Bradavičník

Určite niektorých z Vás zaujíma pôvod paní profesorky Al’Mearové a čím jej urobiť radosť. Prinášam Vám teda exkluzívny rozhovor s pani profesorkou Al’Mearovou.  Že sa vám to neoplatí čítať? Veď uvidíte čo všetko sa dozviete…Keď že nám to nevychádzalo s časom a ja som hrozne túžila spraviť s Pani Profesorkou rozhovor, dohodli sme sa na tom, že jej pošlem sovu s otázkami.

S kadiaľ pochádzate?

Jsem z Gileadu v Nové Anglii, to je oblast v Maine. A pokud by vás to zajímalo přesněji, tak jsem z Půlnoční naděje, malé kouzelnické vesnice.

S kadiaľ pochádza vaše meno?

To je zajímavá otázka. Přijímení v téhle podobě je v našem koutku Maine poměrně běžné. Na škole jsem měla spolužáka, původem Ira, který se jmenoval O´Meara, takže předpokládám, že odtud vítr fouká. Ale ruku do ohně za to nedám, je to jen můj odhad, já jsem po původu jmen nikdy nepátrala.

A pokud jde o Nyneivu a Danae, tak ty si vybrala moje matka. Měla ráda evropské mýty a nechala se jimi inspirovat.

Študovali ste na tejto škole?

Kdepak, studovala jsem v Salemské akademii. Přece jenom škola v Severní Americe byla výrazně blíž, než ve Skotsku. Kromě toho v té době byly Bradavice zavřené, pokud se nemýlím.

U Loka sa predávajú knihy, ktoré nesú vaše meno, ako dlho Vám trvalo napísať jednu?

Takhle se to nedá počítat. Napsat ty učebnice všechny mi trvalo dva roky. Ale psala jsem je z podkladů a poznámek, které jsem měla shromážděné pro svou výuku. Tím pádem samotné psaní těch učebnic nebylo tak náročné. Sbírání, třídění a příprava podkladů pro výuku bylinkářství mi trvalo dobře pět let.

Máte nejakého obľúbeného a menej obľúbeného žiaka?

Je nemožné, aby člověku byli všichni studenti stejně sympatičtí. To prostě nejde. Když vidíte úplně neznámého člověka, tak už od prvního pohledu vám sympatický být může, ale i nemusí. A s tím nejde nic udělat. Takže ano, když vejdu do učebny plné prváků, které jsem nikdy neviděla, za pár vyučovacích hodin mi někteří jsou zvláště sympatičtí a jiní naopak. Ale je mou povinností profesorky tyhle pocity nenechat zasáhnout do své práce. Musím jednat úplně stejně s oblíbeným i méně oblíbeným studentem. Doufám, že se mi to daří.

Baví Vás čítať, čo žiaci napíšu v súťažiach?

To víte, že ano. Kdyby mě to nebavilo či nudilo, tak nebudu žádné soutěže vypisovat. Studenti je dobrovolně píší a profesoři je dobrovolně zadávají. Díky tomu, že jsou dobrovolné, jsou obvykle lépe napsané, než domácí úkoly. Ty studenti psát musí a velmi často je to vidět.

S akým kolegom (učiteľom) vychádzate najviac a najmenej?

Tohle je poměrně těžká otázka. Napadá mě celá řada kolegů, s nimiž je mi potěšením si ve sborovně povídat nad šálkem kávy, za všechny například madam Virginia Griffin.

Stejně se samozřejmě najdou i kolegové, se kterými vyřídím, co je třeba vyřešit a jdeme si každý svou cestou. Paradoxně asi nejhorší pořízení je s panem ředitelem, mohu-li to tak říci. Občas mu něco musím připomenout třikrát, čtyřikrát za den a v pozdním odpoledni stát v ředitelně a dohlížet osobně na to, že to pan Lobber udělá. Například do vyřizování stipendií se mu vůbec nechtělo.

Ovšem nechci, aby to vyznělo nějak ošklivě, je to jinak velice schopný člověk jen sem tam na něco zapomíná.

Aké je vaše obľúbené jedlo a hudba?

Mám moc ráda kuřecí nákyp, to se musím přiznat. A co se hudby týče, no… Nejsem právě milovník tohoto umění. Ale když už, tak dávám přednost dnes již téměř klasikům vážné kouzelnické hudby začátku 21. století, jako byli Lucien Lachance nebo Vincente Valtieri. Ale nejsem si jistá, jak dalece jsou tito skladatelé známí v Evropě.

Pro Bradavičník napsala Alice Blackblood, 1. ročník, Havraspár

Tagy: Nyneiva Danae al´Mearová, profesorka, rozhovor

Jeden komentář