Bradavičník

Každý obyvatel hradu si nepochybně všimnul oznámení, jež několik dní zdobilo nástěnku školy. Ptáte se, které mám zrovna na mysli, když je jich tam vždycky spousta? Nu, samozřejmě to, o němž si vesele povídal kdejaký studentík a díky němuž se na čtvrtek 5. 12. 2080 těšila spousta lidiček. Už víte? Ano, ano, oznámení o Sněhové bitce! S tímto skvělým, geniálním nápadem nepřišel nikdo jiný, než Mia E. Phoenix. Tímto jí za sebe i za všechny ostatní duše, které tato událost potěšila, velice děkuji!

Ve zmíněný den se tedy ty odvážné, otužilé a hravé osůbky sešly v 19 hodin na nádvoří, kde následně nemalou chvíli řádily se sněhovými koulemi a někteří dokonce nejen s nimi. Vzduchem létala jedna koule za druhou, všude kolem se ozýval křik, smích a veselé juchání. Kdo by se také divil, když se naskytla tak skvělá příležitost zařádit si s kamarády, vybláznit se a trochu si odpočinout od všeho toho učení, kterého má každý jistě nad hlavu. O nějakou tu hodinku později se však vcelku početná skupinka sněhových nadšenců oddělila a zamířila k jezeru. Někteří z nich tam byli přilákáni záhadným blikáním, jež od jezera přicházelo, jiní následovali Miu doufajíce v další pokračování bitvy.

Po chvilce, když všichni odvážlivci a zvědavci dorazili k jezeru, Mia alias major Sněhová poodstoupila kousek stranou, čímž upoutala pozornost každého z nás. S napětím a zvědavostí vepsanou v očích jsme na ní koukali a vyčkávali, co se bude dít. Někteří se trošku báli podezřelých zvuků, jenž přicházely od lesa, ale když Mia konečně promluvila, všichni do jednoho se soustředili na ni. S jiskřičkami v očích jsme si vyslechli její návrh, načež většina prvňáčků (včetně mé maličkosti) zajásala a povyskočila radostí. Bude se stavět obří sněhulák! „Hurá!“ „Jupí!“ „Sněhulák“! křičeli jsme jeden přes druhého.

Když jsme se trochu vyjásali, pustili jsme se do práce popohnáni vytím, jež k nám od lesa stále doléhalo. Za moment však podivné zvuky utichly a my jsme si tak stavbu mohli naplno užívat. Rozdělili jsme se do několika skupinek a začali jsme koulet koule. Mia a Remy si vzali na starost sněhuláčí hlavu. Několik dalších nadšenců se pustilo do tvorby prostřední části těla a já, společně s třemi dalšími kamarádkami jsme se pustily do spodní koule, jež měla být samo sebou největší. Mezitím si Lucy, mrzimorská prefektka, a James, Vám již známý hrdina z pouštění draků, vzali na starost tvorbu knoflíků pro našeho sněhového kamaráda.

Nemyslete si, práce to vůbec nebyla jednoduchá! Někteří nahrnovali sníh koulím do cesty, jiní budoucí části sněhuláčího těla tlačili vpřed, díky čemuž nabíraly na velikosti úctyhodnou rychlostí. Z malých koulí velikosti fotbalového míče či camrálu se stávaly větší a větší. Netrvalo to dlouho a k valení se museli přidat i ti, co do té doby nahrnovali sníh. Obzvlášť my, kteří jsme valili spodní kouli jsme funěli námahou čím dál tím víc. Nikdo se však nevzdával a statečně „bojoval“ dál.
Když koule dosáhly dosti obrovských rozměrů (ta spodní měla na výšku něco kolem 3 metrů), dočasně jsme ustali v našem snažení a domluvili jsme se co dál. Teď mělo přijí na řadu to nejtěžší – dostat všechny koule na sebe.

Nejprve jsme zvolili místo, jež se stane v blízké budoucnosti domovem sněhového kamaráda, a to konkrétně u mola, kde bude mít sněhulák pěkný výhled. Museli jsme tam koule nějak dopravit, tudíž jsme se všichni opřeli do největší spodní koule a společnými silami jsme ji začali valit k molu. Mia se postavila vedle našeho vyvoleného místečka, abychom případně s koulí nezabloudili někam jinam a hlavně aby koule neskončila v jezeře. Pokud by se tak však stalo, nejspíše by tam Mia zahučela s ní, což samozřejmě nikdo nechtěl. Koupání v tomto počasí by jistě nebylo vůbec příjemné. Co se týče koule, tak případný ledovec doplňující jezero by byl určitě velmi zajímavý, ale my jsme přeci jenom dávali přednost obřímu sněhulákovi. Po chvilce jsme tedy sněhulákovu „základnu“ úspěšně dopravili na místo, načež jsme kolem ní nahrnuli sníh. Mia pak nahrnutý sníh přeměnila ve vodu a zmrazila, aby koule v tom jezeře opravdu neskončila. Hurá! První část byla úspěšně dokonána.

Všichni jsme se skvěle bavili a čas uháněl vpřed mílovými kroky tak, že jsme díky tmě přestávali vidět jak na koule, tak na sebe navzájem. Většina z nás byli sice prváčci, ale za to jedni z těch nejšikovnějších. Stačila tedy chvilka soustředění a ono šikovné kouzlo „Lumos,“ aby se špičky našich hůlek rozzářily a osvětlily břeh jezera. V zápětí však nastal další problém. Jak dopravit koule na sebe? Ještě štěstí, že byli mezi námi i zástupci vyšších ročníků. Lucy McGrey, Mark Martens a Tsubaki Millow se stali hrdiny následujícího dění!

Po chvilince prozkoumávání okolí jsme spatřili budoucí sněhulákovo tělo, a tak se k němu ti tři společně s Miou a několika prváky, kteří jim svítili na cestu, vydali. Pár organizačních slov, rychlá domluva a mohli se dát se do díla. Raz, dva, tři. „Locomotor sněhová koule,“ ozvalo se od všech třech šikovných kouzelníků a koule se zvedla do vzduchu. Skupinka se tedy vydala na cestu, opatrně levitujíc v tuto chvíli velice vzácný předmět před sebou. Major Sněhová je zručně a pohotově navigovala, tudíž za jejího odborného dohledu naši starší šikulové dopravili kouli až k molu. Zbývalo ji posadit na místo. To bylo už těžší, než jen kouli přepravit, ale jak už jsem se zmínila, Lucy, Mark i Tsubaki byli velice šikovní, a tak to netrvalo dlouho a sněhulák měl nové tělíčko. Ještě před jeho „dosednutím“ ho však Mia pocákala zespoda vodou, aby sněhulák neutrpěl úraz a koule se pořádně přilepily k sobě. Nyní už jen zbývalo nasadit sněhulákovi hlavičku. Říkáte si, že to už byla hračka? Že přeci tato koule byla nejmenší? Jestli ano, tak se pletete. Tohle byl totiž oříšek možná i největší!

Než jsme se však k řešení poslední etapy naší stavby dostali, pokusil se naši práci sabotovat neznámý a vysoce nebezpečný střelec na koštěti. (Že ano, pane profesore-mrzimorský kolejní?) Onen útočník však bombardoval sněhem pouze Miu, tudíž vyvstvává otázká, zda to byl opravdu útok na nás stavitele, nebo jestli šlo o osobní mstu. Či snad jen malý nevinný žertík? No, ať tomu bylo jakkoliv, když se náš narušitel dostatečně vyřádil, odplachtil si na svém pometlu někam do pryč a my jsme mohli pokračovat v práci.

Zatímco jsme se tedy zaobírali poslední částí sněhulákova ctěného těla, Mia se vydala pro koule, jež měli znázorňovat knoflíky. Každá byla přibližně velikosti míče (fotbalového, případně camrálu) a společně měly opatřit sněhulákovi skvostný kabátek. Během toho, co se ostatní lopotili s přepravou poslední koule, Mia knoflíky obarvila. Čtyři díla, která stvořila Lucy, postupně přebarvila v kolejních barvách. Tak tedy vzniknul jeden knoflík žlutý, jeden modrý, jeden červený a do čtveřice samo sebou i jeden zelený. Pátý knoflík, vytvořený Jamesem, byl obarven na růžovo, aby svítil do dálky, jako veselý plameňák a společně se vším ostatním lákal k sněhulákovi každého kolemjdoucího. A jak to tedy mezitím bylo s budoucí sněhulákovou kebulí?

Jelikož major Sněhová byla zaneprázdněna barvením knoflíků, ujal se navigace generál Podsněžník alias Remy A. Campbell. Já jsem mu byla, jakožto Plukovník Snížek, po ruce, ale vlastně jsem jen oněm třem magičům svítila na cestu. Zvednout poslední kouli tentokráte nebylo tak obtížné. Ale nemyslete si, zrovna jednoduché to také nebylo. Přeci jen, celý večer jsme byli venku a metali po sobě koule či si se sněhem hráli jinak. Přenos prostřední koule byl také dosti vyčerpávající a navíc se nám všem pod bundy a kabáty nemilosrdně zahryzávala paní zima. I přes všechny tyto neduhy a obtíže se však bez větších problémů podařilo kouli dostat až k našemu polosněhulákovi. A právě tady přišlo na řadu to nejtěžší! Zvednout kouli dostatečně vysoko, aby mohla zaujmout své místo. Mia opět pocákala spodní část koule vodou, aby pak nežuchla dolů, a nasedla na své koště, jež si prozřetelně přivolala z hradu. V mžiku se vznesla do vzduchu a připevnila všechny knoflíky, přičemž ten růžový umístila rovnou doprostřed. Mezitím se koule pomalu ale jistě přibližovala ke své konečné pozici. „Metr doprava. Půl metru k vám. Stop, stop, stop!“ udával pokyny generál Podsněžník, ze shora občas doplňován Miou. A tak se pod generálovou taktovkou nakonec koule pohodlně usídlila na vrcholku našeho sněhového obra.

„Hurá!“ „To je nádhera!“ „To je nejkrásnější a největší sněhulák na světě!“ ozývaly se ze všech stran výkřiky plné obdivu a nadšení. „A co jméno? Jak se bude jmenovat?“ připomněl najednou nějaký bystrý studentík. Po několika zajímavých návrzích a rychlém hlasování jsme se všichni spokojeně na jméně pro našeho nového přítele dohodli. Albus Vendelín I. z rodu Stanleyovců, toť sněhulákovo ctěné jméno. Navíc byla Lucy tak laskavá, že sněhuláčkovi zapůjčila svou šálu, kterou pak Mia zvětšila a omotala mu ji kolem krku.

Jelikož však byli všichni promrzlí a obzvlášť naši tři „magiči“ i značně unavení, rozloučili jsme se s Albusem Vendelínem I., popřáli mu dobrou noc a s úsměvy na tvářích jsme odběhli, odhopsali či odkráčeli do hradu, kde jsme s otevřenou náručí uvítali příjemné teploučko a následně někteří z nás mňamózní horkou čokoládu, čajík, nebo rovnou koupel a heboučké peřiny.

Nyní tedy znáte celý příběh zrození našeho nového kamaráda a spolužáka, největšího a nejkrásnějšího sněhuláka na světě, Albuse Vendelína I. z rodu Stanleyovců. Třikrát sláva!

Vše s radostí prožila a následně pro Vás i sepsala Rebecca C. Bennett alias plukovník Snížek

Omluva redakce:

Šéfredaktorka za Mrzimor, Carmen L. Stormgarde, byla příliš zavalena učením, než aby mohla článek vydat dříve. Proto bylo jeho vydání naplánováno na prázdniny, ale jak je zmíněno v předchozím článku, vzhledem ke zmizení výpravy do Birminghamu nevyšlo ani toto. Berte jako malý povánoční dárek, ať si můžete připomenout chvilky těšení se na svátky, až opět začne poprázdninový shon.

Navíc s politováním musím konstatovat, že toto dílo se na pozemcích sice ještě stále nachází, ovšem po zásahu nějakého vandala, v dosti neutěšeném a polorozbořeném stavu.

Tagy: sněhulák, studenti, zima

Jeden komentář