Dám vám hádanku…je to maličké, má to veliké černé oči, delší převislé uši, křivé nožky, pisklavý hlásek, špinavou košilku a bosé nohy a pořád to má hlad.
Už víte? Ne? No přeci – domácí skřítek. Tenhle se jmenuje Šuplík a dřív na hradě pobýval často, to když tu ještě učil profesor Mekhet, jeho pán. Možná jste toho mrňouse vídali v síni, jak se s pištěním „děti“ žene k někomu, aby si vyprosil sůšu. A tak jsme se poznali…ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem. Původně tedy jsem si jeho přízeň zasloužila tím, že jsem ho chránila proti nějakým klukům, pro útěchu z toho šoku dostal sůšu a lízátko a pak už jsme byli kamarádi. Občas se v síni objevil i večer, uvelebil se mi na klíně a snědl na co přišel. Jednou dokonce běhal po stole a shazoval nádobí – to když jsem mu řekla, že zmrzlina zrovna došla. A pak spal u mě v ložnici v šuplíku.
Potom pan profesor odešel ze školy i se Šuplíkem, ale Šuplíka jsem viděla často o prázdninách na Příčné. Chodili jsme spolu do Kotle a na zmrzku. Dokonce jsem ho brala k tetě, kde bydlím. Dodnes mi teta připomíná ten nepořádek, co tam Šuplíček chudáček nechal..a taky že snědl zubní pastu. Ano, čtete správně, prostě vymačkal všechnu pastu a snědl ji. A dodnes pudinku říkáme šuplíčkovo jídlo. Nezapomenu ani na to, jak si byl někde natrhat třešně a zapil je vodou..jak jsem pak čekala, co to s ním udělá. Viděla jsem ho i na svatbě pana profesora s paní profesorkou Renawalti. A později u nich doma, kde jsem byla s paní Adrianet dělat interwiew. A pak..nic! Jako kdyby zmizel, já se vrátila po prázdninách do školy a už jsem ho neviděla.
Až po hodně dlouhé době se objevil zase ve škole. Seděla jsem v síni a přemýšlela, ani jsem ho nejdřív neviděla, jak si to tak mířil mezi stoly. Až když došel ke mně a zapištěl to svoje „Marcíí“…a já jsem se podívala, kdo mě tahá za nohu. Řeknu vám popravdě, nejdřív jsem myslela, že se mi to zdá. A hned potom jsem k němu natáhla ruce, on vyskočil na lavici a stulil se mi do klína. Nepopíram – byla jsem dojatá. Samozřejmě jsem si ho důkladně prohlídla, a taky jsem mu hned řekla, že je nějaký větší. A tak jsme si začali povídat…o tom, jak šel do světa, co páníček, co panička…co ta malá růžová věc…rozumějte malá Scarlet..Dozvěděla jsem se toho dost, ale říkat to tu nebudu, nejsem drbna. Jen to, že nic není dokonalé a lidé – i skřítci – se mění.
Šuplík se mi taky svěřil, že teď bydlí na hradě a pomáhá v kuchyni. Taky se tam brzy nato musel vrátit, že musí vařit. A já měla nad čím přemýšlet – kromě toho, co všechno jsem se dozvěděla.
Nakonec se zvědavostí sobě vlastní jsem začala chodit po celém hradu i pozemcích a všímala jsem si a pozorovala. Přemýšleli jste někdy nad údělem domácích skřítků? Všimli jste si jich vůbec někdy? Ocenili jste někdy jejich práci? Kolik z vás se na ně usměje, nebo je pozdraví. Kolik z vás jim ušetří práci tím, že si aspoň trochu uklidí? Nebo jak často jim děkujeme. Bereme je jako naprostou samozřejmost, jako něco, co nám slouží. Ano, to oni vlastně dělají, ale nejsou neživé věci, jsou to myslící a věřte tomu i citlivé bytosti. Všimli jste si, jak se někteří spolužáci ke skřítkům hrozně chovají?
A proč tohle píšu? To, co jsem viděla, se mi moc nelíbilo. Měli bychom se k nim chovat líp, zaslouží si to. Kde bychom bez jejich práce byli? Jen si to představte…neuvařeno, neuklizeno…nevypráno..představa odéru v chlapeckých ložnicích nebo hromady rozházeného prádla u dívek…ne, takhle by to nešlo! Buďte k nim tedy milí a laskaví, protože – co kdyby začali stávkovat? Kdo by se o nás postaral? Představte si tu hrůzu a pak už nebude problém vykouzlit úsměv, až potkáte skřítka, jak táhne vaše špinavé oblečení a brblá při tom. Skloňte pohled k zemi…jsou tam tvorové, ke kterým bychom měli vzhlížet.
Tagy: domácí skřítci, hrad, Šuplík