Bradavičník

Další prázdniny za námi, další školní rok před námi a my se opět shledáváme u našich oblíbených listů. Ať už si právě dáváte šálek dobrého kakaa nebo sedíte v dohasínajícím světle krbu v kolejní společenské místnosti, jistě si uvědomujete nevyhnutelnost těchto slov a také tíživou přítomnost několika málo faktů, které vedly k pár změnám.

Rozhodně nejvýznamnější událostí je dokončení studia našeho dlouholetého primuse a šéfredaktora, který k Hadímu jazyku neodmyslitelně patřil, Lucase Arthura Laurieho. Ač na něj budeme jistě ještě dlouhou dobu vzpomínat, všichni víme, že už je nadobro pryč. Ve světle těchto neblahých událostí je proto první změnou v letošním roce to, že jeho úřadováním na postu šéfredaktora naší zmijozelské sekce přebírám já. Možná se někteří podivujete nad tím, jak může taková „malá holka“ zvládnout nahradit někoho takového, jako byl Lucas. Upřímně? Nemůže. Snad ani kdybych se skutečně roztrhala, jen těžko se můžu vyrovnat fenoménu. Nasadil laťku skutečně velmi vysoko. A ať už jste byli jeho příznivci či jste ho neměli v lásce, musíte uznat, že pro kolej toho udělal hodně a odvedl kus velmi dobré práce. A v té je třeba pokračovat. A i když Vám možná připadal tvrdý, po letech je čas konečně pochopit, že takový ve skutečnosti nebyl. Snad bylo náročné ho zaujmout, nebylo mnoho lidí, se kterými jsem ho viděla bavit se nevázaně. Snad vyjma Shirley a mého prvního dne na škole s Jenny, snad Jocelyn či Sarah… a pár vzácných momentů, které daroval i mně. A ty… ty nikdy nezapomenu. Ve skutečnosti měl srdce větší, než kdy ukazoval. Větší, než si mnozí představují. Nikdy nezapomenu na chvíle, kdy mi bylo nejhůř… Už od prvního ročníku, kdy jsem mu byla svěřena do péče jako nováček v koleji… Vždycky pomohl. Nezáleželo ani tak na tom, kde byl problém. A jakákoli otázka? Tu zodpověděl. Jakmile něco nebylo jasné… Málokdo viděl Lucase ve stejném světle jako já. Možná proto, že Lucas to málokomu umožnil. Ale věřte, že bez něj… Bez něj by Zmijozel nebyl Zmijozelem.)

V minulém roce se nám opět podařilo ukořistit pro zelenou kolej školní pohár, který má již vyhrazené čestné místo na krbové římse společenské místnosti a neodmyslitelně se v posledních letech pojí se Zmijozelem. Pomalu se stává tradicí, že Zmijozel vítězí. I když tomu tak nebylo vždy. Chtěla bych, abyste všichni věděli, že si moc vážím toho, jak tvrdě pracujete, jen abychom mohli zase dokázat, že u nás se rozhodně talentem nemrhá. Čímž nenaznačuji, že v jiných kolejích ano. Nicméně je moc pěkné mít jako důkaz… jako odměnu něco tak velkolepého jako je školní pohár. Za všechnu dřinu, poctivé studování a soutěžení, soupeření a v rámci možností i slušné chování… Stačí snad říct jediné. Díky. Moc a moc si toho vážím a doufám, že tuhle tradici neporušíme ani letos.
Možná vám místo toho právě teď hlavou běhá myšlenka, jak se Zmijozel obejde bez tolika zelených elit, které nám v posledních letech jako zářivé hvězdy proletěly nad hlavou a pak zmizly za obzor. Pokud nejste zelení, jistě Vás napadne – a nesnažte se to zapírat, stejně byste lhali jen sami sobě -, že právě díky tomu je kolej natolik oslabená, že konečně přišla příležitost pro Vás, zvítězit a získat školní pohár. Háďata se naproti tomu pravděpodobně obávají o totéž, jen s tím rozdílem, že z jejich obav jim neplyne žádné potěšení ani naděje. Ale k Vám všem mám jednoznačnou zprávu. Zmijozel se nikdy nevzdává. S nimi nebo bez nich, pro ně nebo pro sebe, pro vítězství nebo klid ducha, pro odhodlání, vervu, naději a nadšení, pro vášeň, sílu a moc, pro všechno na světě… Lidé odcházejí a přicházejí, my se s tím musíme naučit vypořádat a jít dál. A pokud zatneme zuby a místo lkaní nad rozlitým mlékem s tím budeme něco dělat, budeme stejně dobří jako v minulých letech. Pro Zmijozel, pro rodinu, přátelství, soudržnost, důvěru, pro lásku. Pro víru. Pro ten nejkrásnější zelený pocit na světě.

Minulý rok nás však neopustil jen mladý pan Laurie. Rozloučili jsme se i se slečnou Griffin. Shirley, Shir, Shirlísek… Naše francouzská večernice, krásná, půvabná, vtipná, společenská, rozhodná, která vždy věděla, co dělat. Talentovaná a inteligentní. Pro mnohé z nás znamenala daleko víc než jen famfrpálovou kapitánku a střelkyni zmijozelského famfrpálového týmu. Znamenala víc, než jen starší vzor. Byl to někdo, komu jste mohli stoprocentně věřit. Někdo, kdo vám bez váhání byl ochotný pomoci s jakýmkoliv problémem, který vás tížil nebo kvůli kterému jste nemohli spát. Někdo, bez něhož sklepení nebude zářit tak oslnivě jako dřív, neb tam bude chybět její smích a její pohled plný citu. Budiž nám skromnou útěchou alespoň skutečnost, že se naší milované splnil sen. Opravdu bude hrát za francouzskou ligu. Hned zpočátku prázdnin byla velmi úspěšná na zkoušce do známé Poitierské letky. Osobně jsem nepochybovala, že ji vezmou, ale pokud Vy ano, alespoň jste si dokázali, jaká osobnost před Vámi stála. Příště až se potkáte možná budete žadonit o autogram. Nedivila bych se. Jen Merlin ví, co z téhle kouzelné slečny ještě bude.

Dalším zpola odcházejícím človíčkem je mamča Biančí. Tedy pro Vás známá spíše pod jejím pravým jménem Bianca de Shell. Zmijozelská prefektka, která se nikdy nebála následků svých činů, prostě jednala a bojovala za to, čemu věřila. A jistě bude bojovat i nadále. Někteří z Vás na ní možná mají stejné vzpomínky jako já. Papírová bitva ve společenské místnosti, halloweenská stezka odvahy, Valentýn v Síni, plesy,… Miliony a miliony společných zážitků. Nezapomenutelných zážitků. Minimálně pro mě byla jako starší sestra. Skutečná rodina. Vždycky mě bránila. I když si nemohla být jistá, zda jsem já na té správné straně, postavila se za mě. To díky ní jsem se naučila moře a moře věcí. Pochopila některé další. Bianca. Vzor, osobnost, přítelkyně. Sestra. Mamča Biančí. Moje. Díky moc za všechno, co jsi mi dala a ani o tom nevíš. Naštěstí se se slečnou de Shell nemusíme rozloučit úplně. Ač jí uvidíme vyučovat první ročník Přeměňování, studium nepřeruší. Nová praktikantka. Již brzy jí budeme oslovovat „paní profesorko“ a třást se pro nedonešené úkoly. Ale to nejhlavnější je, že zůstane s námi. Bradavice o ni naštěstí ochuzeny nebudou. A my se s ní jistě ještě mnohokrát potkáme. Na to se těšte.

Můžeme rovnou navázat na loučení se a vzpomínání na další zelenou prefektku, naši kamarádku z Indie, slečnu Sváhá Thákurovou. Pokud ji neznáte, můžete to brát jako osobní mínus, je totiž dost možné, že se s ní již nesetkáte. Tato přátelská dívka rozjasňovala mnoha lidem svou důvěřivostí a nezkažeností dny na bradavické škole. My, kterých si alespoň doufám vážila, jsme se díky ní podívali i na akce jako je například indická svatba. A řeknu Vám, o to byste nechtěli přijít. Teddymužel její rodina tradičních brahmánů je nejen stále věřící v tradice, které dodržují, ale nedělalo jí nejmenší problém jí hned zpočátku života v jedenácti letech provdat. Pochopitelně za podstatně staršího muže, za nějž to taktéž vymyslela rodina, konkrétněji matka, Agniho Thákura. Snad i jemu se příčila myšlenka sňatku, když Sváhu poslal na sedm let na Západ získat zde na naší škole patřičné vzdělání – a na sedm let oddálit její přestěhování k němu. My můžeme být jedině rádi. Jenže to by bylo příliš snadné a paní Thákurová se rozhodne nevzdávala. Počínaje druhým ročníkem požadovala po Sváze, aby se chopila svých povinností coby nejstarší snachy. To se ještě dalo zvládnout, nicméně v minulém roce se k tomuto faktu připojily ještě dva další. Z ohleduplnosti k soukromí naší zelené kamarádky zmíním pouze ten druhý – totiž známou „kauzu“ ohledně svatby v rodině Gangopádhjájových. Paní Thákurová nakonec vyvolávala rozepře a nedala si říct, dokud její syn nesouhlasil, že je čas, aby Sváhá přešla do jeho domu a studia dokončila s domácími učiteli, což započalo toho smutného dne, totiž 28. srpna 2080. I když tedy Svá odešla z koleje, jistě neodešla z našich srdcí, proto ji nenechte opustit ani Vaše mysli a občas si vzpomeňte na tuto zvláštní leč obdivuhodnou slečnu.

Tím jsme ovšem s loučením ještě neskončili. Zmijozel skutečně utrpěl velké ztráty, seznam sahá až za jméno slečny Thákurové. Pod ní je totiž připsán zeleným inkoustem další z členů Studentské rady i náš dlouholetý kolejní známý Malcolm Espozito, jinak Mal. Možná i o něm jste neprávem nabyli domnění, že se s lidmi nestýká právě rád. To ovšem důkladně vylučují nejen mé vlastní očité vzpomínky, ale i to, co o něm víme. Kdo ho kdy viděl, jak se stejnou dětskou radostí jako my hází po zbytku osazenstva sklepení papírové koule, jak se baví s mamčou Biančí… Jeho výkonnost nám bude chybět, zvlášť velkou ztrátu zažil administrativní referát (AR). Minimálně já v něm viděla budoucího primuse, Lucasova velkého nástupce. Avšak Rudá magie pro něj byla zřejmě lákavější možností, než se tady ve škole ubírat náročnou kamenitou stezkou a dřít tu jen pro dobro zelených. Snad se to stalo, když úspěšně dokončil obor Rudé magie tady v Bradavicích… možná v něm ta tajemná touha spočívala už dřív… každopádně se začal zajímat o tuto cestu. Jistě jste všichni slyšeli o proslulém Joshi Cummingsovi, mistra tohoto oboru, jehož jméno samo o sobě představuje velkou část současné publicity Rudé magie. Pomocí sov se podle všeho náš zelený přítel s Joshem domlouval v průběhu celého šestého ročníku. Možná je to dostatečné vysvětlení občasné zamyšlenosti, stavu, který byl u Mala poslední dobou docela běžný. A teď ta nejvíce šokující zpráva… Malcolm to dokázal! A kdo o tom kdy pochyboval, je právě tímto vyveden z omylu. Od letoška tedy mladého pana Espozita nenajdete v bradavické škole, ale kdesi na pobřeží Tuniska – a ano, mluvím o místě v severní Africe… vzrušující, že? Takže mu přejte hodně štěstí. Třeba jednou nebudete vzpomínat v ohledu k Rudé magii na Joshe Cummingse, ale na v budoucnu jistě stejně známého člena velkého Zmijozelu…

Naproti všem těm ztrátám, které naši kolej potkali, máme tu i jeden návrat. Do zelené koleje zase zpět přibyl Matty Sanders, kterého si možná někdo pamatuje jakožto prváka. Naneštěstí si pobyt v koleji moc neužil, vlastně skoro vůbec, když vezmeme na vědomí, že během oslav Vánoc s rodinou se stala příhoda, jíž – být mudla – asi nevěřím. Snad se to stalo při procházce v lese, snad někde jinde… možné je vše, jasné jsou pouze důsledky toho, že Daniel narazil na Křídlatce měnivého. Až za měsíc po Novém roce se začaly projevovat počáteční příznaky – malátnost, únava. Kdo by si toho ale všímal – Matty to asi přisoudil pouhému přepracování při náročném studiu. Byl však docela šok, když se jeho stav znenadání vážně zhoršil a tak byl dopraven na ošetřovnu. Trvalo asi týden, během nějž Matty blouznil a stále spal, než se na ošetřovně shodli, že jej pošlou k Mungovi. Stačilo pár dní než specialisté rozeznali, kde je problém, stanovili diagnózu a oznámili, že nemoc* je v plném rozsahu. Díky tomu, že se okamžitě obrátili na své venezuelské kolegy, dokázali Dana zachránit, když do něj cpali litry lektvarů. Trvalo to možná téměř měsíc a půl, nicméně Matty přišel k sobě a konečně mohl domů do péče rodičů. Po tři měsíce byl doporučen klid k úplnému zotavení… Nicméně… Už ho tu máme. Můžeme být rádi, že nám ho nějaká zákeřná choroba neukradla. Tak tedy posila koleje. Vítej zpátky.

Posilou však rozhodně nebude sám. Naše řady se rozšířily o množství dalších mladých duší plných elánu a energie a chuti něco dělat. Ano, tímto odstavcem bych ráda uvítala všechny nové příživníky… ehm, chci říct všechny nové pracovité prváčky, kteří zelenou kolej jistě podpoří, seč budou moci. Z toho mála, co jsem zatím stačila vidět, je tu minimálně hrstka takých, jaké si do koleje skutečně můžou lidé jen přát. Nebudu jmenovat, nicméně někteří z Vás to jistě vědí. Jsem moc ráda, že patříte k nám. Sklepení zase na pár měsíců nevídaně ožije. Někdy je to otravné, když má člověk zrovna hodně práce, málo času, leckdy nestíhá… ale stejně je to příjemná změna. Alespoň nás trošku vyvedete ze zajetých kolejí, donutíte zase zapracovat a hýbnout kostrou a snažit se zaplout do dění na hradě, ač bude jeho tempo sebezběsilejší. To právě Vy máte nahradit naše velká zmijozelská esa a možná jste to právě Vy, na koho budou takto vzpomínat budoucí redaktoři za řádově šest sedm let. Já osobně budu doufat, že i mezi Vámi právě takové hvězdy rostou. Ať už to bude pomocná síla do famfrpálovému týmu, redaktorům, patronům, pilným studentíkům, Studentské rady, roztleskávaček, kapel a klubů nebo jiných pomyslných sekcí, které v koleji vedeme, bude vítaná. Takže vám držím pěstičky, abyste ten první rok na škole zvládli bez úhony, snadno si zvykli na způsob učení a nezapomněli na čas strávený s kamarády. Určitě se Vám to podaří a na hradě se Vám moc a moc zalíbí. Vítejte do zelené rodiny.

Jistě jste si také všichni všimli několika (tedy dost velkého množství) změn v obsazení zmijozelské části Studentské rady. I když nejen té. Nicméně tyto Vás jistě zaujaly. Skutečně. Přihlížíme-li k faktu, že naši kolej opustili čtyři členové StR, je letos velký nával nováčků v StR. Inu – ne až takových nováčků. V koleji už jsou nějakým tím rokem a právě díky jejich práci pro kolej, aktivitě atd. se stali součástí něčeho dalšího. Tímto chci vyjádřit gratulace svým novým prefektíkům – lízátkovokočičímu králi, velkému Bártovi Belowsovi, slečně Nezbedné Debby Wilsnové, další spisovatelské ručce Bonnie Smithové a nezapomeňte na upíří slečnu Beu de la Crue. Skutečně StR letos byla značně pozměněna, takže uvidíme… můžeme jedině doufat, že současná parta bude přinejmenším stejně – ne-li více – výkonná jako ta poslední a zvládneme pokračovat v rozdělané práci, dokončit ji a přidat pár nových kousků.

V tomto roce se Vám také postupem času v Hadím Jazyce opět představí redaktoři. Některé z nich již jistě znáte – známé firmy jako Bartleby Belows již jistě nebudou pro zdatné čtenáře novinkou. Některá dílka Vás ale zajisté překvapí. Na to vemte jed… Eh, ne, nemyslela jsem to vážně, žádné jedy, prosím Vás – místo toho sledujte vše psané zeleným inkoustem a zaručeně se během roku nebudete nudit.

A teď už se s Vámi konečně na čas rozloučím, doufám, že jsem Vás neunudila k smrti, protože všechny potřebujeme. Za čas zase na viděnou na zelených stránkách Hadího Jazyka…

Nová slečna šéfredaktorka
Leah Anabell Wildrose

* Venezuelský Motýlí (nekončící) spánek, místními přezdívaná Motýlí můra, je jednou z dosud plně neobjasněných nemocí. Přenašečem této nemoci je jediný druh motýla žijící v oblasti poblíž Ciudad Piar. Jedná se o magického tvora, motýla, Křídlatce měnivého, který je zvláštní svým zbarvením, přesněji řečeno prachem svých křídel. Jeho prach je schopen měnit barvu během několika málo okamžiků.
Mluvíme o poměrně vzácném tvorovi, který se vyskytuje pouze poblíž destinace výše zmíněné. Prach z jeho křídel je přenašečem tzv. Motýlího spánku, jehož zdroj je zatím neznámý.
Tato nemoc postihuje pouze mladé lidi, přibližně do 20 let života. Pacienti s vyšším věkem prozatím nebyli zaznamenáni. Zdalipak mají starší lidé proti této nemoci imunitu, to taktéž není jasné.
Jedná se o nemoc, která má dlouhou inkubační dobu. Přibližně 2 měsíce. Prvními symptomy jsou rozostřené vidění, únava, malátnost. Pokud se nemoc nezačne léčit, přichází druhé stádium nemoci, které je o poznání agresivnější. Jedná se o stavy bezvědomí, blouznění, často doprovázené halucinacemi. V takovém to stavu musí být pacient upoután na lůžko a musí se začít s agresivní léčbou. Agresivní znamená kombinací všelijakých léčivých lektvarů. Jelikož Křídlatec měnivý není běžný kouzelný tvor, ani tato nemoc není tak častá a proto se léčba této nemoci zatím pořádně prozkoumává. Pozorovatelé této nemoci však mají přibližně 3 různé směsi lektvarů, u kterých zaznamenali úspěch, použité lektvary a poměry směsí si ovšem nechávají pro sebe.
Úspěšné vyléčení je zaznamenáno přibližně u 80% pacientů, zbylých 20% zůstává doposud ve zuboženém stavu, neschopni komunikace. Pokud je jednou pacient vyléčen, na 99% se tato nemoc již nikdy neprojeví. Rekonvalescence trvá o něco déle než doba inkubace, záleží na stavu pacienta, přibližně kolem 3-4 měsíců.

Tagy: Hadí Jazyk, pohár, úvod, Zmijozel

5x Komentováno