Bylo nebylo jedno jezero. To jezero se jmenovalo Černé jezero. Vsadím se s Vámi, oč chcete, že každý z Vás ví, o jaké jezero běží. Je to naše jezero! Bradavické! To je, co?
S tím jezerem se ale něco stalo. Neví se kdy, neví se jak ani proč. Přišli na to dva studenti neřekneme jakého ročníku, kteří si šli zaplavat. Jedna z nich, už na pohled sympatická blondýnka, byla ze Zmijozelu. Pohledný mladík, který by ale ještě potřeboval protrénovat tělo, patřil ke lvíčatům.
Skákali z mola do vody, cákali po sobě, dělali hlouposti a dokonce se i potápěli. Nic. Nikde nic.
Člověk by řekl, že by po nich měl vystartovat nějaký Ďasovec nebo by se měla objevit Bublinatka, aby jim sežrala plavky. Jenže to se nestalo. A to prosím, plavali ještě bez dozoru!
Prostě průšvih jako slunce (to je totiž hodně moc velké). A jezero se nebránilo. Ani Jezerní lidé ani nic. Zklamalo.
Co se s nimi stalo? Nad touto otázkou jsem se pořádně zamyslela a spolu s Rodrickem Chasem, mým parťákem (taková náhodička, že se dost podobá tomu klučinovi, co si šel zaplavat – ale potřebuje ještě cvičit, já mu to říkám furt) jsme se ohákli jako správní televizní moderátoři a vydali jsme se do společnosti. Zastavili jsme si pár lidí, kterých jsme se zeptali na jejich teorie, a dostalo se nám nečekaných odpovědí! Já se ptala, Rodrick zapisoval.
Jako první jsme rozmlouvali s mojí spolubydlící, Kerry Parkerovou ze Zmijozelu. Řekla, ať sem napíšu, že je pohledná a drsná, tak tady to máš, Kerry. Ale ten ohryzek od jablka pod stolem by sis konečně mohla vyhodit.
„Víš, moje děsně megácká inteligence mi říká, že to jezero někdo sakra hodně otrávil.“ vysvětlila dvanáctiletá slečna Parkerová.
„Kdo by to podle tebe mohl být?“
„No sakra, sem zapomněla, že sem tak chytrá, že to vostatní nechápou. Vona to byla Sakura, né? Ta už je tam tak dlouho, že by se nudil z toho jednoho postoje komplet každej. Teda kromě mě, já bych na každýho aspoň flusala, ale vona je Sakura trapná a neumí to. Umí ale otravovat jezero, takže určitě nechala vítr, ať do něj odfoukne jeden její list, kterej byl náhodou votrávenej. Heh… taky bych si mohla udělat třeba votrávený prdy, ale tak… to je tajný. Každopádně se to jezero votrávilo a teď je všecko v ňom pochcípaný, škoda… Ale aspoň ty divný Bublinatky nebudou pojídat ty šneky ve vodě.“
„To je asi to nejdelší, co jsem od tebe kdy slyšela, Kerry. Ale počkej… já myslela, že Bublinatky žerou plavky.“
„Co to sakra meleš? Žádný plavky, si snad spadla na kebuli a vyráchala sis ksicht v tý jezerní vodě, ne? A Rodricku, vypadni sakra zpod tý postele, jinak v držce nebudeš mít ani jeden zub.“
„Kerry, myslíš, že lidé tvou teorii podpoří?“
„No jasně, vždyť – ty idiote, to nejsou sladkosti, ale nastříhaný ponožky, který lidem dávám k nosu, když spí!“
„Hele, ty mi dáváš ponožky k nosu, když spím?“
„Ne, proč?“
Jako další jsme narazili na Kathleen Lewis. Od té jsme se dozvěděli nevídané novinky!
„Příšery a všemožné podvodní havěti plánují pomstu! Spikly se proti nám, protože chtějí jezero pro sebe. Třeba jsou právě teď na dně, v jejich podjezerním království, a diskutují o tom, jestli nás utopit, nebo uškrtit a teprve potom dotáhnout ke dnu. A jestli to doopravdy dělají, měli bychom zahájit protiútok! Přece se nenecháme utopit. Musíme si bránit naše jezero! Ale určitě je jich fakt hodně. S Edem v čele.“
Náhodou šla okolo moje sestřenice, Amelie J. O’Donnel, a ta se do rozhovoru přidala, i když si její účast nikdo nežádal. Já to říkám furt, že strká nos tam, kam nemá.
„Nebo je Ed všechny sežral. Co ty víš, Valerie, třeba je to pomsta zmijozelských. Ed povraždil všechny v jezeře a teď si brousí zuby na studenty!“
„Amelie, já jsem ze Zmijozelu. Nemyslíš, že bych o nějaké pomstě věděla?“
„Taky, že o ní víš. Jen mlčíš.“
„Amelie, tohle je krajně nepravděpodobné.“
Nechtějte vědět, jak náš rozhovor skončil. Stačí, když budete vědět, že ne moc pěkně.
Jako poslední jsme se zeptali mého dvojčete, Kate M. O’Donnel.
„Podle mě se všechna zvířátka v jezeře schovala, protože se nás bála. Víš, Valinko, studenti můžou hodně křičet a ryby se mohly omylem leknout. Ale nemůžou za to, vážně ne. Jenom se schovaly, aby neohluchly.“
„Myslím, že ryby nemají uši.“
„Ale jo, mají.“
„Ne, nemají.“
„Tak teda nemají.“
„Kate. Naši dva sympatičtí pohlední studenti, jež si šli zaplavat do jezera, ryby určitě nevyplašili. Nedělali jim nic zlýho.“
„Byli jste to vy dva, viď?“
„Kdo vy dva?“
„No ty a Rodrick. To vy jste dva sympatičtí pohlední studenti.“
„Co to blábolíš? Zrada vlastní krve! Končím s tímhle rozhovorem! Zase mě jen napadáš za něco, co jsem neudělala! Jsi zlá, zlá, zlá!“
Už si vzpomínám, proč se s ní nebavím. A tím bych ukončila můj a Rodrickův rozhovor s lidmi na téma ZÁHADA ČERNÉHO JEZERA. Pokud máte nějaké Vaše teorie, a rádi se o ně s námi podělíte, stačí poslat sovu.
Valeria N. O’Donnel, Zmijozel