Vždy, když procházím chodbami naší školy, vidím kolem sebe stovky uspěchaných lidí. Míří rychle za svým cílem, nekoukají okolo sebe a mnohdy si ani neuvědomí, kolem jaké krásy prochází bez povšimnutí. Mrzí mě, že nikdo nevěnuje pozornost ani obrazům na stěnách, ani vitrážím v oknech, ani samotným kamenným zdem. Zkoušeli jste se někdy zaměřit na ty prazvláštní staré ohlazené kameny, které sténají, když fouká vítr? Na třetí prkno zleva od knihovny v klubovně s podivným sukem, který příšerně vrže, sotva se na něj podíváte? Co když se nám hrad snaží něco říct?
Zastav se, pak zvedni hlavu,
a zpěvu zdí chvíli naslouchej.
Co uslyšíš, když v našem hradu
zpomalíš a zastavíš se na moment?
Slyšíš šeptat starý kámen,
oheň pochodní a prkenné podlahy skřípavý hlas.
Teď zkus zpomalit a napadne tě rázem,
Kolik lidí již slyšelo šepot hradu? A kolikrát?
Co říká hrad, který vypráví nám
své zážitky, zkušenosti a záhady?
Co se nám asi snaží říci
tichý hlas kamenných zdí?
„Pamatuji si stovky, snad tisíce školních let,
lidských osudů, znám slzy i smích.
Studenty i profesory, co přišli pracovat i zahálet,
za jarních rán i večerů podzimních.
Zpomal a zkus mi chvíli naslouchat,
nech mě mluvit a já ti předám své poselství.
Jsi jeden z mnoha, které jsem viděl přijet a vyrůstat,
a jeden z mnoha, koho uvidím, jak mne opouští.“
Tak zastav svůj spěch a nech promluvit náš hrad.
Než bude pozdě a ty si s hrůzou uvědomíš,
Že takovou příležitost nikdy nedostaneš dvakrát,
a že už je pozdě ptát se kamenných zdí.
Pro náš krásný hrad v záchvatu kreativity složila LSD. Já tě poslouchám.
Tagy: báseň, hrad, poselství, šepot, studentská tvorba