Bradavičník

Všimli jste si, kolik jich máme? Devět! Přesně devět věčně hladových, malých, zubatých kluběnek. Říkáte si – jsou roztomilé, malé, komu by ty mohly ublížit. Ale!
Jednou přijde velice temný den. Den, kdy kluběnky sežerou své klece, protože dostanou chuť na studenty. Jen si to představte..
Študent Čulibrk se toulá po pozemcích.

Toulá se v místech, kde je jedna z uprchlých kluběnek. Kluběnka zmerčí Čulibrka, radostně zaslintá a poštráduje si to přímo k němu. Čulibrkovi se rozzáří očka.. „jé, ty jsi ale roztomilá kluběnka, pocém, ať si tě můžu pohladit!“ … „No ty máš ale velkou papulu.. no, ale pěkně ti z ní táhne.. ..hej, ale počkej, to je moje ruka.. he-he-hej! Auuuu-vaaaaj-skyyy!!!“
Někdo by mohl namítat, že kluběnky lidské maso nežerou. Omyl! V nejnovějším čísle časopisu… ehem..  „Zahrádkáři a zvířátka“! píšou o výzkumu vědátorského dua Zelinka a Kyselka. Ti po dlouhatanánském přemýšlení došli k závěru, že když mohou tyto roztomilé potvory jíst pavouky, skříňky s jedy, knihy, prsteny, noviny, školní řády a slizké masti, mohou taky dostat chuť na lidi.
Proto říkám – nenechme se zmást jejich roztomilostí a dávejme nažrat kluběnkám. Dřív, než sežerou nás.

Zbytek tohoto článku vznikl na základě mého malého průzkumu mezi studenty. Povyptávala jsem se jich, jak to vidí a zjistila jsem zajímavé věci. Zde jsou pokládané otázky:
1) Krmíte kluběnky?
2) Víte, že na pozemcích jsou? Víte kde?
3) Bojíte se, že by mohly chtít sežrat i studenty?

První jsem narazila na hubenou bledou holku s takovým tím prefektským odznakem. Teddymužel jsem se nezeptala na jméno (vlastně – nikoho jsem se nezeptala na jméno.)

1) Ne, krmit je moc nechodím. Vlastně, skoro vůbec, buď nemám čas, člověk je kolikrát rád, že může vylézt z knihovny, popř. zpod hromady všech těch úkolů, a nebo se mi ani nijak nechce. K těm malejm chlupatejm kulatejm věcem jsem nikdy nijak zvlášť nepřilnula. I když umřít hlady bych je taky nenechala.
2) Jasně že vím kde jsou – hned vedle chýše, ty klece se nedají jen tak přehlídnout.
3) Je fakt, že ty potvůrky sežerou co můžou, ale pochybuji, že by se mohlo stát něco takového. Zaprvé, jsou moc malé na to, aby se jim něco takového povedlo… možná v tak řádech desítek let. Navíc doufám, že jsou dost chytré na to, aby něco takového nezkoušely… fuj. Takže ne, rozhodně se něčeho takového nebojím.

A v tom to je.. člověk si řekne – jsou malé, ty nikomu nemůžou ublížit. Ale co když se rozmnoží a vrhnou se na nebohého Čulibrka v davu?
Další osobou byla moje stará kamarádka.. za koblížek byla ochotná mi odpovědět.

1) Občas si tam zajdu a něco dobrého jim přinesu.
2) Ano, vím u Šafářovi chýše
3) Řekla bych, že se nemáme ničeho takového bát, tedy pokud se nezblázní nějaký profesor a nějak je nezmanipuluje a nenechá nás sežrat, což není vůbec nepravděpodobné, bohužel.

Musím říct, že tato má kamarádka to vidí mnohem realističtěji. Stejně jako můj známý od nás ze společenské místnosti. No hele..

1) Ano, krmím kluběnky, většinou tím, co mi zanechají ostatní jako dárek od polštářem. Nebo na stole… spolubydlící jsou tak ochotní!
2) Ano, u toho divnýho šafáře Adena. Teda už Timothyho… určitě ho už vyučil a oba chtějí s jejich pomocí ovládnout svět! A jsou v takovejch těch divnejch klecích, že jo.
3) Ne, toho se nebojím. I když sežrání prefektury bych se nebránil.

Jako poslední jsem se vyptávala jedné malé, blonďaté holky. Hádejte, co mi řekla…
.
.
.
.
.
.
.
.
Chvilka napětí…
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Tohle:
1) Začnu je krmit, až je najdu.
2) Vím, že tam jsou, ale nevím, kde.
3) Kluběnky za to nemůžou! Lidé jsou zlí a hnusní! To maj za to, že jí zvířátka! Chudáci zvířátka!

..chytrá holka, no ne? Z té něco bude!

Ehem, no. Takže tak.

Jeden komentář