… A je to tady.
Píše se 31. října 2080, ano, jak správně hádáte, je Halloween. Halloween, svátek všech svatých, na který se my všichni, jak studentstvo, tak profesorstvo, patřičně těšíme. My studenti proto, že nám byla odpuštěna odpolední výuka a my se můžeme válet vyrábět si kostýmy na večerní večírek ve Velké síni, kterého se ovšem bude účastnit jen pár z nás. Nicméně to nám nevadí, protože běhat po hradě v maskách budou tak jako tak všichni. Profesorstvo proto, že si od nás může odpočinout (to ovšem ale ještě to chudáctvo netuší, jak ho přivedeme hrůzou do hrobu pomocí našich převleků).
Viděla jsem opravdu mnoho masek, za tu dobu, co jsem se pohybovala tak různě po hradě – po schodišti, po pozemcích, po chodbách, po učebnách, všude. Ve většině učeben bylo narváno studentstvem, které se odhodlalo si učebny zapůjčit pro úpravy a zkoušení svých kostýmů na večer. Plná byla ale i spolka, takže se v podstatě – pro ty z nás, kdo se s maskou ani nezahazovali a raději se dívali na všechen ten chaos kolem – nedalo moc kam jít. Uhnízdila jsem se tedy na schodech, kde se jen čas od času konala něčí promenáda, a když kolem mě proběhl kompletní obživlý Krvavý baron, nestačila jsem se divit. Stejně jako když kolem mě proběhla Rowena Havraspárská s nádhernou replikou svého diadému ve vlasech, v patách za ní se Salazarem Zmijozelem, a hádali se o tom, který z nich si dá jako první kousek halloweenského duchařského dortu z Velké síně (kterýžto mimochodem skřítci upekli moc dobře, taky jsem si pochutnala na jednom milimetrovém drobečku, který na mě náhodou zbyl).
A když už jsme u těch skřítků, i ti se činili. Všude je bylo vidět, jak cídí hrad, aby bylo na večer všechno slavnostní a aby z hradu i duchové měli radost. Zejména mě ale nejvíc zaskočila jedna taková halloweenská maska, která možná ani maskou nebyla.
Někdy okolo půl dvanácté dopoledne, hned jak mi skončilo vyučování, jsem se byla podívat na schodišti, a co nevidím? Velice podivný dav. Možná jsem byla sama, kdo to viděl, protože mi přišlo, že schodiště je liduprázdné – každopádně se tam ale směrem od kuchyně promenádovala nejlepší scénka toho dne. Napřed mě upoutalo cosi bílého na zemi, když jsem dumala nad tím, jak rozvážu svoje tkaničky u bot, které se mi nějakým nedopatřením podařilo jakýmsi kouzlem zavázat na tak těžký uzel, že jsem se ho snažila rozmotat celý zbytek hodiny. Neúspěšně, a tak jsem nad tím dumala ještě tehdy, když jsem vycházela ze třetího patra z učebny obecné magie, kde jsem právě končila hodinou kouzelných formulí. Došla jsem do prvního patra a co nevidím? Bílé pírko na schodech. Tak jsem se sehnula a zvedla jsem ho, říkala jsem si, že mi ta sova, které to pírko vypadlo, určitě přinese štěstí.
Na sovu to pírko ale bylo tak nějak moc divné. Toho jsem si však moc nevšímala, v duchu jsem si to okomentovala tím, že to třeba byla nějaká zvláštní sova, a šla jsem dál. Do Velké síně, přirozeně, na oběd. A už jsem scházela poslední schody, když najednou před sebou – co nevidím! Přímo proti mně si to štráduje skupinka domácích hus, jdoucích přímo za sebou, jak ony to ostatně mívají ve zvyku. A hádejte, kdo za nimi? No přece smečka našich domácích skřítků!
Běželi za husami, které se evidentně nechtěly nechat chytit, a mávali přitom rukama a volali na husy, aby se vrátily, se slovy (doslovná citace jednoho postaršího skřítka s nosem jako brambora, ušima jako půlka papriky a hlasem, jak když krákorá havran): „Hééj, vraťte séééé! My vás nechceme rozkrájéééét! My vás chcemééé jenom dáát na pekáááč a upééééct! To to nechápetééé? Je svááátek a vy jste jídlóóóóó!“
Myslela jsem, že mě z něj ten výbuch smíchu, který jsem vzápětí chytla, snad složí. A taky že složil – neporoučela jsem se sice přímo k zemi (což by vzhledem k mým knihám v brašně nebyl zrovna nejlepší nápad), ale musela jsem se i tak opřít o zábradlí. A mnozí z vás možná pochytili jistou podobnost s Elvírou Mortovou, když má absťák po hysteráku. A ano, osobně si myslím, že buď s tímhle skřítkem tráví mnoho času, nebo je to možná její příbuzný.
To mě ovšem přivádí zpátky k naší bandě skřítků. Všimli jste si možná, stejně jako já (ještě před tím nehorázným výtlemem), že nepoužili pro zahnání hus žádná kouzla. A možná míříte přesně tam, kam já. A máte naprostou pravdu.
Ano, studentstvo se nám převléklo za duchy, kouzelníky z doby před tisíci a tisíci lety, bylo také mnoho zvířat – draků, gryfů, fénixů a všeho možného neoriginálního i originálního (mám taky dojem, že jsem někde kdesi později odpoledne zahlédla masku, která byla pojata velice zajímavě – znázorňovala totiž školní trest, ovšem viděla jsem to jen zezadu a ještě k tomu zdálky, takže Merlinví, kdo to byl a čí to bylo dílo), řekla bych však, že skřítci to pojali zcela nejoriginálněji. Později jsem si toho skřítka, který hulákal tam na tu husu, sama našla a vyptala se ho na pár věcí ohledně toho, že nekouzlili, když honili ty husy. (Hádejte jeho reakci. Ano, hádáte správně. Řekl mi (opět doslovná citace): „A vy jstééé nás vidělááááá?“, přičemž vykulil bulvy tak, že jsem se celkem divila, že mu každým okamžikem nevypadnou, a jakoby se mu protáhl nos, který následně i zrudnul skorem až do barvy řepy. Když jsem na ta slova přikývla, začal se mlátit hlavou do sloupu, z něhož jsem urychleně musela sebrat vázu s květinou, kterou by ze sloupku jinak patrně shodil.)
Došla jsem k závěru, že skřítci se hromadně rozhodli pojmout Halloween mudlovsky. Zapomněla jsem totiž dodat, že kromě toho, že žádný z nich nekouzlil, na sobě všichni měli jakési kuchyňské hadry s nakreslenými vzory mudlovského oblečení.
Nevím, jak to nakonec s těmi husami dopadlo. Možná je chytili, možná ne – musela jsem ale na oběd, protože vzápětí poté, co jsem se ze smíchu dostala do aspoň trochu racionálnějšího stavu, se ozval můj žaludek, že chce topinku a limetkovou šťávu, nezbývalo mi tedy nic jiného, než toho mizeru poslechnout a nechat vtipnou scénku napospas dalším studentům, kteří se z chodeb na schodiště teprve vyvalí.
Zase jednou se loučí
Dafne R. Aaronová
Tagy: Halloween, jídlo, masky, skřítci, strašidelnost