Bradavičník

Stává se i Vám, že od účasti na Halloweenském večírku s překvapením, se noc co noc probouzíte zalití studeným potem z hrozivých nočních můr, v kterých se ocitáte sami uprostřed temného lesa, rozkousaní v žaludku mořského hada nebo snad sežraní netopýry? Nicméně jsem se rozhodla, že se dozvím, jak to tenkrát vlastně doopravdy bylo a nenechám sebe samu (a samozřejmě ani Vás) zastrašovat neověřenými informacemi o tom, že se snad v Síni na Halloweena potloukal opravdický mořský had a teď ho profesor Baruti (velký komentátor celé akce) schovává u sebe v pracovně, kdykoliv připraven vypustit ho do hradu, aby populaci ohroženého druhu bradavických studentíků ještě zmenšoval.

Já jsem se totiž speciálně pro Vás, čtenáře Bradvičníku, obětovala a vystavila možné smrti a poohlédla jsem se u něj ve Velké věži po onom hadovi a s politováním musím říci, že nikde nebylo objeveno ani stopy po čemkoliv neobyčejném a podezřelém, ani po ničem, co by mohlo vzbudit mou, či snad Vaši, velectěnou pozornost. Samozřejmě to nebylo jen tak jednoduché, jak se na první pohled snad zdá. Musela jsem si totiž vymyslet nějaký dost dobrý důvod, abych ho vůbec navštívila, a tudíž mi napadlo, že se ho při té příležitosti optám na to, jak to vlastně všechno bylo. Zabiji přitom dvě mouchy jednou ranou, jak se hezky mudlovsky říká a bude po starostech. Schůzka byla překvapivě domluvena doslova z hodiny na hodinu, poněvadž profesor měl příštího dne odjet kamsi do Alexandrie, pro mě, to však nijak výrazný problém nepředstavovalo, ba naopak.

Tři čtvrtě hodinky nato jsem svižně (kupodivu) vyběhla po schodech do Velké věže a počkala před dveřmi profesorova kabinetu. Po chvilce se objevil i vlastník pracovny a sice profesor Minkah Baruti. Mile jsem se usmála (samozřejmě v zájmu nejvyššího utajení) a vstoupila do jím obývané místnosti. Mimochodem, byli jste někdy v jeho kabinetu? Je to tam fakticky pěkné. Celé takové… barevné, abych tak řekla. Působí to docela optimisticky, víte? A převládaly tam odlesky zelené a ta má uklidňující účinky. Každopádně jsem byla připravena na to, že na mě bude nějaká podobná past nastražena a nalíčena a já se rozhodla, že se žádným dotěrným uklidňujícím pocitům oddávat nebudu a statečně odolám.

Pohodlně jsem usadila na jeho pohovku, zhluboka se nadechla a započala svůj výslech.

„Co Vás vůbec vedlo k tomu abyste zorganizoval Halloweenský večírek? Jak jste na ten nápad přišel?

„No, to jste na mě vybalila hned na začátek dost těžkou otázku..“ ušklíbl se a následně se na chvíli zadumaně odmlčel.

Já jen cvakla propiskou (mudlovský výtvor podobný brku, nicméně je to kovové nebo plastové a dobře se s tím píše), přiložila ji k zápisníku a na profesora pohlédla v jakémsi němém očekávání čehosi.

„Tákže…“ přemýšlel, co by pověděl. „Hlavně musím rozhodně říct, že to celé nebyla jen má akce. Žádná one-man show, jak se to tady v Británii tak hezky říká.“ jen pozvedl obočí a vyprávěl dál. „Já jsem jen přijal roli jakéhosi moderátora… Toho, co bude vidět a pokusí se tak nějak…“ opět krátká odmlka – je očividné, že se na rozhovor nijak zvlášť nepřipravoval, poněvadž to prostě a jednoduše za tak krátký čas nebylo možné. „…připravit v rámci možností studenty na to, co je čeká. Ta původní myšlenka, tedy že bychom namísto tradiční večeře v kostýmech dali studentům možnost zažít něco nového a neobvyklého… S tím přišla prapůvodně naše Studentská rada…“ zadíval se, kdo ví proč, ke stropu. „konkrétně tedy Kulturní referát a jeho hlava, slečna Kyera Dayns. Prefekti také měli na povel celý odpolední program, samozřejmě jim byli plně k dispozici i naši domácí skřítci. To abychom nezapomněli na náš skvělý hradní personál.“ a jízlivě, snad s trochou jedovatosti se zašklebil. „Já jsem jen takříkajíc slíznul tu publicitu, protože někdo ty úvodní řeči mít musel a já jsem v podstatě takové nemehlo, které to s hůlkou moc neumí, tak raději plká.“ zajiskřilo mu v očích a znovu se zlomyslně zašklebil.

Kývla jsem hlavou a ruka mi po papíře doslova svištěla. „Nebuďte tak skromný…“ poznamenala jsem, když jsem opět zvedla očka. „Mě ovšem zajímá nejvíc, jak se proměnila Velká síň v les?“ nadhodila jsem a nejspíš nešlo nepostřehnout patrný zvědavý podtón, zaznívající z mé otázky.

Když zaregistroval můj další, z řady dotazů, opět se na chvíli zadumal, načež vystřelil odpověď vcelku bez přerušení. „Proměnit Velkou síň v les není až tak složité, máte-li ve sboru takového schopného iluzionistu, jako je kolega Dwayne Torrence. To on byl hlavním strůjcem toho, co se odehrálo před očima všech přítomných.“

„Hmm…“ zamumlala jsem, udělala za větou tečku a vzhlédla. „Takže vlastně stále byl někdo s námi, nicméně jsme ho neviděli. Je to tak? A v oněch rozdělených skupinkách jsme se pohybovali jen ve Velké síni, či snad jsme okupovali i jiné prostory hradu?“

„Podle původního plánu měla na každou skupinku dohlížet kompetentní osoba…“ na okamžik se zarazil. „…samozřejmě ale nebyla vidět, jak už jsem řekl! Jsem si ale jistý, že pozornějším neuniklo všemožné praskání a šustění, to víte, dupajícího kouzelníka nezamaskujete příliš dokonale. V síni se potloukali třeba kolegové Gallagher, Blackwood nebo slečna Phoenix. Protože ale šlo o pouhou iluzi, nemuseli jsme ty dozory brát tak úplně důsledně. U některých skupinek jsme si proto vystačili s přítomnými prefekty nebo dohledem slečny primusky Dayns, jejíž referát s celým nápadem přišel. Ale to už se vlastně opakuji…“ pokrčil rameny a odmlčel se, přičemž se upřeně zahleděl na mou, stále píšící, osobu. „A abych neopomněl odpovědět na Vaší předchozí otázku…“ na chvíli se zapřemýšlel, snad aby si připoměl, na co že jsem se to vlastně ptala. „Ach, ano! Všichni účastníci našeho večírku s překvapením se pohybovali jen po Velké síni, která byla opatřena kouzelným zámkem, aby se tam nedostaly nepovolané osoby, jež by mohly zdárný průběh akce narušit.“

Pokývala jsem hlavinou, písmo bylo teď načmáranější, ale spokojený výraz ve tváři hovořil za vše. „Kouzelní tvorové a nestvůry, příšery a tak dále, i to byla jen iluze nebo alespoň něco z toho bylo skutečné?“

„Nevím, co by řeklo ministerstvo kouzel na to, že taháme do Velké síně mořského hada a ještě k němu vodíme omámené studenty.“ ušklíbl se a nasadil mírně ironický výraz. „Neříkám, že by v některých velice konkrétních případech podobná zkušenost nebyla třeba i prospěšná, nicméně i profesorstvo školy je vázáno nějakými těmi regulemi, co je bez problému přijatelné a co už si k našim svěřencům nemůžeme dovolit, ani když jsou jejich rodiče zcela mimo dosah. Bylo by však fér upozornit potencionální průšviháře, že ty regule jsou dosti obecné a i v jejich mezích se dá bez problému… eh… pedagogicky působit.“ dodal s dosti pobaveným xichtíkem.

„To abych si dávala pozor…“ přisvědčila jsem a široce se usmála. „A jaká překvapení vlastně čekala na studenty na ostatních cestách? Počítám, že všechno bylo naplánované dopředu, že?“

„Kostra příběhu byla na všech odbočkách stanovena vcelku pevně, vzhledem k časové náročnosti ale došlo k úpravám tak, aby všechny skupiny skončili tak nějak plus mínus stejně a mohli být zahnáni do postelí při příležitosti večerky.“ zazubil se. „V jeskyni měli projevit nějakou tu odvahu a schopnost dohodnout se ve skupině, zda je někdo ochotný se obětovat pro ostatní. Samozřejmě mluvím o tom bolestivém kousnutí, které mělo ve všech skupinách odměnit obětavce, jenž strčil ruku do skalní štěrbiny pro klíč. Nevím ale, zda k tomu na všech cestách došlo, protože jsem se tou dobou právě probouzel na pařezu na rozcestí, kde všichni začínali…“ nevinně pokrčil rameny „…a šel sledovat dopady a doběhy studentů do Vstupní síně. Každá skupina se však na cestě potkala s jinými zapeklitými úkoly a nevšedními setkáními…“ zapřemýšlel se. „Od nebezpečně se tvářícího, ale posléze roztomilého hafoně v lese, přes rarachy a lesní mužíčky, až třeba po…“ opět se zarazil. „…bažinu, lavinu kamení a poněkud upovídaného kostlivce.“

Zaculila jsem se a vyzvídala dál. „A co by se stalo, kdybych se prostě rozhodla zůstat sedět na nějakém kameni v lese nebo v mém případě u jezera a odmítala jít dál? Nestalo se něco takového?“ vynucovala jsem si dál detaily a přes rty mi přeběhl poněkud škodolibý úsměšek.

„To by na Vás kolega iluzionista patrně poštval stádo hladových vlků, kteří by se už postarali o to, abyste své stanoviště kvapně opustila.“ spiklenecky na mě mrkl a zatvářil se pobaveně. „A kdyby si vás nikdo z dozorujících nevšiml, pravděpodobně by se vám tak v deset hodin večer proměnil Váš kámen zpátky na kolejní lavici a nestalo by se vůbec nic.“

„Aha…“ zabrblala jsem a nadechla se k další otázce. „A byla vůbec aspoň nepatrná šance, že by se nám stalo něco nebezpečného…?“ optala jsem se snad s nadějí v hlase a tázavě na profesora koukla, obočí mi vyjelo až kamsi pod tmavé vlny.

„Samozřejmě, mohli jste třeba zemřít…“ prohodil jen tak zvolna, ale pak se zatvářil dramaticky.

„Jak to myslíte… zemřít?“ koutky mi zacukaly, otázka zřetelná v očích však přetrvávala.

„Úplně normálně.“ pokračoval ve svém dramaticko-odlehčeném povídání. „Sežere vás hafoň, utopíte se v bažině, jezerní človíček si z vás udělá polévku…“ na chvíli se odmlčel, očividně si představoval další možné scénáře. „Jediná nedokonalost iluzí tkví v tom, že jsou to holt iluze. Takže se nakonec vzbudíte a nenajdete na sobě ani škrábanec. Jak to přesně funguje, to se ptejte někoho jiného. Já míchám lektvary a učím prváky o kouzelných obrázcích.“

Nad profesorovým projevem jsem se jen uchechtla a zavrtěla hlavou. „Už jsem si myslela, že by se našel někdo, kdo s námi nebude jednat jak malými mrněty…“ jízlivě jsem se zašklebila. „Tak to asi bude stačit pane profesore…“ xicht jsem změnila v úsměv a započla se zvedat. „Mnohkrát Vám děkuji, že jste si na mě našel čas a přeju příjemný pobyt v…“ zarazila jsem se a očka přimhouřila. „V Alexandrii?“

„Jestli si myslíte, že představa vašeho pobublávání v kotli polévky lesních mužíčků je Vašemu věku nedůstojná, vymyslete mi dospělejší způsob zkoncování s Vámi a já Vám mohu přislíbit, že jej navrhnu při dalším vymýšlení podobných akcí…“ usmál se na mě a zdálo se, že to myslí upřímně. „Tak, tak… v Alexandrii. Odtamtud mě před pár lety požár knihovny odvál do světa, tak by mohlo být docela fajn se tam zase jednou vrátit.“

„Nebojte vymyslím…“ přislíbila jsem a zápisník s tužkou vrátila zpět do brašny. „Tak pošlete pohled… Jinak ještě jednou Vám mnohokrát děkuju, a doufám, že si to tam užijete…“ prohodila jsem a vydala se ke dveřím.

Spokojená jsem se vrátila zpět do své ložnice a přemýšlela, kam jinam by profesor Baruti svého mořského hada, kterého nazýval pouhou „iluzí“ mohl ještě schovat. Rozhodla jsem se, že se po něm ještě porozhlédnu, ale o tom až příště.

Zároveň bych tímto chtěla poděkovat celému profesorskému sboru, studentské radě a vůbec všem zúčastněným a spolupodílejícím se na Halloweenském večírku s překvapením. Myslím, že všichni jsme si to náramně užili a jistě se těšíme na další podobnou akci.

S přátelským pozdravem

Molly Corriganová

P.S. Milí studenti! Nezahlédli jste v poslední době jakkékoliv známky o přítomnosti maximořského hada v našem milovaném Hradu bradavickém? Pokud ano, posílejte prosím sovy přímo mé osobě, sovy si mě jistě najdou.

Tagy: profesor, rozhovor, škola, strašidelnost

2x Komentováno