Nastala tajomná, ale zároveň magická noc. Každí študent, profesor, duch i čarovná bytosť vedel, že sa niečo deje. Áno, nastal Halloween.
Určite všetkých, ktorí sa toho nezúčastnili, zaujíma čo sa tam stalo. Všetko to začalo už od skorého rána, keď profesori prehlásili, že sa v tento deň sa neučí. Kompletne zmenili aj jedální lístok vo veľkej sieni.
Avšak, aby sme sa ako študenti nenudili prichystali si pre nás zopár aktivít. Od dlabania sa v oranžových tekviciach až po skladanie origamov s halloweenskou tématikou.
***
Aby to nebolo málo profesor Minkah Quaashie Baruti nás prekvapil záhadným pergamenom v ktorom písal o Halloweenskom večierku s prekvapením, ktorý sa konal vo veľkej sieni. Avšak všetci prihlásení študenti boli predom rozdelení do skupín a bolo jedno, kto z akej koleje je.
„..Ak vôjdeš do veľkej siene, niet návratu späť..“
Tento odkaz určite vystrašil mnoho študentov a tak sa na večierok prihlásili len tí najodvážnejší. Môžem potvrdiť, že to bola naozaj pravda. Keď nastalo šesť hodín a hradom sa ozývali údery zvonov, študenti sa premiestnili do veľkej siene. Ako náhle boli všetci zúčastnení vo vnútri dvere sa zamkli.
Vtedy sa stalo niečo, čo nikto nečakal. sieň sa zmenila na nepoznanie. Zmizli steny, podlaha, stoly, stoličky a pred študentami sa zjavila obrovská lúka na ktorej bolo mnoho úzkych cestičiek do neznáma. Na oblohe sa týčil mesiac v splne, ktorý spolu s hviezdami osvetľoval študentom na cestu. Našťastie pri cestičkách svietili aj vyrezané tekvice. Každá jednotlivá skupinka mala už predom určenú cestu po ktorej sa vybrala a každú čakalo niečo iné.
***
Tu je pár výpovedí z jednotlivých skupiniek…
„…Malého Cambella bych naprosto zabila. Když jsme objevili konečně původce těch dvou svítících věciček, což byla mimochodem sova, ten baka vybral cestu za nás a ještě si v polovině sedl na zem a řval, ať ho tam necháme. Když jsme ho teda dokopali k tomu, aby vstal, dovedl nás až k úžasné bažině. Nevím, hrál si tam asi na nějakého křováka či co. Protože s pomocí liány se vytáhl ven z bažiny. Tím naše ohromné „štěstí“ neskončilo. Vůbec si jedna nezmiňovaná slečna nepčíkla přímo u spících skřetů, co si tam dělali nějakej oblbovák v kotli…“
Tsubaki Millow, Nebelvír
***
“ …Večírek byl, no, s odstupem času bych řekl, že super, ale když jsme byli přímo tam, tak mě až tak super nepřišel. Měl jsem spoustu obav, vůbec jsem netušil, jak jsem se s bandou prváku a dvouma skvělíma modrýma dostal na nějakou cestu uprostřed lesa a tmy. Děsivý to bylo celou dobu. Nejprve jsme se dostali k nějaké propasti a museli se dostat na druhou stranu. Na závěr jsme dokvačili až do nějaké jeskyně a tam, kde se vzal, tu se vzal, stál profesor Blackwood. Něco zas mlel o pokladu a pak nám zmizel. No a kapkou všeho bylo, když se nám všem s hlasitým rupnutím zlomily hůlky a odkudsi se vynořil drak, metající plameny všemi směry. Vážně hrůůůza…“
Bartleby Bellows, Zmijozel
***
“ …Večírek se mi líbil. Byla tu jistá změna, jindy jsme byli venku, ale i takhle to bylo skvělé..vlastně jsme se cítili jako bychom byli v lese. Měla jsem dost divný pocit z toho, že jsem neměla kontrolu nad svým „jednáním“ – když mě ten „poklad“ tak moc přitahoval. No a opravdu jsem se lekla té „potvory …oné chlupatý ryby či co to bylo“. I když jsem tušila..jak už člověk tak má zkušenosti po místních večírcích…že je to jen iluze, přeci jen to nebyl zrovna dobrý pocit. Navíc se to trochu komplikovalo chováním některých přítomných. Bylo znát, že podobnou akci zažili poprvé, takže to je pochopitelné. Ale celkově to bylo skvělé a byla to zábava. Pořád je to lepší když přebytečnou energii využijeme takhle a vlastně pod kontrolou než když se dělají hlouposti. Navíc..máme na co vzpomínat, ne?“
Marci Mosetová, Havraspár
***
„…Abych pravdu řekl, s letošním takrečeným večírkem jsem byl poměrně nespokojený. Celkově bych ho rozhodně neoznačil tím nejstrašidelnějším a rozhodně jsem se při něm necítil nějak jó vystrašeně, jako v tom minulém. Ona koneckonců atmosféra Zapovězeného lesa z minulého ročníku měla co do sebe… a tohle prostředí – no, nevím, přišlo mi docela umělé.
Vlastně ani ta moje skupina nebyla jó úžasná a co hůř – Musel jsem dělat toho VéVéeS (Velkej vůdce smečky), protože zbytek byl až nehorázně nechopnej. Teda abych upřesnil – né, že bych je nějak jó vedl, ale spíšero jsem jim furt zachraňoval zádele. Taky mi děsně vadilo, že moje skupinka byla velmi úzkoprsá. Absolutně ignorovala živost přírody a rušila mě při povídání si s keřem šípků… a ještě tam někde šlohli hafoně de Fuegový, ani nevím, jak se jim to podařilo. Vlastně ona to byla celkově zvláštní skupinka.
Beru to, že šikana je běžná – ale aby mi tam někoho podpálili? Kdybych nebyl dostatečně pohotovej, tak by tam ten malej Tobias uhořel – takže tohle by se prostě mezi studenty dělat nemělo. Ten chudák z toho pak skončil na ošetřovně a mohlo bejt sakra hůř. No, ale abych se tu nějak moc nezapovídal… Jakmile jsem vyřešil problém s tím podpáleným, tak jsme šli někam dál po tej cestě.
Nejsem si přesně jist, kudy to bylo – ale vedl nás ten hafoň… a tak jsme se nakonec dostali až na nějakej břeh jezera. No povím Vám, tam byl sakra smrad – neznalec by řekl, že si tam musela Stormgardová upšouknout… nebo ještě něco horšího. Samozřejmě, nikdo z mé geniální skupinky neumí Essentio, takže to bylo opět jen na mě.
No, každopádně jsme se pak měli dostat přes jezero a byli jsme líní to obcházet – a přes jezero byla natažená nějaká dlouhá atrapa hada, „vonícího“ jako už zmíněná mrzimorská prefektka. Přes tu jsme se svoji vynikající magií dostal až na druhej břeh jezera… tam si mlhavě vzpomínám, že byla nějaká jeskyně s almarou… pak spousta netopýrů… a nakonec jsme se něják dostali až do hradu nó. Tákže jak jste jistě shledal, byla to tak nudná cesta, že se člověk mohl bát maximálně tak o to, aby mu tam ty experti neuhořeli.“
Thomas Marley, Mrzimor
Ak to zhodnotím na záver, tak každí študent má na to iní názor. Avšak, tešíme sa čo profesorký zbor spolu so študentskou radou pripraví nabudúce.
David Williams