Bradavičník

Spolu s příchodem prvního září vítá náš milovaný hrad nejen své starousedlíky, ale i nováčky. A právě ti se na pomyslném žebříčku pozornosti umístili navzdory všemožným snahám ředitelky na druhém místě. (První pozici bezkonkurenčně obsadilo jídlo.) Byl to, pravda, litý boj, nicméně naši paní ředitelku už víceméně známe. Zato majitelé mnohdy ustrašených, ale taky odhodlaných, okouzlených i nejistých tváří jsou pro nás, již tak nějak zdomácnělé obyvatele Bradavic, něčím novým a neokoukaným. Nejednoho zajisté napadne otázka, jací vlastně ti nováčci jsou.

Voní exotikou, na kterou se ne každý dívá s nadšením. Zvláště pak vedení školy si malé neznámé měří až podezřívavým pohledem a primusům s prefekty vstávají vlasy hrůzou jen při představě té masy. Jsou tak cizí! Mají spoustu všetečných otázek. Neustále zapomínají na mizející schody, takže hradem pobíhají s odřenými koleny. Nezvládnou si ani uvázat kravatu, natož aby trefili z učebny přeměňování do tréninkové místnosti. (Zvláštní pak je, že lokaci kuchyně mají v malíku snad od prvního večera.) Je tedy vůbec bezpečné je oslovit? Nenacházíte-li odvahu to zjišťovat, nevadí!

Při svém plnění bobříka přátelství jsem potkal osoby se snad nevyčerpatelnou zásobou bomb hnojůvek, takže mám silné podezření, že i pelíšek našeho kolejního jezevce bude po následujících deset měsíců vonět mnohem lépe než zbytek hradu. Tedy, pokud vůbec tak dlouho vydrží stát, neboť jistá slečna dle vlastních slov umí vyhazovat věci do vzduchu a je v této bohulibé činnosti velice zběhlá. Účastníkům demoliční soutěže (viz Úvodní slovo šéfredaktorů 2082/83) tedy přeji mnoho skvělých nápadů při přemýšlení, jak trumfnout onu svéráznou prvačku.
Celkově by se mohlo zdát, že jsou v Bradavicích samí nebezpeční jedinci. Například jeden mladý muž má dle všeho nepříjemný zvyk plést si vaše nohy s kuřecím stehnem, další dva s chutí a zapálením organizují polštářové bitky. A v neposlední řadě se chodbami pohybuje dívka, jejíž jméno až znepokojivě připomíná bájná stvoření v řecké mytologii. Během zařazování jsem si ji prohlédl opravdu pečlivě a místo vlasů hady nemá, ale kdyby náhodou celá Havraspárská kolej zkameněla… nemůžete říct, že jsem vás nevaroval!

Následující blok tvoří studenti s tajemnou minulostí a záhadnou budoucností. Nesnáší, když jim strkáte nos do jejich věcí, a tváří se, že koušou. Nebo taky jako páni světa, protože jejich příbuzný (někteří se odvolávají skoro až k éře draků) byl někdo a pochází z poslední absolutně čistokrevné linie. Na rozhovor s nimi vlastní má rodina moc málo titulů, takže se budu muset do příštího zařazování snažit nějaký získat, abych vám o nich mohl poreferovat víc.

Přejděme proto k další skupině lidí. Ti pro změnu působí přátelsky a otevřeně, třeba už podle toho, jak je oslovujete. (Takové souhvězdí, to je hezké, ne?) Většinou mají nějaké vznešené cíle, jako třeba spasit domácí skřítky, zachránit všechna zvířátka, nebo se stát nejobávanějšími kouzelníky své doby. Popřípadě alespoň připravit svou starší sestru o deštník, čemuž vážně fandím!
Ať už z nich vyroste cokoliv, právě teď díky krátkému rozhovoru s nimi zjistíte, že najednou patříte mezi členy nějakého děsně tajného spolku a provádíte věci, o kterých jste si nikdy nemysleli, že je budete dělat. Například zpíváte nějaký děsně starý šlágr veřejně v Kotli a nechcete nic za zmlknutí. I takoví jsou totiž naši nejmladší – aktivní, nadšení a plní elánu.

Nesmím však zapomenout podotknout, že pro mnohé byl dopis z Bradavic nejspíš záchranou před smrtí hladem. Tolik nezdravě hubených a pobledlých dětí na jednom místě, to jsem ještě neviděl. I když důvody možná chápu. Taky jsem před příjezdem neobědval, aby se mi do břicha vešla ta slavnostní večeře.
A neunikla mi ani divná móda malých holek tahat s sebou kabelky, které rozměrově předčí i urostlejšího drsnochvosta, ale od pohledu jsou poloprázdné. Kdyby mi tento jev někdo vysvětlil, byl bych vám vděčný.

Mám-li tedy pozorování, na jejichž počátku stála sázka s mým bratrancem a snaha ozvláštnit si prázdniny, shrnout, čeká nás, stejně jako pokaždé, zajímavý rok. Přibylo několik raubířů, ale i plachých a stydlivých dětí. Někdo je lenoch, další se leká při sebemenším šustotu. Jsou zde však i tací, které by nerozházely ani cirkusovými kousky prokládané hodiny lektvarů pod taktovkou profesora Weasleyho. Faktem ale je, že se prváčci chovají až překvapivě stejně jako my. Vesměs rozumí angličtině, a tak vám nic nebrání v tom, abyste se také s nějakým nováčkem seznámili.
Závěrem uvedu snad pouze několik doporučení: Vydávat se za novináře píšícího pro Denní Věštec není zrovna dobrý nápad. Zvlášť když měříte sotva metr šedesát a ještě vám nerostou vousy. Mnoho předškoláků se domnívalo, že kuju nějakou habaďůru a chci si z nich vystřelit, a tak nějak odmítali spolupracovat.
Také nedoporučuji seznamovat se stylem: „Ahoj, jsem tvůj nový nejlepší kamarád James. Řekni mi o sobě úplně všechno!“ Zůstanete sedět u stolu opuštění a nepochopení. A pravděpodobně vás nazvou cvokem.
Největší naději na úspěch tedy podle všech mých pozorování máte, když je oslovíte s nějakou nenápadnou záminkou. Třeba se jich zeptáte na výsledky famfrpálového zápasu, pochválíte jim sovu, ukousnete z palačinky, nebo cokoliv jiného, co se zrovna hodí. Jenom poznámky je nutné pořizovat nenápadně. Nejlépe vůbec. Když si totiž všimnou, opět mají tendence utíkat. Jako kdyby je snad chtěl někdo mučit či co. Vážně, prváci, pokud čtete tyto řádky, spolupracujte přeci trochu!

Seznamování zdar!
James Hroozley

Tagy: nováčci, prváci, seznamování

2x Komentováno