Soutěže. Jedny z nejvyhledávanějších vyhlášek, hned po brigádách. Když náhodou zavítáte do zaprášeného sekretariátu, najdete jich tam vcelku dost. Odměnou vám budou body, peníze, nebo třeba i dračí vajíčka.
To jsem jednou hledal zase učebnu, přičemž jsem se najednou ocitl před sekretariátem. Řeknu vám, moc tam nechodím, a tak na mě tísnivá atmosféra moc nezapůsobila. Ale když už jsem tam byl, proč nějakou tu soutěž rovnou nezkusit, že?
Jenže právě zazvonilo, tak jsem si rychle opsal zadání a běžel na hodinu.
Následujících deset dní jsem strávil nepřítomným zíráním na kus papíru, a ne a ne z toho něco vyluštit. Deset dní v přítomnosti toho pergamenu, který se během týdne a tří dní stal ze zbrusu nového, krásného, voňavého kusu pergamenu nechutně zmačkaným, zešedlým kusem čehosi, co snad ani nejde popsat.
A pak, když zbývalo nějakých deset minut do večerky, a byl poslední den, kdy jsem mohl soutěž odevzdat, jsem na to přišel.
Chudák můj spolubydlící Lucas s hlavou pod polštářem snad už spal, ale já najednou hlasitě vyjekl „Jasně!“, skoro jsem nadskočil na židli. Vzteklé bručení mého spolubydlícího jsem ignoroval a rychle jsem začal psát.
Později jsem se divil, že brk neschořel a papír se nepropálil.
Zbývalo sedm minut do večerky. Už v pyžamu jsem vyletěl z pokoje, skoro seskočil schody a rychle se vydal na pouť napříč hradem. V prvním patře jsem už ale funěl. A bylo vymalováno.
Málem jsem se plazil, když jsem se došoural ke dveřím do sekretariátu.
Už, už se opírám o kliku, připravuju si vypracování k odevzdání… A je zavřeno.
No jasně, minuta po večerce. Protočil jsem oči a navrch jsem se plácl do čela. No co se dá dělat, bublal jsem vzteky, ale nic nenadělám… Tak jsem se vydal zpátky do společenské místnosti.
A ponaučení z tohoto příběhu? Nespoléhejte na to, že profesoři jsou nepřesní. Oni jsou nepřesní, ale jen, když je vám to na nic.
Geoffrey Crane