsobem. Každý člověk je jedinečný, každý má svůj přístup k práci a některé přístupy mi vyhovují víc, jiné méně, a od toho se pak odvíjí to, že s někým se mi zdá spolupráce jednodušší a s někým zase obtížnější. Jistou roli tu bude hrát asi i fakt, že některý člověk je sám o sobě sympatičtější, jiný naopak.
Ale ať už je to tak nebo onak, pořád máme všichni stejný cíl – učit studenty a udržovat na škole pořádek. A jednoduše nemůžete mít nepřátele mezi lidmi, kteří chtějí totéž co vy a pracují na tom stejném jako vy. Tím spíš, že profesoři nemají moc příležitostí, jak by si „lezli do zelí“. Mezi studenty může být rivalita, např. ohledně školního poháru, protože všichni chtějí jednu věc, kterou ale všichni mít nemůžou. U profesorů ale takovýto prvek chybí, studenty můžeme učit všichni a nehrozí, že bychom si tím vzájemně škodili. Jednoduše tím, že budu vykládat o rulíku, studentům z hlavy nevytlačím informace o kouzelných formulích.

Máme začátek školního roku, jak hodnotíte ten loňský? Máte nějaký veselý nebo smutný zážitek za ten rok?
V minulém roce, tedy tom školním, o kterém je řeč, jsem se stala vedoucí kabinetu přírodní magie a následně ještě zástupkyní sai ředitele. Takže jsem po mnoha letech spokojeného učení přestala být prostě jen řadovou profesorkou a tím mi výrazně přibylo povinností a starostí. Souběžně s tím mi ubylo volného času a já jsem musela ukončit spolupráci s novoanglickou botanickou zahradou, kam jsem do té doby mohla v podstatě každý týden odcestovat, abych tam kontrolovala své zelené svěřence. Nová práce v Bradavicích mě bavila, další povinnosti nevadily a s větší zodpovědností jsem také problémy neměla a pro práci, která mi zůstala do roku dalšího to platí stále, ale přesto to hodnotím spíše jako ztrátu.
Naproti tomu kolejní táborák na začátku minulého rok se nám mimořádně vydařil. Já si ten den neskutečně užila a myslím, že studenti se také nenudili. A když budu trochu škodolibá, tak velmi veselým zážitkem byl apríl, na který se nám studenti opravdu dokonale nachytali. I když pravda, lví podíl na tom má lehká zapomnětlivost sai ředitele. Však za to byl odměněn bahenní lázní.

Chystáte nějakou větší či menší změnu pro zmijozelské?
Každý rok je změnou sám o sobě. Možná se to tak na první pohled nezdá, ale nikdy nejsou žádné dva roky stejné. Už jen to, že přijde celý zástup nováčků, z nichž každý je jiná osobnost a vnáší do koleje něco nového. Na druhé straně je pak odchod sedmáků, kteří s námi byli tolik let, že se stali nedílnou součástí koleje… a teď jsou najednou pryč. Pokud se vám to zdá jako malá změna, tak si to ještě vynásobte za každou další kolej, protože co se děje v jedné koleji, ovlivňuje i koleje další, studenti spolu sdílí jeden hrad, chodí na jedny předměty a nějaká „kolejní nevraživost“ je spíše výjimkou. Změnu ve vedení naší koleje bych považovala za tu nejmenší co nás potkala, protože Sir Stanley z něho neodchází a já k němu náležela už dříve.
Za sebe bych si přála, aby mi štěstí přálo výrazně více než v roce minulém a já tak měla možnost pro zmijozelské připravit několik, jak doufám, příjemných překvapení. Ty samozřejmě rozvádět nebudu, protože by to pak nebyla překvapení a kdyby mi to nevyšlo, jenom bych tím své svěřence zklamala.
Nějaké zásadní změny ale nechystám. Kolej funguje, jak má a studenti jsou spokojení, máme skvělý famfrpálový tým a dokonce jsme obhájili i školní pohár. Co na tom by mělo být měněno? Mohu jedině pečovat o to, aby tohle vše zůstalo a zastávám názor, že pro udržení spokojenosti jsou drobné příjemné události lepší než jedna velká monstrózní akce. Světlo dej, ať to tak mohu realizovat. Možná je to tím elánem, který s každým novým rokem přichází, ale věřím, že to půjde.

Teď jsem si připravil pět rychlích a krátkých otázek, které vyžadují stručnou odpověď. Pusťme se tedy do toho. Vaše oblíbená barva?
Zelená. Ale prosím, nehledejte v tom žádnou spojitost s kolejí, já mám tu barvu prostě ráda a že je též barvou Zmijozelu, je jen shoda náhod. Zelená je barva přírody a bujné vegetace, představuje jaro a také uklidňuje, proto je mou nejoblíbenější.

Co považujete za kulinářskou jedničku naší školní kuchyně?
Až do nedávna to byl kuřecí nákyp. Po událostech posledních dní si asi najdu jiného favorita. Mám docela ráda ryby, tak uvidíme, jestli kuře bude nahrazeno lososem nebo třeba pstruhem.

Co máte radši máslový ležák nebo kakao?
Z téhle nabídky volím určitě kakao, ale nejraději mám kávu, slazenou, s mlékem či smetanou. K té má kakao v podstatě blízko, když se to tak vezme.

Některé obyvatele hradu (nejen mužskou část) by mohlo zajímat jestli jste vdaná?
Ne, nejsem. A rozhodně nemám pocit, že bych na tom měla něco měnit.

Jaká je Vaše oblíbená květina, bylina?
Jednoznačně slunečnice.

Na závěr nemůžu se nezeptat na nedávné dění na hradě a „katastrofu“, která se stala. Jaké to bylo, být opět malou holčičkou, odnesla jste si z toho nějaké ponaučení nebo cokoliv jiného?
Bylo to… dosti nevšední. Nikdy by mě nenapadlo, že mě něco takového potká a upřímně doufám, že se to už víckrát opakovat nebude. O to víc si teď vážím své dospělosti a výšky. Chodit s očima těsně nad úrovní stolu a ke všem muset zvedat hlavu, abych na ně viděla, z toho jednoho leda tak začne bolet za krkem. Abych se přiznala, tak jsem si do té doby neuvědomovala, jak je minimálně hrad pro tak malého člověka nebezpečný, a věřím, že to nebude případ jen hradu. Vše je situované pro výrazně vyšší osoby než je dítě věku a velikosti, jaké se dostalo mně. Od schodů, přes nábytek až po kliky u dveří. Když o tom tak přemýšlím, docela se divím, že jsem své dětství přežila bez nějakého vážnějšího úrazu, protože teď jsem byla malá v podstatě jen pár dní a co chvíli jsem měla nějaký problém, nebo riskovala pád.

Chcete nakonec vzkázat něco studentům, ať už to jsou nováčci nebo ostřílení studenti?
Nezlobte. Dodržujte školní řád, dělejte to co máte a prostě buďte hodní, abych na oplátku mohla být hodná také já na vás.

Tagy: Novinky, profesoři, rozhovory, studenti, změny

Komentáře jsou uzavřeny.