Velevážené obyvatelstvo hradní! Ještě pořád vás baví spát v ložnici? Neleze vám už na nervy to věčné chrápání spolubydlících? Chcete vyzkoušet něco nového nebo zažít noc plnou adrenalinu? Pak právě vám jsou určeny následující řádky. Neváhejte a popadněte spacák nebo peřinu, přibalte polštář a něco na zub a vzhůru za nočním dobrodružstvím!
Někteří z vás, starších studentů, si možná pamatují na loňský článek, v němž vám můj kamarád, kolejní bratr a spolubadatel James Hroozley nastínil mnohými neobjevené možnosti, kam složit hlavu. (Ne, nejednalo se ani o špalek, ani o gilotinu.) Že si nevzpomínáte? Nevadí, připomenu. Jak se říká, opakování je matkou moudrosti a mladší spolužáky by to možná také mohlo zajímat. Tak tedy:
Téměř s nasazením vlastních životů (takové bouchnutí se do hlavy o lavici ve Velké síni vážně bolí!) jsme pro vás vyzkoumali, jak se to má s nocováním ve Velké síni a v klubovně. Merlinžel, sice jsme neobjevili to, proč jsme tam prve přišli, ale zážitky to byly vskutku skvělé. Krom toho vám také Jamie poskytl cenné rady, kde naopak nespat. Doufám, že i díky tomu jste přežili všechny hodiny lektvarů bez toho, aniž byste si hlavu vykoupali v kotlíku, a magické symboly zase bez nepěkných a bolavých modřin, způsobených omlácením hlavy o tvrdé kamenné lavice. Masožravá kytka vás také nesežrala? Výborně!
I když bych vám jistě mohla vyjmenovat další řadu míst, kde se spaní nevyplácí, zaměřím se raději na ta místa, kde by naopak spánek mohl být tím správným dobrodružstvím. (Ne, že by spaní na hodinách dobrodružství nebylo. Třeba s profesorem Weasleym je dobrodrůžo každá hodina, ať už prospaná či ne.)
Psal se prosinec loňského roku – jeden z těch studených zimních večerů, když jsme já, James a pro tentokrát ještě naše společná kamarádka Claire Crane rozrazili dveře Velké věže a nahrnuli se dovnitř. Na tom by samozřejmě nebylo nic zvláštního, kdyby nám však společnost nedělala místo normálního oblečení pyžama a spolu s nimi i spacáky, čokoláda a termoska s čajem. Ano, hádáte správně, právě Velká věž se stala naším dalším útočištěm, kde jsme se rozhodli složit hlavu.
Samozřejmě měla naše mise, stejně jako i obě předchozí, také jiný, podstatně vznešenější a důležitější účel, než jen vyzkoumat, jak že se to ve věži spí. Jamie se totiž rozhodl, že si tam počká na Santa Clause! Vážně nekecám! V naději, že si tento postarší pán s bílými vousy přijde prozkoumat místní krb, se tedy usídlil přímo před ním, zatímco já jsem zvolila místo o pár metrů dál a Claire zase jedno z křesel. A takto usídlení a uvelebení jsme čekali, čekali a čekali…
Santa však stále nikde! Nutno podotknout, že Jamieho tím vážně zklamal. Alespoň, že jsme měli tu čokoládu. Ta je totiž v takovýchto chvílích naprosto neocenitelná. A tak jsme po chvíli marného čekání, a v Jamieho případě i upínání nešťastných pohledů směrem ke krbu, rozhodli oddat se příjemnější činnosti – spánku. A řeknu vám, ve Věži se nespí vůbec ale vůbec špatně. Příjemné teploučko, všude spousta polštářů roztodivných tvarů a pokojný klid, narušovaný pouze veselým praskáním dřeva olizovaného rudými pekelnými plameny, je pro spánek to pravé ořechové. (Mimochodem, kdyby někdo věděl, proč se říká zrovna pravé ořechové, neváhejte a dejte mi vědět! Vážně mě to zajímá.) Jistě se tedy nebude nikdo divit, že jsme usnuli téměř v okamžiku, jakmile se naše hlavy dotkly polštářů.
Přestože jsme se tedy Santy nedočkali a ráno jsme téměř zaspali, rozhodně pokládám akci za úspěšnou a jsem si jistá, že si nocování ve Věži ještě někdy zopakujeme. A vy si to vyzkoušejte také, vážně to stojí za to!
Jak již tedy víte, spát ve věži je super. Co ale třebas takové schodiště? Každý den se po něm trmácíte do učeben, honíte tam zatoulané mazlíčky a skáčete přes zákeřně mizející schody. Já na schody nadávám dost často a jsem si jistá, že nebudu sama. Jsou ale tak špatné? Odpověď je naprosto jednoduchá. Nejsou! Krom toho, že bychom se bez nich nikam nedostali poskytují naprosto perfektní místo k tomu, vypozorovat, co se na hradě děje v noci. Spí obrazy, nebo šmírují nebohé studenty, aby pak mohly přes den vyřvávat kdo ví co? Potulují se kolem duchové hledající cestu do záhrobí? Nebo snad někde nad sklenkou vína schůzují profesoři, aby si mohli od nás, zlobivých studentíků, odpočinout nebo hůř, aby mohli zosnovat hrůzné plány, jak se nás zbavit a odjet spokojeně na dovolenou? Nevíte? My taky nevěděli a tak jsme se rozhodli, že tomu nočnímu dění přijdeme na kloub.
Společně s Jamiem jsme se tedy chopili stejného vybavení jako při pouti do věže a opustili bezpečné zázemí naší společenské místnosti. Improvizovaný tábor jsme rozbili v prvním patře a bez zbytečného váhání či okounění jsme se zakutali do spacáků, připraveni zastavit každého ducha nebo jiné podezřelé individuum, které by nás snad chtělo poctít svou návštěvou. Merlinžel, jediné individuum, které na nás natrefilo byl Jimmy Campbell. Což o to, on je Jimmy někdy také dost zajímavý a podezřelý, ale my vážně toužili po někom jiném. Navíc si z nás chtěl vytvořit pokusné králíky. No chápete to? Z nás, švarných a udatných dobrodruhů, kteří téměř s nasazením vlastního zdraví zkoumají noční zákoutí hradu? Skandál!
S potěšením vám však mohu oznámit, že jsme se nedali a veškeré lahůdky, které nám Jimmy nabízel, jsme s díky odmítli. Ještě aby ne, když nám na rovinu objasnil, že na nich zkoušel svůj nově uvařený lektvar. Upřímně jsem se divila, že ještě nic nevyhodil do vzduchu, jelikož tenkrát měl za sebou pouze pár základních hodin lektvarů! Jimmy se však nakonec odebral kamsi pryč (asi na lov dalších nebohých obětí) a my jsme dál sledovali okolí. Leč spánek je někdy zákeřný a nevypočitatelný a tak nás nakonec přemohl. S politováním tedy musím konstatovat, že jsme záhadě nočního života na schodišti na kloub nepřišli.
Zato jsme však přišli na infekci! Ne, nevěším vám tu bulíky na nos, ani mi nepřeskočilo, vážně šlo o infekci. Tedy, tehdy jsme si to alespoň mysleli. A s námi i mnoho jiných. Abych to ale uvedla na pravou míru… Když jsme se následujícího rána probudili, zjistili jsme, že kolem nás je červenou páskou vyznačen jakýsi čtverec opatřen navíc cedulí hlásající: „„Infekční oblast, pokud chceš projít, dej si přes dýchací ústrojí nějakou látku.“ Divné, že? Raději jsme na nic nečekali, sbalili si saky paky a dali se na ústup. A jak jsme později zjistili, celá infekce byl naprostý výmysl a nestál za ní nikdo jiný, než náš noční návštěvník Jimmy. (Pro více informací zapátrejte ve starších článcích, třeba se vám podaří objevit i ten s názvem „Záhada prvního patra aneb Podivná infekce“.)
Nocování na schodech tedy dopadlo neslavně a my po chvíli na nějaké zkoumání nočního života dočista zapomněli. To vše ale bylo loni! A kdo ví, co se na hradě děje přes prázdniny? Navíc, takového neobvyklého nocování není nikdy dost a tak jsme se k jednomu odhodlali i letos.
Je tomu sotva pár dní, kdy jsme já, Jamie a naše kamarádka Emilia Script opustili brány společenské místnosti a jali se stoupat po schodech, obtěžkáni spacáky a v Emčině případě i jednou obří čokoládou. Původně jsme měli namířeno do útulné Velké věže a tak není divu, že se na scénu opět probojovalo téma Santa Clause. Jak však Em bystře podotkla, v tuto dobu si Santa Claus společně s paní Clausovou hoví nejspíš někde na dovolené a tak byl Santa o chvilku později nahrazen soby. A divili byste se, jaký zájem takové téma dokáže vzbudit u Jamieho.
„A kdo se o ty soby stará? Musí mít i nějakej výcvik?“ chrlil jednu otázku za druhou, že jsme s Emčou nestačili ani reagovat. Nakonec Jamie dospěl k názoru, že sobi jsou vlastně testrálové! Vážně nechápu, jak přišel zrovna na tohle. Další debatu však přerušila dlouho očekávaná chvíle – dorazili jsme na místo určení. Leč… oslavy byly předčasné.
Ve věži totiž nebylo prázdno, jak jsme čekali, nýbrž ji okupovala jakási dvojice studentů, jejichž jména si však nechám pro sebe. (Tedy, nechám si pro sebe jen jméno oné studentky, protože jméno jejího společníka stejně neznám.) Po ne zrovna vřelém přijetí (a mém ukořistění jednoho polštáře) jsme raději vycouvali zpět a dospěli k názoru, že nejlepší bude strávit noc na schodišti. A hádejte co jsme si ustanovil jako cíl mise? Počíhat si na duchy! Když už nám to prve nevyšlo, tak proč to nezkusit ještě jednou?
Nakonec jsme jako stanoviště alfa zvolili odpočívadlo mezi pátým a šestým patrem. Já se nejprve vrhla na průzkum terénu a zkontrolovala, jestli se tam třeba nějaký ten duch zrovna nenachází, zatímco Em se zabalila do několika dek i spacáku a vrhla se na likvidaci své maxičokolády. A Jamie? Ten koukal na Em a hlavně na čokoládu s výrazem alá zatoulané štěně. Emča je však duše dobrotivá a tak se s námi o svou lahůdku podělila, což vyvolalo velké nadšení obzvlášť u toho člověčího štěněte. (Chápejte, já čokoládu taky miluju, ale ti duchové mě v tu chvíli vážně děsně zajímali! Nakonec jsem samozřejmě neodolala, duchové neduchové.) Jamie kvůli čokoládě dokonce překonal i překážku ve formě vyčištěných zubů a tak jsme se konečně mohli odebrat ke spánku, který na sebe nenechal dlouho čekat.
Nu a to je konec našeho velkého putování. Pokud si kladete otázku, jak to nakonec dopadlo s duchy, pak věřte, že nijak – na žádné jsme nenatrefili. Zase. Ani tento částečný neúspěch nás však rozhodně neodradí a tak se snad jednou dočkáte dalšího pokračování a s tím i nově probádaných míst. Rozhodně pro to uděláme maximum.
Páčko a spánku zdar!
Becc
P.S.: Vážení duchové! Jestli čtete tento článek, byli byste, prosím, tak laskaví a poctili nás při našem dalším nočním dobrodružství návštěvou? Bylo by to od vás moc hezké. (A pokud byste nás nevyděsili k smrti, bylo by to ještě hezčí.) Děkujeme!
Tagy: duchové, Santa Claus, schodiště, spánek, Velká věž