Agent v Bradavicích? Není to třeba někdo z těch sponzorů? Co to je agent? Není to náhodou převážně mudla? To jsou dobré otázky, ovšem pro agenta možná trochu více zásadní.
No, řekla jsem si, že jakmile jsem zjistila, že je v Bradavicích agent, trochu se ho poptám na pár otázek, jelikož to není zrovna všední povolání (kouzelníci mají povětšinou bystrozory). Nejdříve jsem si myslela, že mě agent odmítne, protože by měl zůstat v utajení, ale usmálo se štěstí, jelikož agent je moje sestřenka a asi jí nedošlo, že se takhle veřejně přizná.
Sešli jsme se v klubovně jednoho deštivého dne a já si samozřejmě velice pečlivě zapisovala. Když přišla agentka, posadila se přede mě a já se hned, jako zvídavý novinář začala ptát.
„No…ehm…. takže, jak si vlastně přišla k tomu agentství?“ zeptala jsem se a začala jsem pomalu otáčet brkem.
„To je snad jasný ne? Denis mi ukázal takovou jednu fotku s hustýma agentama, takže musim bejt taky agent,“ zakývá náš agent hlavou a na důraz svých slov z kapsy hábitu vytáhne svou hůlku, kterou pozvedne do výšky. „Navíc jednou musim zachránit svět, před zlodějama a tyranama plyšáků. Pak pudu po dalších vrahounech a tak. Agenti jsou prostě hustý.“
„Jo… takže …. “ začnu urychleně škrábat do pergamenu, a když mám dopsáno, zvednu hlavu a zazubím se na agentku. „A je na tom něco zábavného?“ zeptám se potěšeně a mrknu na ní.
Když se na ní podívám, přikývne a spokojeně se zazubí. „To je přeci jasný. Agentování je ta nejzábavnější a nejlepší věc na světě. Je sranda, když chytíš tupohlavce, můžeš si na něm pak zkoušet agentský chvaty.“ Hůlku odloží na stůl a já začnu zapisovat.
„Jako já s tebou žiju, vim co jsou to agentský chvaty, ale upřesni to, protože to bude číst spousta tupohlavců.“ ušklíbnu se na sestřenku.
„Nechápu co chceš upřesnit, když víš co jsou agentský chvaty. Já mluvim naprosto přesně, takžé…“ Zmlkne a jen se na mě nechápavě zazubí.
„Myslim tim, že bys mohla říct, co to je, třeba jídlo a tak, víš.“ zkoumavě se na ní podívám a usměju se povzbudivě.
„Co to je jídlo?“ nechápavě na mě zamrká, ale po chvilce se přeci jen spokojeně zakření a opět spustí: „Jídlo je přeci pizza a taky takový to mudlovský pití v červený plechovce… ta… ta Cola přeci. Taky hranolky jsou jídlo a brambůrky. A ostatní jsou jen škodlivé tuky.“
„Ale to jo, ale přesně takhle chci vysvětlit agentské chvaty víš?“ horlivě zakývu hlavou abych jí povzbudila a vymáčkla z ní co nejvíce. „Zkus to trochu popsat, a třeba taky jestli nějaký umíš a tak.“
„Aha. Prostě mlátíš do lidí, házíš si je přes hlavu a občas je i omylem uškrtíš. Takhle si to myslela?“ nevinně se na mě uculí a hůlku, která leží na stolku si strčí zpět do kapsy svého hábitu. „A jeden náhodou umim, ale umim ho jenom ukázat na lidech, tak jestli chceš…“
„Ne ne ne, ukazovat to nemusíš.“ Zazubím se a trochu se od ní odstrčím, aby mi náhodou něco neudělala – jak jí znám, tak by to bylo něco ošklivého. „Jo a to chceš jako dělat agenta jako povolání?“
„To je dobře, většinou se pak stejně zabiju.“ prohodí jako by nic. „Jasně že jo! Už jsem agent na poloviční úvazek, pomáham agentce Taylor a pak… pak to bude hustý! Budu nejlepší agentka a zachránim svět. A zneškodnim našeho malého usmrkánka Hülkera! Teda… vlastně, to nebudu já… to bude dílo náhody, takže pšt!“
„Jasně jasně.“ Šibalsky se zazubím na agentku, jelikož to pšt bylo k ničemu – přeci bude tenhle rozhovor v novinách. „A ta Taylor je jako tvoje učitelka?
„Dalo by se to tak říct. Je to opravdová tajná agentka a já jí můžu pomáhat s misí. Navíc mi dala, teda spíš já jsem si od ní dala“ zachichotá se. „… ten podepisosovovátor. Je děsně moc fajn.“
„Takže… připravuješ se už na povolání agenta?“ vybalím otázku narovinu a mezitím zapisuji do nového pergamenu.
„No… jasně. Už jsem přece děsně nenápadná a taky nosim stejný oblečení jako bylo na tý fotce. Vypadá to pak víc agentsky. A o prázkách jsem běhala a plazila se v poli a skákala.“ zakření se: „Jsem prostě dobrá no!“
„Jo… a víš že samochvála smrdí. A jak vlastně to oblečení vypadá?“ spiklenecky na ní mrknu a udělám v pergamenu tečku až ho proděravím.
„Samochvála možná, ale hlavní je, že nesmrdim já, ne?“ prohodí naprosto vážně a na tváři jí oběvím potěšený úcul. „No… na tom obrázku byl takovej chlap a holka a oba měli takový hodně černý nenápadný oblečení. A tričko měli děsně velký, líp se v tom hejbe a tak. Občas si ale to oblečení přebarvim i na zeleno, když du do trávy, víš?“
„Ahá. A už si měla nějaký mise nebo je teprve budeš mít?“ pozvednu obočí a agentku přímo hypnotizuji, aby mi nic neuteklo.
„Už sem měla, mam a budu mít. Třeba jednou sem u tetičky v Prasinkách zachránila svýho Chipse. Ztratil se mi a já ho našla. Byla to zatim moje nejúspěšnější a nejdůležitější mise.“ zakývá hlavou a zvědavě se rozhlédne kolem sebe. „A teď dělám na něčem s Taylor. A ona mi pak pomůže ještě s něčim. Je to docela fajn.“
„A říkala si něco o podepisovátoru či co, to je nějaké vybavení?“ zeptám se sestřenky s nadějí, že se konečně dozvím, co mi celé dny vyprávěla.
„Jasně!“ nadskočí, jako by někde slyšela že se stala pánem světa a sehne se ke svému batohu na zemi pod křeslem, ze kterého po nějaké chvilce mimo jiného bordýlku vytáhne i mudlovskou propisku, kterou položí přede mě. „Tohle je ono! Když zmáčkneš takovej ten čudlík tak to pak píše. Taylor řikala, že je to hodně dobrý agentský vybavení. Asi jí i chybí, řekla bych.“ nevinně se uculí někam ke stropu.
„Tys jí ho vzala?“ vyjeknu a poškrábu se na čele. „A je i další vybavení?“
„Ne, jen… dala jsem si ho. Aby mi ho nemusela dávat ona. Ale neřikej jí to, měla by mě pak ještě radši, když jí takhle hezky ušetřuju práci. Jo, je… ale to mi Taylor ještě neukázala. Ještě se jí musim zeptat.“
„Tak fajn. Tak dík za ten dobrej rozhovor, bude to hustej článek.“ nahodím šibalský úsměv a protřepu si bolavou ruku. Pak se rozejdeme a já začnu článek upravovat.
Náš bradavický agent, si dovolím poznamenat, si říká agent Lilek, jelikož se dala dohromady z partou, se kterou se bavím i já a udělali ze sebe agenty. Tyto agenti se pojmenovali podle různých druhů zeleniny, ale nikdo z nich to asi nebere tak vážně jako „agent Lilek“.
Ale pozor, agenti jsou utajení, proto po mě Lilek chtěl, aby vše zůstalo v naprostém „utajení“, ovšem nějak zapomněla, že dělám článek do Bradavičníku.