Drazí nováčci! Přežili jste cestu vlakem, klobouk vás úspěšně zařadil (a víte jistě, že máte obě uši?), už při cestě do mučír-, pardón, učebny humanitních věd, omylem neskončíte v sovinci a dokonce znáte i školní řád? (Ach, ano, některé z nás ho nutili opisovat.) Pak gratuluji! Pokud za sebou máte i několik pohovorů se svými patrony, popřípadě vám hlava neexplodovala z množství informací, kterými morčátka při uvítačce pro změnu zahlcuje Ó náš velký kolejní, budiž mu zem-, ech, ne, tohle taky ne, co jsem to jen… Chci říct, že plně chápu a uvědomuji si, jak obtížnými a vyčerpávajícími časy si teď procházíte, nemluvě o samotné náročnosti výuky. Takže se pojďme bavit konečně o něčem důležitém – o spánku!
Jelikož patříte mezi generaci malých géniů a celý kouzelnický svět do vás vkládá své naděje, nepochybně vám neuniklo, že na hradě je spousta koutů a koutečků přímo stvořených k tomu, aby se v nich jeden zašil a prodřímal zde výuku. Pokud to vaší vážené pozornosti ušlo, nezoufejte, za chvilku budete podrobně informováni.
Než se však dozvíte místa, na kterých si v klidu a míru můžete ustlat, přicházím s důrazným varováním: nikdy se o spánek nepokoušejte během hodin lektvarů. Jistě, je to lákavá vidina. Zvlášť když sedíte někde vzadu, tekutina monotónně klokotá a ještě dalších dvacet minut ji z ohně odstavovat nebudete. Kdo by v tu chvíli nezabloudil myšlenkami k prázdninovým zážitkům, rodině, bílým kočkám s tím nejúžasnějším kožíškem na světě a podobně?
Mohou se však stát ošklivé nehody: převařením vaší břečky vašeho lektvaru počínaje a následným výbuchem kotlíku nekonče. A nikdo určitě nechce, aby na sebe ve spánku převrhl několik dávek mazání vyvolávajícího bradavice, že?
Stejně nebezpečné je i pochrupování během bylinkářství. Možná si říkáte, že při okopávání záhonů zanikne případný zvuk hlasitějšího oddechování a že se kdykoliv můžete nenápadně vytratit do stínu té ohromné kytičky, za kterou nebudete vidět.
Inu, neuvidí vás, to je pravda, ale… jak to jen říct… Ona ta kytka patří mezi masožravky, víte? Taky tu jsou liány s tendencemi škrtit nepozorné studenty a spousta dalších rostlinek, mnohdy jedovatých. Vůně nevůně, na flákání ve sklenících zapomeňte.
A v neposlední řadě bych vás chtěl odradit od usínání na hodinách Magických symbolů. Zde samo sebou nehrozí, že by si vás nějaký povedený spolužák spletl s pokusným objektem a vy se probudili odlevitovaní na lustru, se zvětšenými knoflíky u košile a obočím barvy jasného nebe, to opravdu ne. Maximálně jedna dvě svastiky načmárané na čele. Jenomže ty lavice jsou kamenné! Chápete to? Ať už budou jakkoliv vyhřívané, pořád půjde o kus šutráku, žádnou měkkou postel, nebo alespoň dřevo. Když pak jeden v takové kamenné lavici usne, probudí se otlačený, rozlámaný a ještě vyděšený z noční můry! Mně se třeba zdálo o tom, že ležím na náhrobku a nějaký kostlivec mne pořád šťouchal do boku. Ten kostlivec sice byla spolužačka snažící se mne probudit, ale i tak! Od té doby chodím na Symboliku jedině s polštářkem! Jenže byl polštářek připsán mezi pomůckami pro první ročník? Nebyl! Kde ho pak má nebohý student shánět?
Ale opusťme konečně nudný úvod. Vím, že se těšíte na praktické a použitelné rady. Hurá do toho:
Jako první bych doporučil věnovat se Velké síni. Nepochybně zhruba tušíte alespoň něco o tom, jak asi vypadá. Vím, je těžké věnovat pozornost okolí a vůbec místnosti, když tu je jídlo. Zkuste však pro jednou zkrotit svůj apetit a zadívat se opravdu pořádně. A hlavně zaposlouchat.
My to takhle ke konci minulého roku udělali a zachytili jsme přísně tajnou informaci: pod kolejními stoly se přesně o půlnoci objevují kouzelné houby žijící z toho, co tak studenti nadrobí na zem. A protože jsme dobrodružné povahy, rozhodli jsme se tomu všemu přijít na kloub.
Bylo tedy zhruba jedenáct, když naše malá výprava složená z Rebecci C. Bennett alias Becc, a z mé osoby – Jamese, otevřela dveře Velké síně a se spacáky v rukou nakoukla dovnitř. Naštěstí byla pro onen kouzelný večer prázdná, a tak se nikdo moc neptal, proč mluvíme o houbaření a zároveň s sebou táhneme polštáře, plyšového jezevce a budík.
Poté, co naše vědecká skupinka obhlédla terén a konstatovala, že ony zázračné houby ještě nedorazily, začala zuřivá debata na téma vhodného místa k pozorování. Z lavice by jeden při spaní mohl spadnout, zvláště pak v případě nešetrného probuzení ostrými tóny budíku. Pokud bychom si zase lehli přímo pod stůl, byla tu možnost, že se houby leknou a nevyrostou.
Nakonec jsme se dohodli na utáboření se pod stolem a přátelské konverzaci, abychom houbám dodali odvahu. Taky tu pro ně bylo připravené pohoštění – dýňový džus a hrušky. I když o ty by se Becca asi jen tak nerozdělila.
Každopádně vše bylo skvěle připravené, můj stařičký budík natažený a my s napětím očekávali příchod půlnoci. Každý ležel ve svém spacáku, Becca objímala plyšového Banána a já zase rolničku na krku. Jenže ono nic, vážení! Ty houby prostě nikde! Čekali jsme skoro do dvou do rána, řádně prostudovali podlahu pod kolejním stolem a taky si přivodili pár boulí. (On jeden snadno zapomene, kde že to vlastně je.) Merlinžel Měsíc nebyl v příznivé konstelaci s Býkem a Venuší, možná taky někde okusoval Orion, jednoduše se nic magického nestalo.
Ačkoliv jsme se tedy nezapsali do historie jako objevitelé zázračných hub, taky jsme zaspali a budík mi (nejspíš právě vlivem onoho Orionu) odhopkal kdovíkam, nepokládám naši noční akci za fiasko. Protože přiznejte si: kolikrát jste spali ve Velké síni pod stolem? Vážně to někdy zkuste, jde o příjemné místo – jídlo po ruce, spousta prostoru, žádný uchrápaný spolubydlící… Jediným mínusem je krapet tvrdá zem, avšak vy nejste žádní čajíčci, no ne? A ranní proplétání se pod stolem mezi nohama snídajících spolužáků je vážně dobrodrůžo!
Pokud se na trávení noci pod improvizovaným stanem necítíte, stejně výborná, ne-li lepší, je i klubovna. Pochopitelně je třeba si vyhlédnout okamžik, kdy bude velice příjemný obraz černovlasého muže pryč. (Ale i kdyby tam nebyl, buďte na něj hodní! Minulý rok mu tučňák snesl vejce přímo před nos, tohle vydýchat potřebuje čas.) Dále se poohlédněte po pozapomenutých flaškách, o kterých víte díky článku s příznačným jménem Flaška. Nejsme škola fakírů a spát na střepech je nebezpečné. A než se svalíte do hromady polštářků, tak ji hlavně zkontrolujte! Může se v ní schovávat bílá kočka. A kdo ji rozsedne, tomu vyhlásím krevní mstu. Tak.
Pochopitelně i já jsem v doprovodu Becci klubovnu vyzkoušel na vlastní kůži! Tentokrát jsme lovili ryby, které se k našemu velkému zklamání odmítaly ukázat. Možná už odjely na prázdniny, byl vážně poslední týden roku. Což zase až tak nevadilo, neboť po řádné polštářkové bitce nás jejich měkkost, teplo linoucí se z krbu a příjemné ticho ukolébaly ke spánku.
Mohu říci, že klubovna je opravdu pohodlnější. Člověk ani nemusí tahat spacák, zatuneluje se do polštářků a je to. Merlinžel je třeba si donést vlastní zásoby na přeprání hladu. A taky nic nevylít, skřítci mají už tak dost práce.
Určitým kompromisem pak je (alespoň naše žlutá) společenská místnost. Nechybí krb, pohodlná křesla, kupa polštářů a ani uklidňující přítomnost Banána v čokoládě. Co ten už viděl studentů dřímajících nad úkoly! (A kolik sladkostí z nich dokázal vymámit svým pohledem…)
Naneštěstí i společenské místnosti mají své mínus. Například jste ráno vážně na ráně. A tak se, máte-li tvrdé spaní, na kolejní nástěnce záhy pravděpodobně objeví umělecká skica vaší slintající persóny v pyžamu.
A tímto ukončuji své pojednání o dobrých místech ke spaní. Nebuďte nudní a určitě alespoň jedno vyzkoušejte. Máte-li sami nějaký nápad, rozhodně si ho nenechávejte pro sebe. A hlavně pamatujte: pro skvělý odpočinek je třeba přinášet oběti!
Pac a pusu
James Hroozley
P. S.: Po konzultaci s profesorkami vyučujícími Bylinkářství jsme došli k závěru, že kouzelné houby ve Velké síni asi budou nějakou kachnou. Ačkoliv ani kachny jsem si nevšiml… No, ale pokud náhodou narazíte na splašený budík zvonící v ty nejméně vhodné chvíle, vyhněte se mu. A hlavně mi ho nevracejte.