Buďte zdrávi, malí velcí, hubení tlustí, hmotní nehmotní, nebo jednoduše, obyvatelé hradu. Každý žijeme svůj vlastní život, jednou z těch mála společných věcí našich životů je právě to, že žijeme v Bradavicích. Naše škola je ale dále dělena na koleje. Mrzimor, Havraspár, Zmijozel a Nebelvír. Když se nad tím zamyslíte, Mrzimorští asi budou žít trochu jinak než Nebelvírští. Když to trošičku rozebereme třeba zrovna u těchto dvou kolejí – jedním z rozdílů denního režimu morčat
a lvíčat je například to, že lvíčata se musí trmácet pořád, sem a tam nahoru do jejich věže a zase dolů, mezitím co morčata mají společenskou místnost, kuchyni i Velkou síň pěkně v jednom podlaží.
Z toho vyplývá, že záleží v jaké koleji žijeme, a od toho se odvíjí náš život. Ano ano, já vím, že už to dávno víte. A tak se tedy dostávám k tématu tohoto miniseriálku; v každém článku vám s pomocí jednoho obětního beránka přiblížím život v jedné z kolejí. Na konci čtvrtého článku pak zhodnotíme rozdíly od jednotlivých kolejí, a možná vám tento seriálek taky k něčemu bude.. Třeba nebudete chtít po uběhaném Nebelvírském, aby vám ještě ke všemu tomu běhání odnesl učebnice do pátého patra.
Jako první jsem si vybral prvačku z Mrzimoru, kterou zde uvedu jako RCB. Ta nám přiblíží její (ne)normální život, život
studenta koleje Mrzimorské.
Jak vypadá můj obvyklý bradavický den? Nu, to je vskutku zapeklitá otázka, jelikož v Bradavicích žádný den obvyklý není. Pořád se něco děje, nikdy nevíte, co vás zrovna v ten či onen den překvapí nebo zaskočí. Ale pokusím se k té obvyklosti alespoň trochu přiblížit.
Samo sebou, bez vstávání to nepůjde, že? Avšak hned pro začátek nelze říct nic přesně, jelikož záleží na tom, kdy mám zrovna první hodinu. Přeci nejsem blázen, abych vstávala v osm, když mám první hodinu až v jedenáct, to dá rozum! No, ať tak či tak, nejsem zrovna ten typ, co vstává na poslední chvíli, takže se z té teplé a naprosto fantastické postýlky většinou donutím vyhrabat zavčas a to tak, abych stihla i nějakou tu snídani. Přeci jen, jak říká moje mamka, snídaně je základem dne… Tak tedy, šupky dupky z postele, rychle vyzubit čisty, opláchnout ksichtík, hodit na sebe uniformu (kravatě zrovna neholduji, proto obvykle skončí v kapse nebo v tašce) a honem na snídaní. (Jó, ještě nezbytné pomůcky si musím vzít) Jakožto důležitý startovací pohon si většinou dopřávám nějaký ten toustík nebo muffin (záleží na tom, jestli mám sladkou nebo slanou „náladu“) a vše zapiji lahodným čajíkem. Také většinou nezapomenu na nějaké to ovoce na cestu a pro případ nouze, téměř vždy jsou to hrušky…
Jelikož se většinou taktéž zakecám s kamarády, přičemž povídáme o všem možném (samozřejmě je to velice inteligentní a důležitá debata), stane se, že pak musím na hodinu dokonce utíkat! To však neplatí, pokud je přede mnou hodina Obrany nebo Formulí. Ty totiž patří mezi mé nejoblíbenější, proto si dávám záležet, abych tam byla včas.
Následuje tedy maraton dopoledních hodin. Když to vezmu kolem a kolem, baví mě vlastně všechny předměty, i když Základy magie trochu za ostatními pokulhávají, ale i ty jsem až doteď vždy zdárně přežila. Dokonce mohu s hrdostí prohlásit, že jsem ještě na žádné hodině, ať už základů nebo jiné, neusnula!
Jakmile nastane ta vytoužená a někdy dosti očekávaná chvíle oběda, nakráčím si to do síně, často po boku Claire a dalších kamarádů, jelikož prostě máme většinu hodin spolu. Skřítci vaří fakt skvěle, proto si vždycky opravdu pošmáknu, až se někdy divím, že se vůbec udržím na nohách. A jak už to tak po dobrém a vydatném obídku bývá, na další hodiny se mi dost často nechce. A co teprve, když se musím štrachat až někam do šestého patra, nebo dokonce ještě výš?! To se obvykle bez nějakých těch protestů a brblání neobejde, ale vždycky se do dané učebny nějak doplazím.
A už je tu maraton číslo dvě, tentokráte odpolední. Opět záleží na tom, jaká hodina zrovna je a co se probírá. Jakmile jde o ono populární a oblíbené mávání hůlkou a vykřikování magických formulek, tak to vždy ožiju a s vervou se vrhám do díla. Občas učení uteče jako voda, občas mi to připadá jako věčnost, avšak dřív či později přijde vytoužené volno. No, volno, jak se to vezme. Profesoři z nás nejspíše chtějí mít opravdu skvělé kouzelníky a tak na nás bez váhání valí spoustu úkolů. Některé jsou zábavné, jiné ne. Podle toho si také vybírám, do kterého se zrovna pustím (pokud nějaký zrovna nehoří kvůli termínu odevzdání). Občas tedy část odpoledne strávím nad úkoly, ale rozhodně né hodiny a hodiny. Nic se přeci nemá přehánět.
Když už tedy mám to opravdové volno, provádím všechno možné. Prozkoumávám hrad, vydávám se na výpravy do temných chodeb (i když teď už moc né, to spíš platilo dřív) a hlavně blbnu s kamarády. Hodně času trávím s Claire nebo třeba s Jamesem, s nímž občas debatujeme nad opravdu hrozně vážným a důležitým tématem – komplotém profesora Blackwooda. S Claire vyvádíme všechno možné, přičemž sem tam natrefíme na jisté studentky, které raději nebudu jmenovat. To je potom teprve čoromoro! Jsem za chvíle s přáteli opravdu ráda, jelikož si vždy užiju spoustu legrace a je to jednoduše opravdu bezva!
A to už je tu čas večeře. Dost často skončí na mém talíři toustíky, jelikož ty mi opravdu moc chutnají, ale nebráním se ani jiným delikatesám. Obvykle večeři zakončím hruškou, což je moje úplně nejoblíbenější jídlo! Vlastně je do sebe cpu každý den a to hnedle několikrát. (Vřele je všem doporučuji, jsou opravdu skvělé!) U večeře opět klábosíme s kamarády, probíráme co kdo zažil a vlastně vůbec co se za ten den kde šustlo. Přeci musíme zůstat v obraze!
A po večeři je to vlastně stejné, nebo alespoň dosti podobné jako odpoledne po vyučování. Občas nějaký ten úkol, jindy zase trávím čas s kamarády. Když máme zrovna venkovní náladu, vyrazíme třeba na nádvoří, na hřiště nebo k jezeru, kde se dá také zažít spousta legrace. (Obzvlášť v zimě!) Jelikož máme v úmyslu vyhrát školní pohár, dáváme si pořádně pozor, abysme nepřekročili večerku, to by pak mohlo dopadnout špatně. Tak se tedy nejpozději chvilku před desátou zase přesuneme do hradu (pokud jsme tedy byli venku samozřejmě) a děláme prostě to, co nás v tu chvíli napadne.
Někdy kvapem, někdy dosti pomalu blíží se temná noc a s ní tedy i spánek. Kdy chodím spát to vlastně zase záleží na spoustě věcí – co jsem ze ten den dělala, jak jsem unavená, kdy musím vstávat atd. atd. Tak tedy nakonec vyspršit, vyzubit čisty, hupsnout do pyžamka a vzhůru do té božské postýlky. Tam mi dělá společnost Banánek (plyšový jezevec alias plyšový Banánek v čokoládě) a Miky (můj milovaný delfín). Jelikož je každý den obvykle dosti nabytý a plný všemožných událostí, usnu většinou dosti rychle a to už si pak jen nechám zdát nějaké pěkné žluté sny.
Jak je tedy patrné, opravdu něco jako obvyklý den asi neexistuje a já doufám, že to tak zůstane.
Protentokrát se Vámi loučí,
Geoffrey Crane
Tagy: studenti