Bradavičník

V Bradavicích jsem letos poprvé a hned takové šoky! Už při cestě do Prasinek nás pěkně vyděsil vlak, byli jsme málem sežráni jakýmisi potvorami s kotli plnými vroucího čehosi, co rozhodně nevonělo příliš vábně, následná cesta v loďkách do hradu byla snad ještě horší.

Během hodiny, kterou jsme se přeplavovali přes jezero s bradavickým šafářem, na nás zaútočilo klubko jezerních lidí a objevil se i jezerní had, který si nás nejspíš nesmírně užíval. Každou chvíli se nás jezerní lidé snažili otočit směrem, odkud jsme vyjeli, a když se do toho posléze přidal i vodní had, byli jsme ztracení. Cákal tolik vody, že loďky málem potopil, a jednu loďku dokonce převrátil, když se vynořoval na hladinu! Hajzlík jeden. Mám ten pocit, že většina z nás si to patřičně užila tak, že to nechce už nikdy zažít, a to včetně mě. Já jsem se totiž kromě sebe musela ještě postarat o svou sestřičku, která z toho byla málem na mrtvici! Už takhle má citlivé vnímání všeho kolem, a když jsme se pak ještě ve finále strachovali, jestli do Bradavic vůbec dorazíme živí, věřte mi, že to byla celkem fuška.

Další životní zkouškou pro nás nováčky bylo Zařazování. Klidně bych vsadila svou myš, že stejně nervózně jako já se cítili tehdy před měsícem všichni. (A že moje myš je dražší než všechny galeony světa dohromady, aby bylo jasno. A pokud jsou moje znalosti matematiky dobré, tak na vyrovnání sázky nemáte.) I moje ségra se třásla nervozitou, držela jsem ji za ruku (vlastně jsem ji držela za ruku celou dobu, od chvíle, kdy jsme vyrazili z prasineckého náměstí, ale… eh…) a slyšela jsem jasně, jak si šeptá, aby to byl Zmijozel. Já si v duchu říkala, abych skončila v koleji s ní, ať už by to bylo kdekoli. Nakonec moje drahá sestřička (které si cením víc než násobku všech galeonů na světě s mou myší – hej, aby se v tom orientovali i matematičtí géniové, tak takhle: z = x.(x + y), kde z znamená mou drahocennou ségrušku, x počet galeonů na planetě a y zbytek do hodnoty mojí malé myšky, čili (x + y) je zhruba cena, kterou byste nedorovnali, jak jsem zmínila již dřív… doufám, že je to takhle srozumitelnější) byla zařazena do Mrzimoru, kam se jí sice vůbec nechtělo, nakonec si ale myslím, že tam celkem dobře zapadla. Nicméně ani mně se přání nesplnilo a v Mrzimoru s ní nejsem. (Jen tak okrajově, docela jí závidím, protože do Mrzimoru jsem hlavně chtěla především já.)

Z čistého protestu proti tomu, že jsem skončila někde, kde není moje ségra, jsem začala porušovat školní řád. Jednalo se především o porušování večerky, často jsem zůstávala do noci venku. Poprvé mě chňapla naše prefektka Loreen, která vypadala, že by mi snad ještě nejradši nabídla čokoládu, když půjdu poslušně do hradu. Naštěstí to ale neudělala (uznejte, pro prefekta by to byl propadák, když má dávat tresty, a ono to vypadá, že vám každou chvíli začne rozdávat bonbony, jenom když půjdete, kam chce). První plán mi ale stejně nevyšel – ačkoli čokoládu nenabízela, trest dát nedokázala a spokojila se pouze s pohrůžkou, že když mě tu spatří příště, vyfásnu od ní školní trest. Po mírně nedokonalém hereckém výkonu jsem teda zapadla do hradu, protože to fakt nemělo cenu, čekat, až mi ho dá – stejně by to neudělala. Byl první večer.

Podruhé mě Loreen nachytala na nádvoří, když jsem se potřebovala jít nadechnout čerstvého vzduchu, ovšem žádný trest nenásledoval. Místo toho mě nekompromisně zavlekla do hradu a odmítla se se mnou ještě dál bavit, což, musím připustit, mě mírně urazilo. Potřetí mě chytla společně s dalším prefektem – tímto skládám hlubokou omluvu k nohám každého čtenáře, protože jeho jméno neznám. Možná si ho ale jenom nepamatuju – netuším totiž, jestli ho Loreen jmenovala, nebo ne. Každopádně na mě tentokrát natrefili na nádvoří. Přísahala jsem jim, že jsem se chtěla jen trochu podívat na vzduch, než půjdu spát, dokonce jsem jim slibovala, že se jenom jednou nadechnu, a pak hned zmizím – ale co s prefektama naděláte, tentokrát u sebe měla toho druhého, takže už si začínala asi víc věřit ve svojí práci. Dopadlo to tak, že pronesli cosi o prášcích na spaní, což mě hrozně vyděsilo a zdrhla jsem (k čemuž se hrdě přiznám, jsem přece Nebelvířanka, ne?).

Teprve po těchhle třech neúspěšných pokusech obejít prefekty, dostat se za ně (přes ně, nad ně, prostě něco) a strávit venku celou noc, se začala na školních pozemcích objevovat profesorka Proserpina Chapmanová. To už šly konečně dolů aspoň body, a při jejím prvním objevení se jsem dostala konečně první školní trest. Hádáte…? Ne, hádáte špatně. Protože paní profesorka se k trestu taky nijak neměla. Ha, trest mi uložila Loreen. Víte, co to znamená? Že jí musíme pogratulovat a donést pugét růží, protože někomu dokázala dát trest. Ten byl ovšem zatraceně krátký a nebýt mé myšky Gliss, asi bych si ho vůbec neužila. Loreen chtěla jen 200 slov, což mi činilo jisté obtíže – první verzi trestu jsem napsala na dva patnáctipalcové svitky pergamenu. Teprve pak až mě navštívil můj rozum, do té doby někde zakopaný, a já díky němu psala Loreen sovu, jestli jí to nevadí. Vadilo. 200 slov, řekla, takže ani o slovo víc. Třetí pergamen skončil v krbu stejně jako předchozí dva, zkrátit to nešlo. Taktéž čtvrtý – začátek byl úplně špatně. Až na pátý pokus se povedlo – a aby to nebylo tak chudé, trochu jsem Loreen přidala pár osobních vzkazů. Pergamen jsem samozřejmě narovnala, jak to jen šlo, a napsala celé zpracování až nechutně nádherným písmem. Ať se u toho pokochá, když už mi takový úkol zadala, že? Ovšem… nebylo to všechno. Nechala jsem Gliss, aby se na trest taky podepsala.

Další neuvěřitelný zážitek byl hned další večer. Potkala jsem venku jednoho zmijozelského studenta, kterého nebudu jmenovat, a zamířili jsme spolu po večerce na famfrpálové hřiště pozorovat noční oblohu. Nebyli jsme ale sami – s tímtéž účelem tam zamířila i jistá Sidney Bold z Nebelvíru. Říkala jsem si, že jestli nás někdo chytí, bude to mazec. A taky že byl. Protože jsme tam ještě nebyli ani pět minut, a objevil se pan profesor Alvaréz, po němž se za chvíli objevil i profesor Gerhardsen.

Asi si dovedete představit, jakou jsme z toho měly se Sidney srandu, když páni profesoři mleli, s prominutím, o bůhvíčem – že pozorovat hvězdy je zakázáno, či co. Profesor Gerhardsen nás pak pověřil, abychom odtáhli do hradu těžkou bednu a spoustu košťat, což jsme si také všichni tři patřičně užili. Nejenom, že Sidney málem spadla těžká bedna na nohu a zmijozelskému spolužákovi se rozsypala košťata na zem a způsobila tak hromadnou havárii, po níž i mě bedna málem zabila, ale profesor Gerhardsen z nás ještě měl srandu. Ale opláceli jsme mu stejnou mincí – určitě nám totiž záviděl, že bednu nenese sám, protože byl zjevně tak slabý, že by ji sám neunesl. Ale to mu promineme, však my jsme to pro něj rádi udělali, dokonce bedna i s košťaty skončily na svém novém určeném místě – v jedné učebně v sedmém patře. Musím říct, že fakt oceňuju, když si učitelé občas s žáky hrají hry. Tahle konkrétní partie šachů se mi moc líbila, ač potom body Nebelvíru rapidně klesly. Celkem jsme se Sidney dokázaly sežr… sníst k večeři 55 nebelvírských bodů. Ale že to stálo za to. (I za ten trest na pergamen a půl, který mně a Sidney následně udělila profesorka kolejní.)

Ani já toho ale nevydržím tolik, jak se zdá. Poslední kapkou pro mě bylo, když mě profesorka Chapmanová přistihla po večerce venku s jistou Arawou Addams. Vyšly jsme si ven na Elvi… ehm, na jednorožce. Prý se ukazuje při úplňku, který uvidíme jenom my, protože všichni ostatní měli v tu dobu na nebi nov. Hledaly jsme ve Velké síni jednu… zmijozelskou studentku, když se však neobjevila, vykašlaly jsme se na ni a vyrazily si ven hledat toho jednorožce, který, jak Arawa zdůraznila, se objevuje jen při jisté konjunkci hvězd, která nastala právě toho večera a kterou (k naší naprosté smůle) nám nemile překazila profesorka Chapmanová. Protože mě už profesorka přistihla několikrát, měla jsem další školní trest jasný. A Nebelvír zase přišel o další body… a najednou mě přestalo bavit snášet ty pohrdavé pohledy, kterých jsem se dočkala od spousty nebelvírských. Všichni mě jimi častovali a už se to nedalo vydržet – nějaké podobné podmínky mám doma, jen tak pro srovnání, už mě tedy nebavilo snášet to dál. Rozhodla jsem se, že sama svévolně přejdu do Zmijozelu.

Přechod byl náhlý. Místo červeného šátku jsem začala nosit zelený, sehnala jsem si všechny možné zelené a stříbrné doplňky – a to včetně falešného znaku Zmijozelu. Ten jsem koupila celkem levně za pár svrčků od jednoho skřítka, který se zrovna náhodně procházel po chodbě, po níž jsem se procházela i já. Začala jsem tedy nosit oba znaky, jak Nebelvíru, tak Zmijozelu. Ovšem to nebyla celá změna. Už v Londýně, když jsem bydlela se svou ségrou u Děravého kotle, jsem si říkala, že by se mi mohl hodit zelený lak, který měla moje druhá ségra, která s náma byla jako doprovod, a tak jsem jí ho šlohla. Merlinví, co jsem si myslela, k čemu se to bude hodit – ale osvědčilo se to a svůj účel lak našel. Nabarvila jsem si proužek vlasů na zeleno, čistě jen z protestu proti tomu, jak se na mě dívali všichni nebelvírští. (A to ani nemluvím o tom, že když jsem později potkala ségru, chtěla nabarvit na zeleno taky – z toho prostého důvodu, že zbožňuje zelenou. A tak se vám teď promenádují po hradě dvě hovada s částí hlavy zelenou, jedno s proužkem na levé straně hlavy, druhé s ofinou.)

Kromě tohohle všeho si na mě náš bradavický hrad přichystal další zradu. Nedávno jako na potvoru pršelo, takže člověk nemohl přijít zvenčí do hradu, aniž by neměl mokré všechno na sobě, včetně podrážek u bot. A to se mi taky pěkně vymstilo, neboť jsem sebou švihla přímo ve Velké síni, kde to viděla spousta lidí. Odnesla jsem si z toho incidentu zlomenou ruku. Ruku, s kterou mimochodem píšu, proto tenhle článek vypadá spíš jako naškrábání kočkou, popřípadě myší. To je tak, když člověk s dominantní levou rukou píše najednou pravačkou. A vůbec bych se nedivila, kdybyste to po mně ani nepřečetli.

… Tak to by asi možná bylo všechno… pokud vyloženě nechcete popis toho, jak ležím na posteli na ošetřovně a nudím se. Takže se s vámi loučím, přinejmenším teda až do dalšího článku.

Vaše nová oddaná přispěvatelka, Dafne Aaronová.

Tagy: body, cesta do školy, první rok, tresty, večerka

3x Komentováno