Bradavičník

Říkáte si, že jsou všechny úkoly nudné a že jsou všichni profesoři suchaři? Chyba lávky! Kupříkladu paní profesorka Chapmanová rozhodně patří mezi profesory, kteří svým zadáním úkolu nikdy nezklamou. Tedy, alespoň mně se zadání úkolů z Kouzelných formulí vždy líbí. (Samozřejmě bych mohla ve výčtu originálních profesorů pokračovat, ale to není mým záměrem.) Nu, a právě díky jednomu takovému úkolu jsem nedávno zažila vážně zábavné odpoledne, které bylo navíc skvělou zkušeností. A jelikož to vážně stálo za to, tak jsem se, na popud profesorky Chapmanové, rozhodla, že se o tento zážitek podělím i s vámi, čtenáři.

Onen neobvyklý úkol se zrodil vlastně již na hodině formulí, kde jsme se učili formule hlasové – Sonorus, Quietus a Silencio, toť ta šikovná kouzlíčka. A právě Silencio stojí za tím vším! Ano, ano, profesorka Chapmanová si z nás, nebohých studentů, udělala na chvíli pokusné králíky a názornou pomůcku a všechny nás tímto umlčujícím kouzlem připravila o hlas. (Upřímně řečeno, není se ale co divit, při tréninku kouzla Sonorus jsme byli vážně hluční a rozjaření.) Teď už je těm bystřejším z vás nepochybně jasné, co bylo součástí úkolu – měli jsme se kletby mlčení zbavit a svou pouť za ztraceným hlasem popsat. A že tedy bylo co popisovat…

Musím se přiznat, že nucené mlčení tedy není žádný med. Víte, kolikrát jsem chtěla říct něco důležitého? Rozhodně několikrát, ale nemohla jsem! Zprvu jsem tedy z nuceného mlčení rozhodně dvakrát nadšená nebyla, ale to jsem ještě netušila, kolik legrace si užiju. Vlastně bych si po této zkušenosti takové mlčení klidně zopakovala. (Tím ale rozhodně neříkám, ať si ze mě uděláte pokusného králíka či cvičný terč. To tedy rozhodně ne! Běda tomu, kdo se o to pokusí.)

Můj kamarád a parťák do pohody i nepohody James Hroozley měl nejspíš z počátku podobný postoj, a tak jsme se nemotornými a nejspíše dost směšnými pohyby dohodli, že získáme hlas zpátky. Bok po boku jsme odhodlaně zamířili na místo, kde jsme očekávali nejvíce lidí a kde tedy byla největší šance, že tam najdeme nějakého toho švarného zachránce, který nám hlas vrátí – do Velké Síně. Ha, chyba lávky. Velká Síň totiž zela prázdnotou. No chápete to? Když se chci v klidu najíst, tak se to tam hemží lidmi, a když jednou někoho vážně nutně potřebuji, tak nikde nikdo. Hrůza.

Po nespokojeném pohledu, kterým jsem počastovala osamělé stoly, jsem zamířila za Jamiem, který se již usadil u kolejního stolu. Když jsem se tedy konečně doloudala až ke stolu a ukořistila hrušku (potřebovala jsem totiž zvednout náladu a na to je hruška vážně nejlepší), opět jsem se rozhlédla. Pořád nikdo. Achjo. Jamie se zatím vrhnul na mléko, přičemž ho nabízel i mně, ale to já tedy dvakrát nemusím. Z ničeho nic se však jeho výraz změnil. Ten nespokojený byl ten tam a místo něj mu na tváři hrál jakýsi blažený úsměv. To mi bylo podezřelé. Ještě před chvíli do sebe lil mlíko téměř po litrech a pohledem propaloval desku stolu a teď zírá na… na perníček? A proč se u toho pro Merlina tváří jak z jiného světa? Aha… Nebyl to totiž jen tak obyčejný perník, nýbrž perník ve tvaru kočky a s bílou polevou. No jasně, Flopsy. (Neznalým situace doporučuji zabrousit k starším článkům z pera mého či Jamesova. Flopsy je totiž kočka profesorky Chapmanové a mimo jiné i Jamieho velká láska.) Nějaká nemluvnost byla tedy rázem zapomenuta a než jsem se stačila vzpamatovat, už mi Jamie cpal perníček pod nos. Asi abych si ho prohlédla z blízka, či co. Teď mě napadá, mohla jsem té perníkové kočce ukousnout hlavu. To by Jamie asi koukal. No, stejně bych na to neměla srdce, takže to je teď vlastně úplně jedno.

Teď s odstupem času je to úplně jasné, ale mně osobně to tedy ihned nedošlo, a tak jsem vrhla na Jamieho nechápavý pohled. Škoda, že jste neviděli, co následovalo, jelikož na to jen tak nezapomenu. Jamie se pustil do pantomimy! Téměř si lízal ruce, podivně trhanými pohyby se drbal na hlavě a dokonce vypadal, že by se nejraději začal i lísat! Jistě pochopíte, že tohle se prostě nedalo vydržet, a tak jsem v zápětí vybuchla smíchy, div že jsem se nesklátila z lavice na zem. Jelikož jsem však nemohla mluvit, byl to smích nehlasný, a tak je pro Jamieho změnu výrazu jednoduché vysvětlení. Prý si myslel, že se dusím či co. Na tváři se mu totiž objevil lehce vyplašený výraz a díval se na mě, jak kdybych snad měla v následujících vteřinách padnout mrtvá k zemi. Není to však žádné trdlo, takže mu netrvalo dlouho přijít na to, že nemám epileptický záchvat, ani nic podobného, ale že se prostě a jednoduše směji. A tak jsme se v momentě smáli oba, přičemž Jamie přidal i zuřivé kývání hlavou. Nejspíš jsme v tu chvíli vypadali, jak kdyby nám přeskočilo, takže bylo asi štěstí, že v tu chvíli v Síni nikdo nebyl. Vážně nerada bych skončila u Munga na oddělení pro duševně choré, nebo co to tam vlastně mají.

Následoval vážně heroický výkon, kdy jsme se oba jakž takž uklidnili a opět jsme byli schopni chovat se jako normální lidé. (Pokud tedy odhlédneme od směšných posunků a nekoordinovaného mávání rukama.) Nu a s pantomimou jsem byla na řadě nyní já. Mávla jsem k Jamieho perníčku, naznačila ve vzduchu obdélník a nakonec vše zakončila vzdušným otazníkem. Snažila jsem tak napodobit fotky Flopsy s návleky, které jí Jamie daroval k Vánocům. Jamie očividně mé nepříliš ladné pohyby rozkódoval, jelikož sám naznačil focení. To nám to ale krásně šlo, že? (Teď se možná smějete a ťukáte si na čelo, ale někdy si to zkuste. Domlouvat se posunky není žádná brnkačka.) Zvesela jsem zdvihla palec na souhlas a pokusila se posunky vyjádřit i to, že bych fotky ráda viděla. Uznávám, volba pantomimického dalekohledu nejspíš nebyla zrovna vhodná, ale to bylo stejně jedno. Naše divadelní kreace byly totiž přerušeny dvěma prváky, kteří se do Síně přihnali jak velká voda. Nic proti prvákům, ale to nemohl přijít raději někdo starší? Měli jsme holt smůlu.

Kluk a dívka, kteří však očividně nebyli zrovna ti největší kamarádi na světě, se o chvíli později usídlili u nebelvírského stolu, o něčem se hádajíc, a my jsme s Jamiem pokračovali v posunkové komunikaci. Téma Flopsy vystřídalo nespokojené šklebení se a rozmáchlá gesta značící touhu po někom starším a kouzel znalejším. Já jsem se zřejmě ksichtila nespokojeně až moc, jelikož se Jamie z ničeho nic vyhoupnul na nohy a k mému velkému překvapení začal imitovat cosi, co by s trochou představivosti mohl být kačer. A to jsem tedy vážně nepobírala. Proč kačer? Nepřeskočilo mu z toho mlčení náhodou? Následná jízda perníčkové kočky na polooloupaném banánu mému chápání rozhodně nepomohla. Tomu Jamiemu asi vážně hrabe, proběhlo mi hlavou, avšak další uvažování nad tím, co to vše má znamenat, bylo přerušeno, když do Síně vešel… Deilen Holeac! Hurá a stokrát sláva! Jsme zachráněni! V tu ránu byli perníková jízda i kačer zapomenuti a já vystřelila na nohy, uhánějíc směrem k mému vysněnému zachránci. Jamieho jsem samo sebou táhla za sebou.

Jamiemu netrvalo dlouho a došlo mu, proč ho táhnu kdo ví kam, a tak jsme za okamžik stanuli před Deilenem. Chudák, asi byl dost zmatený a netušil, proč na něj podnikáme ten splašený nálet. Nenechali jsme ho však v nejistotě dlouho. Bez váhání jsem mu mávla na pozdrav a jedním rozmáchlým gestem poukázala k sobě i Jamiemu, načež jsem pravou rukou naznačila cosi, co se nejspíš podobalo spíše kvákání žáby než mluvení. Deilen však očividně není žádný ňouma, jelikož pochopil téměř okamžitě.
„Až se Tě zeptám, tak kývni, jo?“ prohlásil a zkoumavým pohledem zkouknul mě i Jamieho od hlavy k patě. „Zaklel Vás někdo?“
Heuréka! Pochopil! Bez váhání jsem kývla hlavou a prst zabodla směrem k profesorskému stolu. No musela jsem přeci nějak vysvětlit o co jde, ne? A Deilen opět nezklamal. Sice se mračil (což mi bylo v tu chvíli absolutně jedno), ale bez většího otálení vytáhnul hůlku, namířil jí na Jamieho a lehce s ní mávnul. „Finite Incantatem,“ prohlásil vyrovnaným hlasem a stejný postup zopakoval i u mě.
„Flopsy je nejlepší!“ No jasně, co jiného bych od Jamieho mohla čekat, že?
„Mluvim?“ I já jsem samozřejmě musela návrat ztraceného hlasu otestovat. „Jó, zase mluvim. Děkuju móc!“ zahlaholila jsem zvesela, málem se vrhnouce Deilenovi kolem krku.

„Kdo Vám to udělal?“ Deilen očividně nesdílel stejně radostné pocity jako já s Jamiem a nejspíš předpokládal, že jsme se stali oběťmi nějakého zlotřilého žertíku. „Já to nechápu. To už se tu studenti napadají mezi sebou?“ povzdychnul si a usadil se na lavičku.
„Nó, ono tak úplně…“ zahuhlal Jamie a opět zašermoval rukama směr profesorský stůl. „Ono je to… složitý?“ brouknul a zadíval se na mě. Proč na mě? Proč to musím vysvětlovat já? Chjo.
„No, složitý to je,“ přikývla jsem a dala se tedy do vysvětlování. „Ona to totiž byla profesorka Chapmanová. My jsme totiž brali ty… hlasový formule,“ Merlinžel jsme profesorku museli takříkajíc prásknout. Jistě pochopíte, že jsme nechtěli, aby si Deilen ze všeho vyvodil špatné závěry.
„Sonorus, Quietus a Silencio?“ Deilen to spíš konstatoval, než že se úplně ptal, ale to je stejně úplně jedno. „Tak to mnohé vysvětluje…“ Pak také navrhnul cosi o začarování někoho dalšího, ale já jsem zrovna nebyla ten nejpozornější společník, jelikož jsem si stále užívala ten božský pocit navrátivšího se hlasu. Vím jen, že Jamie pak říkal něco o umlčování chrápajícího bratránka, což mi přivedlo na mysl mou kamarádku a spolubydlící Claire. Bylo mi jasné, že z toho mlčení nebude zrovna nadšená, a nad tou představou jsem se musela smát. Abych pravdu řekla, rozhodně by mi nevadilo, kdyby mlčela trochu déle, jelikož by byl v pokoji konečně na chvíli klid. Poslední dobou totiž mele a mele a člověk se tam ani pořádně nemůže soustředit. (O nocích protkaných občasným chrápáním raději pomlčím.) Věřím, že mi rozumíte.

Ale zpět k dění v Síni. Čas neúprosně plynul a do další hodiny zbývalo již pouhých deset minut, takže jsme byli nuceni posbírat si svých pět švestek a zamířit na další hodinu. Stihli jsme to tedy tak tak. Dějiny s profesorem Gallagherem by nejspíš nebyly problém, ale umíte si představit, co by se stalo, kdybychom pak šli na hodinu lektvarů a stále nemohli mluvit? Možná bychom měli štěstí a mluvit bychom nemuseli, ale představa profesora Weasleyho, vyptávajícího se proč nemluvíme, se mi tedy rozhodně nezamlouvala. On je totiž často vážně děsivý a létající nože už znovu zažít nechci, nemluvě o zmínkách o prstech sloužících jako talismany. Brrr. (Ale jinak je profesor Weasley vážně bezva!)

A to je vlastně z našeho putování za ztraceným hlasem vše. Možná se vám zdá forma zpracování trošičku podivná, ale z velké části jde o můj úkol, proto mi případné podivnosti, prosím, promiňte.

Pokud teď věšíte hlavu, jelikož již máte hlasové formule za sebou, či vás snad teprve čekají, a přesto byste si rádi užili stejnou legraci, nečiňte tak. Nemusíte být totiž umlčeni kouzlem, abyste se díky úkolu pobavili. Stačí se leckdy místo pročítání moudrých knih vypravit na výzvědy a nepochybně se dříve či později také pobavíte. A nebojte se ani případně poptat profesorů, oni vás nekousnou. Možná, že se dokonce dozvíte pár zajímavých informací či se pobavíte tak jako já loni. To jsem zase byla na výzvědách kvůli úkolu do Obrany proti černé magii. Ehm, to je však příběh úplně jiný, a tak se s vámi pro tentokrát loučím.

Silenciu a úkolům zdar!
R.C.B.

Tagy: mlčení, pantomima, silencio, úkol

Komentáře jsou uzavřeny.