Bradavičník

Že by další výlet, který se zvrhnul v chaotické dobrodružství plné děsivých scén, křiku a boje o holý život? Ano, přesně tak. Jediné štěstí, že jsem byl u toho zrovna já, jinak by to zkončilo dooost špatně. To vám povídám.

Vše to začlo v jednom lesíku.. no spíše větším lese poblíž Newcastlu, kde skupinka neohrožených studentíků náhle došla k ohrožení a to značnému. Stíny smrti je začaly obklopovat a celý les se chvěl co bude dál.

Jak jsme se do této děsivé šlamastiky dostali?

Měl to být školní výlet jako vždy a údajně jsme šli do toho lesa hledat nějaké bylinky s panem profesorem Aidanem Blackwoodem, Luciou Lex Liu a Miou Phoenix. Měli jsme jen trhat trapný kytky, takže mělo být i dost času na flákárny.

Flákárny které se stejně neděly, neboť v pravé ruce jsem měl ruku svojí přítelkyně, která po mě neustále něco chtěla. Vůbec jsem neměl čas rozvíjet svého volnomyšlenkářského ducha velkolepého umělce a hledat v lese nějakou inspiraci, neboť má milovaná můza mi pořád něco řvala do ucha. Já vím, v lese se nekřičí ale řekněte tohle Agnes. I tak to ale zdaleka ještě nebyl ten největší křik, co mé ušní bubínky kupodivu za ten den přetrpěly, to mi věřte. Ale to předbíhám.

Podstatné bylo v tu chvíli pro mě že Agnes ode mě chtěla kytičku.

Všude kolem lítalo tolik hovězích much a ona pořád chtěla kytku, jakoby nevěděla, že pro tak stylově založeného uměleckého guru jako jsem já je podání kytky jen trapným kýčem. Když jsem už po několikáté Agnes odmítl dát kytičku a její pohled začal připomínat naštvaného vlkodlaka při úplňku, najednou se mi zatemnilo. Prostě nic, nemohu si vybavit co se stalo ale probral jsem se na zemi. Hlava se mi motala jak křáplej trpaslík a vedle na mě koukal vykuleně Otto Stormgardů, ale dal bych galeon za to že jsem měl úplně stejný výraz.

Překvapení z podivné změny situace najednou vystřídal děsivý úlek, když mi něco zařvalo strašně do ucha a začalo mě to přiškrcovat. Byla to Agnes a mě až po chvíli došlo, že mě jen objímá a že byla nejspíš omráčena něčím taky.

Les byl najednou o něco temnější a Otto nevypadal zrovna klidně, což taky dokazovalo jeho chování, když z leknutí zkropil jednoho studenta proudem vody z hůlky.

Kousek od nás se vynořila kupa studentů a profesoři, kteří se hned začali vyptávat na úplně nelogické otázky jako „Kde máme profesora Blackwooda“ a ták.

Mluvili jakobychom šli s panem učitelem kamsi a něco se stalo.. prostě hloupost když se to nestalo.

Navíc chvíli po tom byly slyšet děsivé výkřiky z lesa. Někdo ho musel unést a mě až později pomalu začalo s pomocí nevyvratitelných důkazů docházet co skutečně se tam nejspíš stalo.

Přepadly nás nějaké temné bytosti onoho lesa. Kdovíjaké zrůdnosti někdy stíny nocí skrývají. Nikdo neví co přesně chtěly když unesly profesora ale jisté je že došlo k bitvě, při které jsem jich polovinu pobil já. To je jasné. Musela to být vskutku epická bitka, ale nakonec mě v přesile dostaly a vymazaly paměť.. aspoň tak si to myslím.

Od té chvíle byla naší hnací silou slečna Mia a vzadu zas jistila Lucia.

Nikdo moc nechtěl jít dál, jenom já jediný jsem se nebál. Co na tom že se z lesa ozývaly děsivé zvuky a vše kolem bylo temnější? Já se nebál, i když musím uznat že ostatní už vážně měli všeho po krk.

V jeden moment se ztratila vzadu jedna holka a začala ječet. Kdovíco se tam dělo, ale naštěstí ji zase našli. Dokonce i Otta vtáhly stíny do svých spárů. A těch pár okamžiků co jsme se báli o jeho život, trvalo jako věčnost. To musím uznat že i já se docela tak trochu bál. Ale jen trošku. Ostatní už byli tou dobou tak vyděšení, že ječeli skoro při všem a lekali se i spadlejch klacků. Ani se jim ale nedivím, neboť temný les skrýval mnohé děsy.

Od Otty jsem se dozvěděl že mu cosi v té tmě drželo u krku hůlku a našeptávalo ať dál už nejdeme.

Od té chvíle byl pro mě každý krok hřebíčkem do rakve a o to znepokojivější bylo když z vyjukané Mii vypadlo, že správně jsme měli jít jen pro nějakou trapnou svatební kytku.

Na naší hrůzostrašné procházce se nám do cesty vynořila ze stínů další jakási urostlá osoba a začli tam cosi vpředu s Miou řešit. Moc jsem nevěděl co se děje neboť já s Ottem jsme tam měli mnohem závažnější problém.

Ten les skutečně ožíval a nějaká větev se tam jak hnáta křivá natahovala po nás. Děsivé dilema nakonec skončilo když jsme se rozešli dál a já viděl na zemi toho týpka znehybněného kouzlem. Až někdy později jsem se dozvěděl že to byl bystrozor.

Další co nám zablokovalo cestu byl náš strach. Z dáli se ozýval další křik, ze kterého běhal mráz po zádech a s každým tímto výkřikem jsme ječeli jak na lesy i my. To víte, kupa holek a pár kluků. Každopádně se před náma vynořily jakési trosky čehosi, co z větší části skrývala tma. Tam nás opět přepadli nejspíš ti samí zloduchové. Nastal neskutečný zmatek, lesem se ozývaly kletby, jejichž záblesky osvicovaly všechna zákoutí. Najednou nikdo nevěděl kde kdo je, všichni byli všude a nepřátelé se objevovali snad ze všech stran. Pořád jsem tam byl já a tak: Fuá! Fuá!!.. lítaly kletby kolem jak jen to šlo. I tak jsem se sotva stíhal bránit a všechno bylo hodně chaotické.

Nakonec se nás několik zas sešlo a když už jsme šli společně s profesorkou Luciou skoro dovnitř té divné trosky, ze které se ozývaly pořád ty děsivé výkřiky, ozvala se najednou jedna hrozivá rána a tlaková vlna nás odhodila dozadu.

Pak z té trosky vyběhla druhá skupinka našich spolu s Miou a létající omráčený profesor Aidan (zvláštní úkaz) kterého kdosi držel kouzlem. My jsme začali prchat také neboť hned za nima se hnali i oni zlí chlápci. Jak jsme utíkali lesem, bylo vidět mezi stromy několik černých stínů jak se pohybují spolu s námi.

Vzadu se ozval zas nějaký výkřik a my věděli že někdo tam potřebuje pomoc. Proto se spolu se mnou ještě menší skupinka oddělila a šla vtříc temnotě vysvobodit ostatní.

Pomalu jsme začali nacházet další naše lidi na zemi, když ty temné stíny se rychlým černým kouzlem zase přenášely tam a zpátky jen aby roznášely teror.

I přes veškerý zmatek se nám nakonec podařilo zachránit všechny a uprchnout do bezpečí.

Dokonce i pro tak odvážného nebelvíráka jako jsem já to byla děsivá zkušenost. Každopádně jsem rád že můj mladý a úžasný život tak brzy neskončil kvůli hloupé svatební kytici a jen doufám že si tu kytku najdou na lepším místě.

Jeden by nikdy neřek že i trhat kytky je tak nebezpečné.

Vindict Velmihrdinský Veneas

Tagy: chaos, les, Newcastle, strach, zlo, zoufalství

4x Komentováno