Zajisté si všichni bradavičtí studenti pamatují soutěž Má oblíbená knížka, kterou nám v minulém roce zamotala hlavy profesorka Liu, a které se všichni zhostili s nadšením a pílí. Příspěvky byly opravdu kvalitní a my jsme na ně také patřičně hrdí. Přinášíme vám tedy práci havraspárské studentky Lucie D. Moon pro potěšení, k zamyšlení, k inspiraci a k připomenutí, proč jsou bradavičtí studenti vážení pro svou fantazii. Nechcete se odradit délkou při prvním pohledu, v učebnicích toho budete muset nabiflovat mnohem víc, a mnohem méně zajímavého. Třeste se napětím o osud hlavních hrdinů, užívejte si popisy a vžijte se do tohoto krásného příběhu, protože takhle má vypadat soutěž.Na Moskvu se pomalu snášel sníh. Padal do vlasů každému, kdo měl tu odvahu a vyšel ven do chladné ruské zimy. Na Něvský prospekt s mnoha drahými domy se sníh snášel pomalu, váhavě, jako by měl strach, že ho rozehřeje teplo stoupající z domu s obrovskou skleněnou kopulí. Před jeho průčelím s nápisem ,, hotel Aurora“ si hráli čtyři skotačící děti. Bavili se tím, že házeli sněhové koule po otočných dveřích. Chvíli ze skrytu bombardovali dveře, a pak s radostným ječením utíkali před starým vrátným v ošoupané uniformě, který se za nimi pomalu belhal a hrozil jim pěstí. To vše sledoval se zachmuřeným pohledem starý muž sedící na lavičce naproti hotelu. Dlouhé bílé vlasy a vousy mu překrývala beranice, která dosahovala až k okraji otrhaného kabátu. Ach, ta mládež… pomyslel si zoufale a poslal k nim smutný pohled.
Tu se od klubka smějících se dětí odtrhla jedenáctiletá holčička a ukázala směrem ke starci. Hrající děti se zarazily a shlukly se kolem děvčátka.,, Mell, ale to nemůžeš!“ ,, …nemůžeš to dělat pokaždé…“ Dívka se jim ale vytrhla a rozhodným krokem zamířila jeho směrem. Co po mě jen může chtít, přání už dávno neplním… ,, Není vám zima, pane? ‘‘ ,, Co kdo? ‘‘ Škubl sebou Mrazík, když mu na rameno dopadla malá ruka v roztrhané rukavičce. ,, Zima, pane. Není zrovna teplo. A za chvíli vyjede vůz sbírat lidi, co tu umrzli.‘‘ Hodná dívka, stará se o nuzáka. Pomyslel si Mrazík ale nahlas pouze poznamenal.: ,, Ne, není, a navíc, kde bys ty tady ,, máchnul rukou kolem sebe ,, sehnala teplo? ‘‘ Dívka se pousmála a sundala si rukavice ,, Tak-‘‘ ‚, Melliso, proboha, co tě to napadlo! Vždyť…vždyť je to nekouzelník! ‘‘ To se z hloučku přihlížejících dětí vymotal vysoký plavovlasý chlapec a trhl s dívkou u Mrazíka. ,, Ale Jamesi, vždyť může umrznout!‘‘ ,, No a co! Vrať se zpátky! ‘‘ O čem se to proboha tak přou, uvažoval zmateně Mrazík, přičemž pozoroval ony dvě osoby, jak se perou. Chvíli se zdálo, že má ten modrooký světlovlasý mladík navrch, ale pak ho ona vychrtlá dívka jakýmsi způsoben odhodila stranou.
Pak se otočila zpět k Mrazíkovi. Nastavila dlaně a začala něco drmolit. No tohle, ona snad po mě chce, abych jí něco dal, pomyslel si pohoršeně. Pak mu ale úžasem spadla brada. Z dívčiných sepnutých dlaní se ve zlatých kruzích začalo rozlévat teplo. Teplo, díky kterému se vločky poletující kolem proměnily v dešťové kapky, a poté, co se přiblížily k zemi, proměnily v ledové slzičky.
Tu se náhle zvedl prudký vítr, tak silný, že to Mrazíka, Mellisu, dokonce i lavičku odhodilo na druhou stranu ulice. ,, A do háje. Starej! ‘‘ Zaječel chlapec a začal nahánět skupinku dětí do hotelu. ,, Makejte, nebo se nedožijete rána! ‘‘ Křičel a snažil se dostat co nejvíce dětí do otočných dveří. ,, Mell, sakra pojď-‘‘ Ale v tu ránu přerušilo jeho hlas mohutné prásknutí. Když se sníh usadil a vítr zklidnil, stál na ulici muž. Muž, který jen svým zjevem naháněl hrůzu. Vlasy měl sestříhané na ježka, pod pláštěm byl vidět velmi drahý a nákladný, ručně šitý oblek. V pravé ruce držel dlouhou hůlku. ,, Ale, ale, copak to tu nevidím? Že by naše stará firma, Mellisa Williamsová? ‘‘ Mellisa k němu s hrůzou v očích vzhlédla. ,, Odpověz! ‘‘ Vykřikl muž a trhnutím ji postaví na nohy. ,, Tak to bychom tu měli pomáhání mudlům, kouzlení mimo areál školy a dokonce bez hůlky! “ Dodal a máchnul na brk, která zaznamenával každé jeho slovo. Pak založil ruce v bok a podíval se na ni s pohledem, při kterém tuhla krev v žilách. ,, Tak co mi na to řekneš?! “ Mellisa v sobě nenašla sílu odpovědět, jen se se vzlyky choulila na dlažbě. Marně vysílala ustrašené pohledy ke svým přátelům. Ti již dávno zmizeli v hotelu.
Teda, pokud by se tomu dal říct hotel. Vypadalo to tam jako v hotelu, lidé se tam chovali jako v hotelu, ale hotel to nebyl. Ve skutečnosti to byla jedna z kouzelnických škol, která vyznávala motto když chceš něco schovat, nech to na očích. Koho by mohlo napadnout, že za ušmudlanými dveřmi se štítkem KUCHYNĚ je rozlehlá síň, zhruba pro sto lidí? Alex a ostatní děti vyděšeně doběhli ke dveřím, na kterých visel odrbaný štítek UKLÍZEČKY. Najednou se štítek zatřese a překroutí na tvar obličeje. ,, Heslo. “ Zamumlala tvář monotónně. To už to jedna malá dívenka nevydržela. vrhla se na dveře a celou svojí silou osmiletého dítěte do nich začala bušit. ,, Pane Petrove, pusťte nás dovnitř! Na Mellisu se venku vrhl pán, co vypadá jako upír! “ Po tvářích jí tekly drobné slzičky, ale nikdo ji nemohl uklidnit. Po malinké chvilce se dveře zhurta otevřely. Ve dveřích se objevila střapatá blonďatá hlava devatenáctiletého muže. Ten se se zamračeným pohledem podíval na skupinku přede dveřmi. ,, Kolikrát mám opakovat že o upírech se přede mnou mluvit ne-cože?! Co jsi říkala? “ Vyjekl překvapeně. ,, co se vrhlo a na koho? “
Venku mezitím ,, ono “ přemýšlelo nad trestem pro Mellisu. Muž se zamyšleně drbal na bradě. ,, Uvařit, či osmažit. Och, toť otázka… “ Zašklebil se krutě. Poté prudce ukázal k Mrazíkovi. ,, Pokud se nemýlím, chtěla jsi ho zachránit před umrznutím. Nu, co kdyby sis to mezitím zkusila sama? “
Mezitím pádila chodbami oné čarodějné školy záchranná výprava. Vedl ji onen muž, zřejmě ředitel. Kousek za ním pádili všichni svědci incidentu a pár starších studentů. ,, Jes…jestli se z toho…Mellisa dostane…“ Lapal po dechu namáhavě ředitel ,, tak jí…to nedaruji! Vždyť na…ústředí říkali, že ještě…jeden problém a naši školu zruší! “ Mellisa se mezitím na prospektu choulila strachy. Rozhlížela se, jestli by jí někdo nepomohl, ale mudlové jdoucí kolem je vůbec nevnímali. Mezitím se muž s odporným úšklebkem začal napřahovat s hůlkou. ,, D…“ Konec věty ale doříct nestihl, protože do něj prudce vrazila jedna dívka ze záchranné výpravy. No jo, na ledu to klouže, a navíc když vyběhnete plnou rychlostí z budovy… ,, urro ! “ Vykřikl překvapeně kouzelník. Mell jen zpomaleně sledovala jak ji zasáhlo kouzlo. Poté se změnila v kamennou sochu klečící holčičky s vyděšeným výrazem. Celý svět jakoby najednou zpomalil. Petrov se vrhl na Nicolsburga, a dal mu pěstí. Ten se zapotácel a vyslal proti němu kouzlo.
To vše ale Mellisa už vidět nemohla. Zůstala tam ležet, pro mudly jen další zbytečná socha. Minula zima, jaro, léto, podzim, zima … Léta šla s rukou v ruce dál, lidé se rodili a umírali, bez toho, aby se jen podívali na opuštěnou sochu.
Byla zima roku 1884, tři roky po atentátu na ruského cara Alexandra II. Po ulicích pochodovali stráže. Současný car Alexandr III. byl zděšený z představy, že se jej pokusí zabít, stejně jako jeho otce. Co chvíli se vrhali na někoho, kdo jim připadal jen kapánek podezřelý. Stačil kufr, pomalá chůze či nervózní pohled a šup, už jste byli za katrem. Rozhlíželi se po celém prospektu, ale jakoby přehlédli malou postavičku, která si to rázovala přímo uprostřed ulice. Dokonce, když šli kolem ní dva strážníci, jeden z nich dodal: ,, Dneska je klid, žádní nihilisti. „. Když došla až k hotelu, prudce k němu zabočila.
Jakmile prošla kolem sochy před hotelem, prudce před ní zastavila. Upřeně se na ni zadívala a zaťukala na ni prstem. Poté zavřela oči a začala něco mumlat a mávat rukama. Kdo by si jí všiml, zřejmě by se jejímu počínání velmi podivil.
Postavička ale poté přestala. Povzdechla si a strčila ruku do kapsy černého kabátu s huňatým límcem. Vytáhla z kapsy dlouhý černý rovný klacík. přehodila si ho do levé ruky a odkašlala si. Pak zavřela oči a zřetelným jasným hlasem pronesla. ,, Finite Incantátem ! “ Okamžik se nic nedělo, ale za chvíli se začaly ozývat lupavé zvuky. Socha postupně bledla a začínala ,, barevnět „. Začala se pomalu hýbat. V jednu chvíli se dokonce soše v prudkém poryvu větru rozkývala šála. A pak se svalila na zem.
Ve chvíli, kdy se socha dotkla země, to už nebyla socha, ale malá dívka s vyjukaným výrazem na tváři. Na sobě měla obleční zhruba z sedmnáctého století. První, co po svém ,, probuzení “ Mellisa uviděla, byla napřažená ruka v rukavici ze sobí kůže. ,, Můžeš vstát ? “ Zeptal se jí úzkostlivě tichý vysoký hlas s podivným severským přízvukem. ,, Co..kdo ? “ Zamumlala zmateně Mellisa. V tom ji uchopily něčí ruce a postavily ji. ,, Honem, vstaň, míří sem lidi ! Mě neuvidí, mám na sobě krycí kouzlo, ale tebe ano! Postavička zatáhla Mellisu do tmavé uličky, odkud pozorovala blížící se policisty. Mell si mezitím pokoušel srovnat v hlavě, co se to vlastně děje. Navíc, vše tady vypadalo tak jinak. Na místě, kde stály popelnice plné odpadků, měly přece být květinové záhonky. A kde jsou skoby na přivázání uzdy koní ?! A ta zima… Když ji zaklely, byla zima, to ano, ale ne takhle velká…
Její zachránce zřejmě usoudil, že nebezpečí už pominulo, takže si začal z hlavy sundavat kožešinovou čepici s maskou. Sotva odepnul poslední řemínek, vyhrnula se z pod čepice záplava dlouhých černých vlasů. Z odkrytého obličeje na ní koukal obličej zhruba desetiletého dítěte. Mellise poklesla čelist. To mě z kamene odčarovala malá holčička? Dívenka se mezitím otočila a s vykulenýma očima se podívala na Mell. ,, Co se stalo, nevíš která bije ? “ ,, Jo, to taky… “ odpověděla Mell nepřítomně. ,, Ani nemám pojem o čase, všechno mi zamrzlo v okamžiku, kdy mě zasáhl… “ dívka si šáhla za límec kabátu a vytáhla dlouhý kovový řetízek, na kterém se houpaly dřevěné hodinky. ,, Je pět hodina a pět minut večer, dvacátého devátého ledna roku osmnácetosmdesátčtyři. “ Pod Mellisou se zatočila podlaha „ Sto dvacet let … “ stihla ještě říct, než se sesunula na ledovou dlažbu.
Probudilo ji tlumené světlo a studený tlak na zátylku. Pokusila se pohnou, ale sebemenší pohyb ji bolel. Místo toho se tedy podívala, kde leží. Ležela v malé posteli s nebesy, která se nacházela v zadní části malinkého pokojíčku. Před ní plápolal v krbu oheň. Odkud je mi jen ten pokoj povědomý… Pomyslela si Mellisa, ale nemohla přijít na to, odkud ho zná. Najednou zaslechla zvuk padající vody. Otočila hlavu a vedle sebe uviděla tu dívku ze včerejška, jak jí s vyhrnutým rukávy připravuje obklady. Když uviděla probuzenou Mellisu, usmála se od ucha k uchu. ,, Hallo, tak slečinka se nám ráčila probudit… Raději se příliš nehýbejte, pěkně jste se praštila do hlavy. Ale teď přejdu rovnou k věci. Vy jste tady studovala? “ ukázala směrem do pokoje. „ Tedy myslím, tady na této škole. “ Pomalu zvedla pravou ruku, ve které držela podivný odznak. Měl tvar černé pěticípé hvězdy a uvnitř hvězdy byla skřížená hůlka a koště.
„ Já a studovala? Tady? “ Zeptala se nechápavě Mellisa. Pak se chytila za hlavu. Jau, ta hlava ale bolí… ,, Ty si nic nepamatuješ? “ Vyjekla zděšeně dívka. Pak z kapsy vytáhla hůlku. „ Hele, co je tohle? “ Zeptala se Mell s nadějí v očích. Mellisa na něj upřela unavené oči. ,, Klacek. “ odpověděla po chvíli a spadla zpátky do peřin. ,, A dopr – tedy sakra. A náš plán je v háji. “ Zanadávala dívka. V ten okamžik Mellisa zareagovala. ,, Počkat. Jaký plán? A kdo vlastně jste?! “ Vyjekla hystericky Mellisa a pokoušela se vstát z postele. ,, Uklidněte se, něco si uděláte… “ Pokoušela se ji druhá dívka udržet v posteli. ,, Ne! Já nebudu v klidu, dokud mi nikdo neřekne, co se to tady děje! “ Dívka si povzdechla a posadila se na kraj postele. A začala vyprávět.
,, Jmenuji se Lucia D. Moon. Přicestovala jsem sem z Norska, protože se zde objevila jedna osoba. A to je Ledová královna. Naše rodina se již po několik desítek generací zabývá ochranou magických tvorů naší země. Jednoho dne můj otec společně s mojí mladší sestrou narazil na zabitého thakora. Tento tvor je velice vzácný, už zbývá pouze třináct párů. Tím pádem to bylo velmi závažné. Sehnali proto co nejvíc thakorů dohromady a zavřeli je do ohrady. Vlk to být nemohl, na mršině totiž našli stopy kouzel. Čekali, dokud nikdo nepřijde. Podle pověsti thakorovi chlupy přináší štěstí. Ale musí jich být tolik, že by se muselo prý zabít dvacet těchto zvířat, aby to mělo nějaký účinek. A dočkali se. Přišla. Ledová královna. Otec jí hned kouzlem zastavil sáně a osopil se na ni, co to udělala. Ona se ale jen smála. Zřejmě by se nic nestalo, kdyby tam nebyla má sestra. Zatímco královně můj otec nadával, připlížila se k zadní části saní a prořízla kůži na místě, kde bylo ukryté kouzlo, které saně pohánělo ve vzduchu. Kouzlo uniklo ze saní se strašným zasvištěním, tak hlasitým, že bylo slyšet až k jižním břehům. Královna se hrozně rozzuřila. Se šíleným smíchem popadla sestru a hodila ji tam, kde bylo dříve kouzlo. Látka se za ní hned zacelila. Říkáš si, proč to dělala? To kouzlo byla vlastně lidská duše. No a problém byl v tom, že to táta moc dobře věděl. Vrhl se na ni, ale ona proti němu vyslala nějaké kouzlo, díky kterému se začal měnit v led. “
Polkla, ale pak narovnala hlavu a odvážně dodala. „ Ale já ho pomstím. Doslechla jsem se, že v Rusku existovala škola, kterou vedl jistý Alex Petrov. Na tom není nic zvláštního, ale kolovala legenda, že studenti se vybírali pouze z některých rodů. A to těch, kterých dokázalo překonat všech Devět bran. “ když uviděla Mellin zmatený výraz, honem dodala. ,, To je velmi starodávné kouzlo, které dokázalo v sobě cokoliv uvěznit. Bohužel, dnes se již neví, jak formule zněla. Zvláštní je, že někteří jedinci vykazovali podivuhodnou mentální sílu, díky které se dokázali ze zajetí kouzla osvobodit. A právě všichni studenti tento potenciál měli. “ S povzdechnutím se zhoupla na posteli. „ No a já jsem se sem vydala, abych odhalila jeho tajemství. Možná si říkáš, jak jsem se sem dostala. Takhle. “ Schoulila se a začala se třást. Celá zbělala a ruce se jí protáhla do dvou velkých bílých křídel. Když proměna skončila, seděl na posteli obrovský bílý orel. Po chvíli se Lucia proměnila zpátky. ,, Jsem zvěrokruh. “ Dodala na vysvětlenou. ,, A chci v kouzlu Devíti bran Ledovou královnu uvěznit. A teď jsem našla někoho, kdo to kouzlo očividně zná. Tebe. “ s nadějným pohledem se podívala na Mell. „ A to, že ještě žiješ dává smysl. V archivech jsem si našla, že tuto školu zavřeli kvůli incidentu, kdy ředitel napadl člena vašeho ministerstva kouzel kvůli tomu, že za trest přečaroval jednu studentku v káme- “ ,, Jaký ministerstvo ? Jakej ředitel ? “ Vyjekla zmateně Mell. Pak se chytila za hlavu. ,, Auu… “ „ Ale to ne. Doufala jsem, že se to nestane. “ zamumlala Lucia a pak dodala. „ Zdá se, že máš amnéziii. Lidově řečeno ztrátu paměti. “
Z následujících dní si Mell pamatovala jen střípky. Noc a den, pravidelná výměna obkladů. Jednou jí Lucia řekla, že se zde ubytovaly. No a co, má jí to snad zajímat. Takto plynuly dny a týdny. Postupně se jí vracely vzpomínky. Věděla, jak se jmenuje. Co je to hůlka. Dokonce se jí vybavil pojem Aurora. Ale jen ten pojem. Jen kouzlení jí pořád dělalo problémy. Lucia se jí pokoušela vysvětlit, že je možné, že kvůli ztrátě paměti přišla i o některé své schopnosti. To ale Mellisa odmítala přijmout. Věděla ještě něco, co Lucie neřekla. Věděla, že kouzlo Devíti bran může vyčarovat každý kouzelník. Ale pouze lidé s určitým talentem ho dokáží ovládnout tak, aby účinkovalo na to, na co chtějí, a ne na vše okolo.
Jednoho dne se Mell probudila do velké zimy. Přetáhla si pokrývku přes hlavu a zaječela. ,, Luc, zavři to okno! “ když se nic nedělo, stáhla si pokrývku z obličeje a vykoukla ven. Před zavřeným oknem stála Lucia . Nic neříkala, pouze se dívala na divokou fujavici venku. Vlasy a hábit jí povlávaly, na hábitu se dokonce tvořila jinovatka. Mellisa vyděšeně vyskočila z postele. ,, Panebože,co se to děje !? “ Zaječela hystericky a podupávala nohama, aby se zahřála. ,, Je tady. “ Řekla Lucia mdlým hlasem, neodpoutávající zrak od okna. ,, Ledová královna přišla. “ Pak se s vyděšeným výrazem podívala na Mellisu. ,, Ale ty jsi si ještě nevzpomněla na to, jak zní kouzlo Devíti bran ! “
Sepjala prsty a začala usilovně přemýšlet. Pak zvedla hlavu a rozhodně řekla. ,, Musíš odsud vypadnout, Melliso. “ Ukázala směrem k oknu. A pak dodala. ,, Navíc, máš jasně francouzský vzhled. Teď je devatenácté století, a je v módě vše, co je francouzské. Jistě si tě nějaká bohatá panička zaměstná jako společnici. “ Když chtěla Mellisa něco namítnout, zvedla ruku. ,, Nemůžu tě přece nechat za- “ V tom se ozval do velké zimy. Přetáhla si pokrývku přes hlavu a zaječela. ,, Luc, zavři to okno! “ když se nic nedělo, stáhla si pokrývku z obličeje a vykoukla ven. Před zavřeným oknem stála Lucia . Nic neříkala, pouze se dívala na divokou fujavici venku. Vlasy a hábit jí povlávaly, na hábitu se dokonce tvořila jinovatka. Mellisa vyděšeně vyskočila z postele. ,, Panebože,co se to děje !? “ Zaječela hystericky a podupávala nohama, aby se zahřála. ,, Je tady. “ Řekla Lucia mdlým hlasem, neodpoutávající zrak od okna. ,, Ledová královna přišla. Chce se mě zbavit, aby ji nemohlo už nic ohrožovat. “ Pak se s vyděšeným výrazem podívala na Mellisu. ,, Ale ty jsi si ještě nevzpomněla na to, jak zní kouzlo Devíti bran ! “ Sepjala prsty a začala usilovně přemýšlet. Pak zvedla hlavu a rozhodně řekla. ,, Musíš odsud vypadnout, Melliso. “ Ukázala směrem k oknu. A pak dodala. ,, Navíc, máš jasně francouzský vzhled. Teď je devatenácté století, a je v módě vše, co je francouzské. Jistě si tě nějaká bohatá panička zaměstná jako společnici. “ Když chtěla Mellisa něco namítnout, zvedla ruku. ,, Nemůžu tě přece nechat zabít- “
V tom se ozval strašlivě hlasitý zvuk tříštícího se skla. Mellisa si instinktivně zakryla obličej pažemi. Když se nic nedělo, udiveně vzhlédla. Lucia držela hůlku vytaženou a namířenou proti obrovským kouskům skla, které se nyní jen neškodně vznášely ve vzduchu. Za skleněnou záplavou stály ty největší saně jaké kdy viděla. A vystoupila z nich žena, jakou ještě nikdy neviděla. Byla velmi vysoká, s bledou kůží. Dlouhé stříbrné vlasy, ve kterých měla posazený třpytivý diadém, jí vlály kolem nahých paží. Šaty měla velmi prosté, bez rukávů. Ale byla tak krásná, že i v hadrech by zřejmě vypadala naprosto úžasně. V útlém bledém obličeji jí zářily dvě šedivé oči. Po chvíli ale na ní začalo být Mellise cosi podivného. Paže měla příliš hubené a sálal z ní nelidský chlad. Navíc, kdo by za sebou nechával vznášet podivný protáhlý kalně bílý kus ledu?
Ledové královně se tvář roztáhla do krutého úsměšku. Mellisa po ní chtěla skočit, ale cosi jí popadlo, znehybnilo a přirazilo ke stěně. V tu chvíli měla pocit, že jí kdosi nabádá, aby dělala omráčenou a nehýbala se. Prý je tu někde past. Ale Mellisa neposlechla. Pomalu se vyplížila z pokoje na chodbu. Opřela se o dveře, které se za ní prudce zabouchly. Asi dvacet minut se ozývala pouze série výkřiků. Pak se rozhostilo hluboké ticho.
Opatrně otevřela dveře. Všude na zemi se povaloval roztřískaný nábytek. Celá místnost vypadala, jako by se ji pokoušel zničit oheň a led současně. Na protější straně dveří ležela Ledová královna. Těžce oddechovala a tiskla si bok, ze kterého jí vytékalo něco, co se dost podobalo vodě. Lucia ležela na konci pokoje a dřela se za ruku. Mellisa se k ní okamžitě rozběhla. ,, Lucio, co… “ ,, Ne! Nepřibližuj se! “ Ozvala se Lucia roztřeseným hlasem. Poté zvedla ruku, kterou celou dobu držela. Byla úplně nehybná, a od špiček prstů až k zápěstí byla průhledná. Z ledu. ,, Tam… “ Kývla roztřeseně Lucia na druhý konec místnosti. Nyní Mellisa pochopila, jakou past Ledová královna Mellise přichystala. Stál tam muž, s dlouhým plnovousem a v huňatém kožichu. Ve tváři měl rozzuřený výraz. Mohl by vypadat normálně, kdyby neměl jednu zvláštnost. Stejně jako Luciina ruka byl z ledu.
Ledová královna to měla skvěle přichystané. Když začala prohrávat, odpoutala od sebe ledovou sochu. Dobře věděla, že Lucia zapomene na všechnu obezřetnost a pokusí se otce dotknout. Ale když byl taky z ledu… Mellisa se zajíkla. Mezitím se z druhého konce pokoje ozvala Lucia, která si svoji ruku prohlížela s téměř morbidní fascinací. Nyní jí led dosahoval až po rameno. ,, A ono to ani nebolí… “ ,, Lucio, co mám dělat! “ Vykřikla Mellisa. ,, Ne… já… Devět bran….“ Pokusila se říct Lucia, ale v tu chvíli jí zamrzly rty a ona oněměla. Najednou se po jejím těle rozběhly jemné prasklinky. Nakonec se všechny spojily a z Luciina těla se jako z vejce vynořil velký býlí orel. Vyskočil na ledovou lebku, která se pod jeho vahou rozsypala. Tiše zaskřehotal. Lucia žila. Kletba sice zasáhla její tělo, ale mysl ne. Na poslední chvíli se proměnila ve stejného tvora, který z Norska přiletěl do Moskvy.
V tu chvíli se Mellise zatmělo před očima. Přepadl ji vztek, vztek nad ztrátou jediné přítelkyně, na kterou si pamatovala. Zničehonic jí v hlavě naskočila slova Devíti bran. Pozvedla ruku a vykřikla kouzlo. Orel ještě stihl varovně zaskřehotat, než celý svět vybuchl. Mellisa ještě uviděla zděšený výraz Ledové královny, než se navěky propadla do temnoty.
Na motivy knihy Kaye Meyera Ledový oheň.
Lucia D. Moon
Tagy: Má oblíbená knížka, soutěže