Jednoho krásného odpoledne se sešla vaše milovaná péčka, dala hlavy dohromady a (u)snesla cosi pro vaši zábavu, vajíčko to však nebylo… i když jistá souvislost tu je. Jistě si mnozí z vás všimli, že nejen Velká síň, ale i ostatní místnosti hradu dostaly jarní výzdobu. Vedle tradičních misek s kraslicemi a vázami s květinami nás překvapily i kraslice a la zvonkohra. No ano, to skleněné cosi, co na nás hází „prasátka“ a cinká, jen co někdo projde kolem. Není před nimi úniku, jsou téměř všude… no kdo si tohle vymyslel?
Abychom však byli věrni tradicím, na neděli bylo vypsáno zdobení hradu. S velikou slávou se dostavilo několik málo studentů, tedy spíše studentek. Přepečlivě osázeli nádvoří, celou akci hatila pouze stávkující krabice s potřebami na zahradničení. Usmyslela si, že zmizí. Roweně dík si to rozmyslela a zase se zhmotnila. Což jsem já, která si to neprozřetelně vzala na starost, jen uvítala. Jen kdyby ta malá červená, co jí říkají Di… možná jako divoženka nebo divoška… místo poctivého zahradničení po mě neházela nebohými cibulkami tulipánů. A já, místo abych jí, jak jsem slíbila, přerazila… Poslala jsem ji věšet ty naše nové kraslice. No to byl ale nápad – skončilo to tak, jak asi už tušíte. Ještě že máme Reparo, jinak by bylo po zvonkohře. Sice jsem to spravila do ne zcela původní podoby, ale co. Hlavně že se na to dalo dívat a poslouchat.
Nádvoří tedy bylo vyzdobené, nastal ten pravý čas pro pečení. Toho jsem se neúčastnila, šla jsem ze sebe smýt stopy po své píli a po létajících cibulkách.
Druhý den byl vyhrazený pro zdobení kraslic. Sraz byl od 16 hodin v klubovně, dokonce se dostavilo několik dobrovolnic. Já tam samozřejmě nemohla chybět, že…A co byste řekli… kazisvět Di se znovu objevila na scéně, společnost jí pak dělala její zelená kamarádka s romantickým jménem a neromantickými nápady, jakási Elvíra. S námi tam byl i velikonoční zajíček, který pilně obdarovával každého příchozího. Nejsem si jistá, ale zřejmě měli ti tři nějakou výměnu názorů. Já se raději věnovala kraslicím, se mnou i několik dalších šikulek. Vytvořily jsme nejen běžné kraslice, ale i trochu netradiční. Di měla červeného kraslicoidního lvíčka, já si vyrobila zeleného dráčka jménem Draco. Elvíra byla tak nějak odejíta… asi zase zlobila, mám jakési tušení. Navíc mě zlobilo i lepidlo, moje snahy o zdobení skončily tím, že jsem se snažila odtrhout kus látky od svého rukávu. Takže zase zážitek na celý život. Místo závodu venku, kam jsem měla v plánu jít, jsem opět skončila v koupelně, moje triko dostali skřítkově… na vyprání.
Tak nevím, letošní velikonoce jsem trávila nejen vytvářením hodnot, ale i očistou. Když už jsem mohla ztrestat někoho z mužské části hradu, připoutat ho k lavici a požadovat výkupné, tak jsem se zabrala do psaní… až jsem na to zapoměla.
Příští velikonoce asi pojmu nějak jinak, chtělo by to inspiraci. Asi se zeptám malého Draca, co on na to… má na to lepší „hlavu“!
Tagy: kraslice, svátky, Velikonoce, velikonoční zajíček