Bradavičník

Nebezpečí, akce, vzrůšo! Jasně, koho by to nelákalo. Lidi často lezou do temných míst typu Obrtlé ulice, aby si dokázali, jak jsou drsný. Někteří vyjdou zocelení, jiní nevyjdou vůbec. Tenhle bobřík odvahy však zaváněl problémem víc než trollí záchod. Vždyť proč by někdo lezl do míst, kde nejde vidět ani na špičku nosu? A proč tam ještě k tomu leze půlka hradu? Tohle mi teda vůbec nejde do hlavy, ale byl jsem tam taky, abych vám o tom mohl povyprávět.

Všechno se to stalo tak: Jednoho krásného večera, pozdního večera, možná už spíš brzkého rána jsem já Viňas Velkolepý blbnul na schodišti s mojí nejlepší kámoškou z mrzimoru Agnes Muchachou (pro ty co jí neznají, poznávací rysem jsou vlasy růžové jak cukrová vata, nebo žvejkačka. Taky ji Žvejkačka pár lidí říká, ale dost bylo o ní).

Najednou se mi však Žvejkačka (Agnes) ztratila. Člověk se jen na chvilku ohlédne po obraze poblíž a ta holka vám prostě zmizne z dohledu. Co bylo horší, zaslechl jsem její chichotání v jedné proklatě úzké a proklatě temné chodbě poblíž. Do dnes nepochopím, jak někoho mohlo napadnout lézt do tak temného místa, vždyť světla tam nejsou, protože tam nikdo nemá chodit a nikdo tam nechodí, protože tam nejsou světla. Ne že bych se bál takové hlouposti jako je tma, ale proč lézt do takové neprůhledné tmy, když stejně nic neuvidím? Člověk tam může jen narazit, spadnout, nebo se ztratit.

Navíc ta ulička byla fakt temná a uzoučká, co bych tam dělal s holkou? No i přes mojí nechápavost jsem se tam vydal. Samozřejmě jsem na ní hulákal otázky typu „Kde jsi?“ Ale ona nějak neodpovídala.

Vlastně jsem se kvůli ní vrhnul přímo do spárů temnoty a po chvíli neviděl už vůbec nic. Ovšem zaslechl jsem přede mnou nějaké dva hlasy. Jeden byl asi klučičí a druhý holčičí. Bylo to vážně divné, ale Agnes to možná nebyla. Já nevím, ty zvuky se rozléhají tou chodbičkou tak divně.

Každopádně se za mnou ozval zas nějaký jiný holčičí hlas a já tušil, že to bude Agnes. Vyšel jsem tedy tím směrem a šmátral rukama před sebe a pak.. tímto se ještě chci veřejně omluvit všem, kterým jsem v té tmě na něco šáhnul. Ale přísahám, že to nemělo nějaký zvrhlý účel. Byla tam fakt tma a já nevěděl, kam sahám.

Každopádně jsem zjistil, že to je holka. Nebo aspoň holčičí hlas. Řekl mi, že není Agnes a to mi tak nějak stačilo. Chvilku jsem měl potom pocit, že se mi jedna stěna smála. Možná to byl obraz. Nebo další hlas? Měl jsem v tom zmatek, tak mě napadlo zkusit najít hůlku, abych si mohl posvítit. Ale bez světla jsem ji nemohl najít.

Jo a to se ještě musím pochlubit, jeden z těch hlasů mě poznal po hlase. Jsem holt celebrita i poslepu.

Najednou se z druhé strany zas od toho nejspíš milostného párečku začalo ozývat nějaké křičení. Hlas číslo 1 (nejspíš holka) hekal bolestně něco jako „Au! To bolí! Co to máš za tentononc? “ a hlas číslo 2 (nejspíš kluk) řval na ní něco ve smyslu: „Nehýbej se!“

Pomalu mi začínalo docházet, jaký to hrůzný čin se tam odehrává. Znásilnění! Zkusil jsem na něj zavolat něco jako: „Ty prasáku, přestaň ji znásilňovat!“ Ale nedostalo se mi žádné odpovědi. Divné zvuky a bolestné výkřiky se od nich rozléhaly pořád. Tak jsem se začal blížit s tím, že mu dám ťafku pěstí. Ale jaksi jsem nevěděl moc, koho uhodím. Jen velmi chabě jsem viděl hýbající se obrysy, tak jsem usoudil že ten výš bude kluk. V tom mě však vyděsil další výkřik tentokrát z druhé strany. Mezi tím mi jaksi došlo že to vedle mě nejspíš nebylo znásilnění ale něco.. no ani nevím co, ale bylo to divné. Než jsem se stačil ze zmatenosti vzpamatovat, začalo se blížit k tomu všemu hluku ještě další pištění, ze kterého však bylo poznat, že to byl asi nějaký skřítek. Najednou bum! bác! A na mě se svalila hromada lidí i se skřítkem. I někdo tak odvážný jako já se docela lekl. Těch hlasů v té noci tam bylo nějak moc. Všichni si ztěžovali nebo křičeli a každý ležel na každém. Merlinovy by z toho klobouk hrůzou zešpičatěl, kdyby to viděl.

Potom se začalo blížit něco dalšího. To však mě nahečmaného jak sardinku v hromadě lidí nějak přeskočilo, aby to mohlo narazit do těch hlasů tam vzadu. Nejspíš to byl další šílený skřítek. Nemám tucha, proč skřítci pobíhají a ječí v noci po chodbách.

Já měl však plné ruce práce se sundáváním té osoby, co byla na mě. Nejspíš holka, podle toho co jsem nahmatal. Taky mě to plesklo přes ruku.

Skřítci se oba s nadáváním nějak vytratili a místo nich přišel pan profesor Nicholsburg. Takže žádná velká výhra. Všechny nás osvítil mocným Lumosem takže nás pro změnu oslepilo světlo. Když jsem trochu prozřel, vzpamatoval se a celkem se i přestal motat, tak jsem konečně uviděl kdo všechno tam se mnou byl. Jmenovitě to byli Daniel Goméz, Carmen Stormgarde, Sarah Gold a dokonce i Agnes, kterou jsem celou dobu hledal, tam někde byla. Ani teď už pořádně nevím kdo byl který z těch hlasů, a řešit to už radši nebudu.

Co už bylo dál, je celkem automaticky jasné. Pan profesor nám vynadal a dal nám trest.

Tagy: Alesandro de Nicolsburg, skřítci, temná chodba

Jeden komentář