Bradavičník

Určitě si vzpomínáte na ten svíravý pocit v žaludku, který přepadl snad každého návštěvníka velké síně, jakmile do ní prvního dubna vkročil. Strop si vyměnil místo s podlahou a většině nebohých studentů v té neblahé chvíli připadalo, že jejich mozek trpí zácpou. Ale o tom dnešní článek nebude, třebaže se přesně v ten památný den začal psát. Ani se nedočkáte pojednání o krádeži ovoce, jež ten večer byla spáchána, a dokonce na vás, drazí čtenáři, nevyrukujeme s dalšími podrobnostmi o temných plánech jistého profesora – jeho jméno dnes nebudeme opakovat. (J. H.: Začal jsem mu říkat Beruška.) Kdepak! Následující řádky budou plné lásky, dobrodružství, lásky, akce, lásky, mluvících obrazů a podobně. A hlavně lásky. (R. C. B.: Já se ho snažila krotit, vážně! Ale on pořád mele jen o lásce a své vyvolené!)

Příběh začíná nečekaně v již zmiňovaném srdci našeho milovaného hradu. My dva – Becc a James – si sedíme, plníme břicha i kapsy vším, co mohou tak kolejní stoly ve večerních hodinách nabídnout, a debatujeme (J. H.: O věcech, které vám říct nemohu, neboť bych se mohl probudit se zlomeným nosem.) (R. C. B.: To je jako narážka na mě? Já jsem ale mírumilovnej člověk!) , když tu se k nám připojují profesorky Chapmanová a Cleesová. (Zde je nutné poznamenat, že tento článek není ani o stravovacích návycích těchto dvou profesorek, natož o jejich pitných režimech.)

Profesorka Chapmanová zvládla náročnou cestu oblohou raz dva, profesorce Cleesové to trošku trvalo. Ale je to opravdu hrozně odvážná a šikovná dáma, tudíž díky povzbudivému komentáři a několika našim úsměvům svou pouť po chvíli hrdinně dokončila. Jakmile se tedy obě zdárně usadily a posilnily toastem spolu s dýňovou šťávou (R. C. B.: Dokonce to byla šťáva z jejich vlastních zdrojů.) , cítíme šanci a obě profesorky oslovujeme s prosbou o pomoc. Paní profesorka Chapmanová si nejdříve myslela, že se snad bude jednat o konzultaci ohledně zamýšleného románu, ale tak to tedy rozhodně nebylo. Náš duch je zvídavý, tudíž jsme dychtili po něčem mnohem, mnohem důležitějších a zajímavějším. (R. C. B.: Ten román je navíc úplně jiná kapitola. A kdo ví, jestli nakonec vůbec nějaký napíšu.)

Vytasili jsme se tedy s dotazem, zda neví, jaké vodní potvory to žijí v jezeře. Můžeme oba konstatovat, že jde o příjemné dámy, leč s projektem do OPČM nám nebyly schopné pomoct. Paní profesorka Cleesová sice naznačila, že svého manžela s jednou potvorou viděla, ten se však, Merlinžel, na hradě nevyskytuje a na podrobnosti se ho tedy poptat nemůžeme. (J. H.: Ale asi mu napíšu. Třeba mi poradí, jak ji mám požádat o ruku… O tlapku… To je fuk.) (R. C. B.: Nenechte se zmást, Jamie neprahne po žádné z profesorek. Jeho srdce patří jiné. I když to v tuhle chvíli ještě vůbec nevěděl.) Inu, chtěli jsme snahy vzdát a jít si nechat zdát něco moc růžovoučkého, nicméně poznámka profesorky Chapmanové nám nedovolila zaspat.

Ztratil se Cicero.

Ne, Cicero není obří oliheň, ani nová přezdívka pro Berušku. Jde o vzácnou sošku jistého antického umělce a politika s velkým nosem. Cicera si však oblíbila profesorčina kočka (J. H.: Tuhle část mne Becc donutila seškrtat, ale věřte, že je úžasná!) a odnesla si ji do (nám zatím neznámého) doupěte. To jsme my – začínající detektivové bažící po všech záhadách světa – samozřejmě nemohli nechat jen tak. A tak když o pár dní později odpadá hodina létání, vydává se hlouček studentů po stopách psaných měkkou kočičí packou.

Hned na úvod však vyvstala komplikace: kde vlastně začít hledat? Snažili jsme se vžít do role takové kočky – co má ráda, kam by se schovala a podobně. Padla spousta návrhů – od prošmejdění věže až po temnou chodbu, s níž už máme ve spojitosti s kočkami i nějaké ty zkušenosti. Avšak nikdo z nás nechtěl riskovat nebezpečí podrápání, které by případné zkoumání chodby obnášelo, nemluvě o hrozbě útoku obřího brnění a mnoha dalších záludností. A tak jsme se vůbec nikam neposunuli. Osud nám však poslal pomoc. (J. H.: A mně moji opravdovou lásku!

Flopsy, jsi moje sluníčko,
Flopsy, ty bílá hvězdičko!
Já mám tě děsně moc rád,
chci si jen s tebou navždy hrát!)

Naše dohadování, zda kočky žerou, nebo nežerou myši, nejspíše uslyšela i Dáma s vějířem, neboť na nás zahoukala. (J. H.: Já se nejdřív dost vylekal, ještě na mě obraz nemluvil, ale tahle paní je skvělá a imponuje mi, určitě ji pozvu na svatbu.)
Po chvilkové výměně názorů, nevrlém zásahu Pána v křesílku a rozšíření pátrací skupiny o dva členy následujeme vidinu mávajícího vějíře až do pátého patra. Dokonce nám ani jindy náročná túra do takových výšin nedělala žádné problémy. Možná to bylo i díky bojovému pokřiku, kterým nás Dáma s vějířem při našem stoupání doprovázela, ale hlavně nás hnala touha po tom, dokončit naši veledůležitou a nesmírně dobrodružnou misi. A teď musíme ocenit kvality naší průvodkyně, neboť rázným a možná i trochu nešetrným, každopádně účinným způsobem vytrhla nóbl badatele od svých výzkumů a zvrátila tak chod celého vesmíru. (J. H.: A vesmír je neskutečně roztomilá záležitost plná srdíček a přátelských slonů, co si s vámi povídají a dělí se o cukrovou vatu!)

Vy, co už jste někdy něco podobného zkoušeli – totiž rušili vědce od práce, jistě víte, jak moc nebezpečné tohle je. Vždycky hrozně brblají, probodávají vás pohledy a někdy se po tomto setkání stávají podivné nehody, například vybouchne koště nebo se trouba rozhodne ukousnout vám všechny prsty. I proto si vážím Dámy, neboť použila netradiční zbraň a neohroženě praštila Pána ve fraku svým vějířem. Zákrok zopakovala ještě několikrát a přinutila tak překvapeného vědce poslouchat. (J. H.: Já se nejdřív bál, že by z otřesů mohl být blbej, ale nakonec to bylo vážně úsměvné!)Nám zároveň poskytla prostor pro dotazy, které byly konečně zodpovězeny.
Kočka je v klubovně! Hurá za ní!

Úderná jednotka Campbell-Bennett-Hroozley vpadla do dveří a vyděsila tak skupinu Havraspárských, navzdory faktu, že jsme se všichni určitě tvářili mnohem víc nadšeně a vzrušeně, než šíleně.
Na nějaké vysvětlování však nebyl čas, ozvalo se tiché zamňoukání a já se v tu chvíli zamiloval! Její bílý kožíšek! Roztomilá očka! Elegance, s jakou se nesla! Nešlo odolat! Nějaká krádež sošky už mi nepřipadala podstatná, protože ona byla dokonalá a… Au! Becc, nemlať mě! (R. C. B.: On si vymýšlí! Já vůbec nikoho nebiju!)

Dobře, dobře, zpět k příběhu: sošku jsme získali zpět, kočka je teď u mě. Konec. (R. C. B.: Tak to teda ne, takhle to odfláknout! Ale mějte pochopení, Jamie je jednoduše zaslepen láskou a celé dění v klubovně prostě nedokáže vylíčit s odstupem. Možná bychom se dočkali jen nějakým nesmyslných výroků, které by byly prokládány zamilovanými výkřiky a slastným vrněním jeho vyvolené.)

Kde že jsme to skončili? Ano! Ozvalo se tiché zamňoukání, ale Jamie se teda rozhodně ještě nezamiloval, jelikož vůbec nikdo nebyl vidět. Ale kdo ví, možná byl zaujat už tím mňoukáním. Nu, nedbajíce horlivých dotazů přítomných havránků jsme klesli na všechny čtyři a takto pomalu překonávali hory polštářů – vše ve snaze odhalit původce oněch zvuků. (J. H.: Tvé mňoukání je pro mne nejkrásnějším zvukem, jako by mne Amor zasáhl svým lukem!) Tedy, bylo nám jasné, že to bude kočka, ale těch je na hradě spousta, tudíž jsme stále neměli vyhráno. Číče se na nás očividně nechtělo čekat, možná byla i vystrašena nedůmyslným pištěním některých modrých jedinců, a tak vystartovala zpod stolu a vydala se na pouť místností. Vypadala dost spokojeně a my jsme si náhle všimli pokladu, jež třímala v tlapkách.

Soška!
Hurá, blížíme se k cíli! Pokusy dívčí části našeho tříčlenného průzkumného oddílu byly úplně marné, míca dál spokojeně pelášila klubovnou. A pak to přišlo – láska na první pohled! Jamie si sice z počátku nebyl dvakrát jistý, ale to bílé stvořeníčko bylo prostě a jednoduše neodolatelné. (J. H.: Tvoje krásná postava mne vskutku hnedka dostala. Tvoje očka, ouška, líčka! Způsob, jakým přivíráš víčka!) Navíc svůj „úprk“ ukončila přímo naproti němu dívajíc se na něj notně zaujatě a zvědavě, jestli se tedy její výraz dá u kočky takto nazvat.
Trvalo to jen okamžik, než číča upustila svou kořist v podobě sošky a vydala se ke svému vyvolenému – Jamesovi. Ten na ni koukal jak na svatý obrázek a špital radostná a v tu dobu už i trochu zamilovaná slůvka. Kočka se k němu spokojeně přitiskla a začala se lísat. Kdyby mohla, určitě by roztála blahem a stejně tak nejspíš i Jamie.

Zatímco Jamie nemohl spustit oči ze své nové lásky, Remy pozorně kontroloval situaci a já jsem ukořistila tu vzácnost, kvůli níž tato honba za „pokladem“ vlastně začala – sošku. S Remym jsme si ji zvědavě prohlédli a jak vlastně vypadá bychom vám klidně mohli popsat, avšak tou dobou se dělo něco mnohem zajímavějšího a důležitějšího, než bylo zkoumání sošky – rodila se láska! Nyní již vylidněnou klubovnou (R. C. B.: Kdy modráskové přesně zmizeli jaksi nevíme, jelikož jsme plnili naše převelice důležité poslání.) se rozléhalo slastné a spokojené kočičí vrnění a Jamie se málem také rozpustil štěstím. (J. H.: Jako zmrzlina na sluníčku, ty můj drahý šmudlíčku, já cítím se pod tvým pohledem. Doufám, že okouzlím tě svým slovosledem.)

Po chvíli však kočka ustoupila vzad a my čekali, co se bude dít. Další sled událostí byl rychlý a zřejmě i předem daný. Číča spokojeně hupsla Jamiemu do náruče a ten již nadobro propadl do spárů lásky. Pár okamžiků se nad svou vyvolenou ještě rozplýval, ale nakonec od ní na moment dokázal odtrhnout oči. Společně jsme se domluvili, že přeci číču nemůžeme nechat toulat se jen tak po hradě, a tak se Jamie stal jejím dočasným opatrovníkem. To ho málem znovu dostalo do kolen. Je to však silná osobnost a i tuto radostnou zprávu ustál. V čele nás všech úspěšných pátračů opustil jejich první hnízdečko lásky. Cestou tomu bělostnému stvořeníčku mumlal zamilovaná slůvka a básnil o tom, jak si skvěle užijí nadcházející společnou noc. (J. H.: Ale nemyslete si nic pobuřujícího! Jen jsme si povídali a cupovali polštáře mých spolubydlících.) Vypadali úplně jako manželé, no vážně! Korunu tomu dal Remy, když prohlásil, že by spolu měli jet ještě na líbánky. (R. C. B.: Jamie byl tak mimo, že v klubovně dokonce zapomněl svůj kyblíček. A ne, nebyl nikde na pískovišti.) (J. H.: Já totiž při praktických hodinách létání blinkám, ale Flopsy to prý nevadí! Je úžasná, že?)

A tak se zrodila lásku mezi Jamiem a bílou číčou. Jen není jisté, jakého bude mít trvání, jelikož stejně jako soška, i kočka patří profesorce Chapmanové. Pokud tedy někde narazíte na slzavé údolí a budete se brodit po kotníky ve slané vodě, příčinnou může být právě odloučení našich zamilovaných. Kdo ví, třeba to však nakonec nebude jen chvilkový románek. V tomto případě vám samozřejmě přineseme další informace a možná budete i přizváni na svatbu.

Loučí se Rebecca C. Bennett a… Haló, Země volá Jamese!?

(…) Myslím, že bychom se měli vzít před koncem ročníku. Mohl by nás oddávat sir Stanley, třeba by ho taky jednou něco rozbrečelo. A pozvu i Berušku, je to sice padouch, ale určitě má taky srdce a já jsem se rozhodl ho mít rád. Nemůžu ho diskriminovat proto, že chodí s akromantulí Bertou, která se mi pokusila sežrat kamarády!
No a mohli bychom mít výzdobu z nějakých moc hezkých kytiček, třeba vlčích máků a kopretin, a zahrála by nám (…)

P.S.: Flopsy (ona bílá číča) i Cicero si nyní spokojeně hoví v pracovně profesorky Chapmanové. Tento stav však rozhodně nevylučuje to, že celý příběh a láska mezi Jamiem a Flopsy bude mít pokračování.

Tagy: bílá kočička, Chapmanová, Cicero

3x Komentováno