Možná vám to uniklo, ale kalendářem proběhlo datum označující výročí svatého Davida. Místo nudné přednášky se naše milovaná škola rozhodla najet na program zdravé stravy (nebo prostě opět šetří) a všude byl ten den k vidění pórek (ano, dá se, mimo jiné, jíst). Dokonce měla proběhnout i jakási pórková bitva, či co to pro Merlina ta Studentská Rada zase vymyslela. A protože se proslýchalo, že podstatou celé soutěže bude klání v konzumaci pórku, jednoduše mi to nedalo a na ty králíky jsem šel hodit oko. (A teď už mne konečně přestal ten obraz strašit ve snech a mohu vám o akci poreferovat.)
Odvážně jsem kvůli svému důležitému úkolu vykročil z tepla Síně a v ruce třímal papír s tužkou. To abych vám ty zelené ksichtíky soutěžících mohl zaznamenat a vy se jim řádně vysmát. Z mé strany šlo o dost velkou oběť, neboť zemi stále okupovalo to studené a bílé. Vlivem vyšší teploty se však odpoledne ona hmota rozpouštěla a tvořila cosi, co bylo na pohled opravdu e-e. Co vám budu povídat – sháním otroka na vyleštění bot.
Nechápu proto všeobecné nadšení, jaké projevil zástup studentů, sotva vyšla najevo utajovaná pravda (nejen) o pórkovém souboji. Celý vtip totiž spočíval v tom, že se dvojice cvoků navleče do obřího kostýmu pórku a takto vyhastrošení svedou souboj na život a na smrt. Fakt trapas. Copak jsme v Římě na zápase gladiátorů? A kde ty kostýmy vůbec sehnali? I když… ne, nechci to vědět. Představa, že v tom normálně pobíhá třeba sir Stanley, je děsivá.
Kupodivu se tedy vážně několik nadšených lidí ochotných tohle obléct našlo. Jako první nastoupilo duo z Mrzimoru – Rebecca C. Bennett proti mladému Hroozleymu. Zpětně mi je vše jasné: Ona hraje famfrpál, asi ji, chuděru, uhodil potlouk do hlavy a teď z toho má následky. A on je prefekt, což mluví samo za sebe.
V tu chvíli mi jejich pohnutky každopádně byly ukradené, neboť se ti dva experti nejprve snažili vecpat do kostýmů. Mohu vám říct, že jejich akrobatické kousky patří mezi ty nezapomenutelné. Kdyby je někdo vyfotil, nebyl by onen obrázek pro svou otřesnost publikovatelný.
Vsadil jsem se sám se sebou, zda ty kostýmy vydrží – kupodivu ano. A výsledek byl vážně k popukání. Pokud si dovedete představit zeleného tučňáka kříženého s pórkem, jste na správné cestě. Ti dva tučňáky připomínali dokonce i pohyby – evergreenem se staly opatrné krůčky a zuřivé mávání rukama, kdykoliv pojem „gravitace“ přestával být jen strašákem z knih.
V tomto stavu se do sebe tedy pustili. Jejich souboj rozhodně nevypadal jako elegantní a ladný tanec, třebaže kolem sebe chvíli kroužili a navzájem zkoušeli měkkost vycpávek. Asi byla dostačující, neboť slečna Bennett počala ohrožovat svého soupeře vážněji. Brzy však skončila v naprosto nedůstojné pozici pro mladou dámu – zadnicí ve sněhu. Takový skandál!
A to prosím není konec! Ona sama podtrhla nohy svému soupeři, takže se za okamžik váleli po zemi oba. Přihlížející i bojovníci samotní z nastalého stavu měli pochopitelně zhruba stejně velkou radost, jakou má malé dítě ze zapalování prskavek. Pokud se jako já divíte, kam až náš ústav klesnul, že se tu věnujeme takové buranské zábavě, počkejte na konec! Vaše bulvy z toho opustí oční důlky. Již teď mohu prozradit, že stejného poklesku se nedopouštělo jenom studentstvo!
Vraťme se zpět na bojiště. Jak jsem naznačil – oba dva se váleli ve sněhu, navzájem do sebe kopali a smáli se jako uprchlíci z oddělení pro duševně choré. Nutno podotknout, že je v tom spolu s publikem podporovala sama profesorka de Shell. Ta velice zkušeně komentovala celý zápas, jenž už naštěstí neměl dlouhého trvání, a dávala tak prostor k úvahám, zda se ve volném čase nevěnuje třeba profesionálnímu zápolení s hastrmanci.
Ani slečna Bennett se nedala zahanbit. Třebaže se jí na začátku nedostalo moc velké podpory od fanoušků, nakonec to byla ona, kdo dokázal vyšťouchat svého protivníka a vybojovat si tak sladké vítězství! (Dostal se ke mně drb, že ač se to nezdá, tak slečna Bennett nabrala svaly díky neustálému přehrabování se v těžkých svazcích. Nepodceňujte šprty!) Tímto činem se nejenom zapsala do historie jako první pórková zápasnice, ale získala i pórkové lízátko a pórek samotný. Merlinžel ho odmítla před mými zraky schroupat, a tak ani nemám její zelenou karikaturu. Každopádně nevím o tom, že by ze svého hábitu strhla znak jezevce a požádala o přeřazení do Zmijozelu.
Nebylo však nutné klesat na mysli a truchlit pro konec zábavy, neboť do ringu nastoupila nová dvojice. Žlutou barvu tentokrát zastupovala slečna Sidney Angel Timber proti Vicky Shindové. Ta se prala jako lev – ostatně, je z Nebelvíru, že – a brzy poslala Sidney k zemi (a sebe tedy také). Musím poznamenat, že Vicky u onoho manévru připomínala spíš rozjetý parní válec, než křehkou dívenku. A zbytky mých ideálů rozcupovala v okamžiku, kdy přes její něžné rtíky přešla slova jako „vyleť pórku podělanej“. Matička Anglie by zaplakala.
Navzdory mé duševní újmě a otřesení Vicky svou agresivní taktikou slavila úspěch. Brzy odkulila Sidney za čáru, čímž si i ona vysloužila pórek. (Později ho i sežvýkala – neumytý! Ta jestli nechytla breberky…) I pro Sidney byla slova Vicky nejspíše moc velkým soustem, neboť nevrle odhodila svůj kostým v dál a bez jediného slůvka odkráčela. Naprosto ji chápu, také bych se s takovými neandrtálci odmítal bavit!
A pochybná zábava nám konečně vrcholila (nebo se spíše dostala na samé dno – ještě hlubší dno, než na jakém ležela doposavad, z čehož tedy plyne, že šlo o vícerozměrný horor). Po řádném povzbuzování a uzavření několika sázek se nám totiž rozhodly představit dámy Jane Timber a Bianca de Shell!
Ano, netrpíte vidinami a nenadýchali jste se během hodin lektvarů výparů, opravdu mluvím o profesorce de Shell. Zcela ignorovala riziko hazardních her (podívejte, jak dopadlo starověké Řecko!), jehož rozkladný vliv na lidskou osobnost vám shrne každý vyučující psychologie, a navrhla, že kdo prohraje, bude dělat té druhé otroka. Po čemž slečna Timber skočila a s rozhodnutým výrazem se nasoukala do již relativně použitého oblečku. Komentování se pak ujala sdílná slečna Cellarage.
A tím vypukla naprostá anarchie. Protivnice po sobě pořvávaly zprvu nevinná hesla jako „Uděláš mi úkoly!“, „Budeš štupovat ponožky!“ a nepatrně se šťouchaly do žeber. K Merlinovu pohoršení se ale celá nevinná hra záhy zvrtla. Ty dvě se totiž během výkřiků čehosi o srdíčkách a podprsence nejprve objaly, pokusily o improvizovaného dupáka a posléze spolu skončily na zemi (tady někdo nechodil na taneční lekce!). Zde bych připomenul, že ona zem už znázorňovala představu o ráji typického prasete; byla hezky rozrejděná a plná bahýnka.
Právě toto mazlavé hnědé cosi po sobě začaly soupeřky patlat (Za vydatné pomoci slečny Shindové, jež házela bláto z jeviště, což mne přivedlo k myšlence, že s ní do divadla rozhodně dobrovolně nepůjdu). Nejmenovaný mladý muž jejich činnost ocenil a vyjádřil přání, aby si zápasící sundaly kostýmy. Pravděpodobně by byl rád, kdyby po vzoru Amazonek bojovaly pouze ve spodním prádle, kolem kterého se opět točila řeč. Jelikož mně na vaší mravní výchově záleží, odmítám je přesně citovat. Vězte však, že šlo o naprosto skandální odhalení! Kéž bych měl špunty do uší a má citlivá duše byla ušetřena takovým zvrhlým řečem!
Vás však, drazí čtenáři tohoto pochybného plátku, kromě jména budoucího potomka zajisté spíš zajímá, kdo nakonec získal titul Pórek roku, že? Inu, je to snadné. Profesorka de Shell, vysportovaná z neustálého nahánění studentů nedodržujících večerku, porazila slečnu Jane Timber, která se tímto stala jejím osobním skřítkem. Pohotově tedy obdařila svou novou paní pleťovou maskou z bahna (no fujky!) a my jí můžeme leda pogratulovat a popřát mnoho kariérních úspěchů. Uf…
No, a pak jsem pro jistotu napodobil komentátorku Yureku a raději nenápadně prchl z tohoto místa zločinu. Z místa, kde Bradavice bezostyšně zavraždily dobrý vkus a slušné vychování!
Dobře, dobře, a teď vážně: bylo to báječné odpoledne. Díky ostatním zápasníkům za účast, díky profesorům za ošéfování. Má od smíchu bolavá bránice na vás (stále) vzpomíná!
Pac a pusu,
Pórek