Bradavičník

Dnešní vydání tohoto článku s nepravidelným pokračováním bude zaměřeno na profesora Duncana, profesora Starodávných run, Výroby magických předmětů, či Astronomie.

Tento článek vznikl poté, co jsme na seminář Zvěromagie měli napsat, na jaké zvíře bychom tipovali svého spolužáka. A jelikož mým jediným spolužákem v tomto předmětu byl právě profesor Duncan, nezbylo mi nic jiného, než se jej pokusit poznat trochu více, než jen jako poměrně přísného, přesto však spravedlivého pedagoga, či jako nepříliš se projevujícího studenta. Koneckonců, v hodinách opravdu není zrovna mnoho času k popovídání si se spolužáky, když vám profesor vykládá celkem důležitou látku a vy prostě své zápisky potřebujete, protože není, od koho si je půjčit.

Tento článek vznikal velmi dlouho během několika mimohodinových setkání s profesorem. To první setkání proběhlo někdy kolem půlnoci, když jsme se zcela náhodou setkali ve Velké síni, neb ani jeden z nás nemohl spát.

Ukázalo se, že pan profesor patří mezi „marnivé a ješitné“ muže, protože sice svolil, abych se ho ptala, ale předem zamítl otázku na svou váhu. Ne že by mě něco takového zajímalo. Dokonce dosti pochybuji, že by to snad někoho na škole zajímalo. Nicméně pan profesor působí, dle mého čistě soukromého názoru, urostlým dojmem, jako takový téměř typický představitel seveřana, Vikinga.

„No já Viking moc nejsem. Já dělal a dělám spíše sporty, kde je nutná výdrž. Tudíž nejsem kulturista, ale sportovec. Na druhou stranu chápu, furt nosím hábit, tak nejde nic vidět. Přestal jsem raději nosit tílka. Jedna z profesorek lektvarů mi kdysi dávno řekla, že jsem pak předmětem diskuzí na dívčích záchodech. Proto tomu raději předcházím.“

Následně pan profesor pravdivě poznamenal, že každý máme asi jinou představu o Vikinzích a vrátili jsme se k původnímu tématu rozhovoru, tedy jeho vztahům ke školním trestům.

„Zážitky s tresty moc nemám, protože je téměř nezadávám, ale vzpomínám si třeba na zadání trestu „Jak se mám chovat k profesorovi“ nebo „Co můžeme naleznout na podlaze ve Velké síni“. To jsou asi dva takové, které si teď narychlo vybavím.“

Takže pozor na profesora Duncana, protože myslím, že mnoho z vás by nejspíš netušilo, co o podlaze Velké síně napsat na trest, pokud by měl být alespoň stopu dlouhý. Profesor také zmínil, kdo toto hezké zadání dostal. Slečna Mort ze Zmijozelu jej jistě poznává…

Během dalších otázek se ukázalo, že pan profesor nemá rád vymýšlení trestů. Prý by nejraději pouze strhával body, než aby po kontrole trestů musel přemýšlet „proč slečna Mort nenávidí poštovní schránky“. A co se týče druhu trestů, nemyslete si. I pan profesor Duncan si potrpí na trápení mladých kouzelníků a čarodějek mudlovskými pracemi, bez ulehčování za pomoci kouzel. Na druhou stranu, budiž nám potěšující informací, že se pan profesor v zadávání a vymýšlení trestů nevyžívá, stejně tak mu není potěšením strhávat body.

Mysleli jste si, že pan profesor, jakožto dospělý kouzelnk dělá vše pomocí kouzel? Těšíte se až budete plnoletí a budete moci kouzlit? Jak vše bude jednodušší? Omyl, pan profesor prý kouzlení pro ulehčení života příliš neuznává! Pro úpravu účesu navštěvuje mudlovské salony, jídlo si nechává připravovat druhými a „košili si vyžehlím sám nebo obvykle požádám nějakou dámu či slečnu“.

Vzhledem k notně pozdní hodině se mi podařilo uprostřed rozhovoru usnout, ale naštěstí jsem na pana profesora narazila druhý den, opět ve Velké síni a mohla jsem tedy v započatém vyslýchání pokračovat.

C: „Včera jste říkal, že dáváte přednost manuálním trestům. Máte nějaký špek, který rád s oblibou  a opakovaně studentům dáváte? Nějaká Vaše specialitka.“

p. D: „Zadal jsem párkrát uklidit síň, ale to je tak vše. Studenti nejsou tak hrozní.“

C: „Nikdy jste neuvažoval o úklidu učebny?“

p. D: „Učebnu si raději uklidím sám, protože studenti rádi lezou, kam nemají. A já nechci mít žádný úraz nebo vykradenou učebnu, protože je tam vybavení za stovky galeonů.“

C: „Opravdu jste za dob studia nikdy nedostal žádný trest?“

p. D: „Možná dostal, ale nevzpomínám si… Ale vlastně ano, na jeden si vzpomínám. Dostal jsem ho za odcizení koštěte profesora létání. Hned na začátku svého studia.“

Taky se vám nechce věřit, že pan profesor ukradl koště? Nu, nejste sami, také se mi tomu nechtělo věřit.

p. D: „To koště neuměl ovládat. Byl to velice ješitný a arogantní profesor. Ani to koště ho určitě nemělo rádo, protože z něj v jednom kuse padal. Když zjistil, že jsem mu ho ukradl, tak se z toho málem zbláznil, ale nakonec se to vyřešilo v tichosti.“

Zajímalo mě, co by v ten moment profesor dal za trest, jelikož to v síni vypadalo dosti zajímavě, neboť jistý můj kolejní spolužák se rozhodl otravovat mladšího nebelvírského chlapce. Leč odpověď profesora mě vskutku nepotěšila, protože by prý spíše sáhl po stržení bodů. „Kontrolování trestů je zbytečná práce navíc.“

Teď už víte stejně jako já pravděpodobně vše, co lze z profesora k tématu školních trestů vytáhnout. A mé doporučení? Pokud jste zatím vždy za své chování vyfasovali od profesorů trest, buďte rádi a před profesorem Duncanem se raději chovejte slušně. Jak sám říká, nejraději by strhával body.

Tagy: koště, profesor, trest

Komentáře jsou uzavřeny.