Bradavičník

Už jste někdy přemýšleli nad tím, bez čeho byste nemohli existovat? Co musíte neustále dělat, nebo dostanete absťák? (Třeba kousání nehtů…) Ne?
Ale to byste, vážení studenti, měli! Všichni a do jednoho! Proč? Protože je to vélice vážná věc. Každý máme nějakou svou úchylku, které se nemůžeme zbavit. A já jsem tak skvělá, že jsem si pro vás připravila pár rozhovorů právě s lidmi, kteří nějakou tu úchylku mají a vůbec se za ni nestydí.

Jako první jsem si dala sraz s takzvanou Mrzimorskou Královnou (A já jsem zase Zmijozelská Bohyně, ha!), Elizabeth Kirkwoodovou. Seznamte se s její závislostí!

Povídám: „Takže tys říkala, že tvá úchylka je pojmenovávání věcí, že? Hele, a proč ty to vlastně děláš?“

„Přijde mi to takový lepší. Například já svoji Michelle miluju! A označení kytara mi přijde už dokonce i hanlivý. Prostě bych jí nemohla říkat kytaro. A jelikož já mám kytary tři, tak když doma řeknu, že hledám kytaru, tak nikdo neví, jakou myslím, ale když řeknu jméno, tak všichni vědí. Je to, jako když pojmenuješ zvířátko. Jen tohle zvířátko neposlechne na zavolání.“

„A nepřipadá ti to trochu… divné? Necítíš se pak jako… no… věcofil?“

„Ne, pojmenovávání věcí je dobrý! Potom si s nima můžeš povídat a nevypadá to tak divně! A navíc, představ si, kdybychom my neměli jména, a říkali si jen Člověče! To by byl děs! Takže je lepší, že já jsem Eliz a ty Valča, protože tak se to aspoň rozezná.“

„A dokážeš mi říct, čemu všemu ta jména dáváš? Víš, nemyslím, že třeba záchody v druhém patře máš pojmenované. Josefka, Fiona, Gertruda…“

Ale Elizabeth mi skočila do řeči. „Svým kytarám, mojí oblíbený tužce, plyšákům… prostě skoro všemu, co mám ráda. Kromě knížek. Ty už jména mají.“

„A jak vznikla jména těch tvých kytar?“

„Jmenujou se Anabelle, Michelle a Janiss. Anabell podle mojí učitelky, která mě na ni naučila, Michelle, podle jedný písničky od skupiny, kterou má ráda babička a Janiss podle jedný zpěvačky.“

Dále si Elizabeth myslí, že když si pojmenujete nějakou věc, tak na ni dáváte větší pozor a neztrácíte ji. Takže… vzhůru do pojmenovávání vašich ponožek, vážení! A to směřuju hlavně ke své spolubydlící.

Dále jsem zašla za svým dvojčetem Kate, odhalit vám její úchylku. Ale pozor! Ta už vůbec není tak pěkná, jako ta slečny Kirkwoodové.

„Kate, můžeš mi vysvětlit, proč furt brečíš?“

„Proč brečím? Ale Valčo, to je hloupá otázka.“

„Ne, není. Já jsem za tebou přišla, abychom s tím něco udělaly! Společně!“

„Koukej, do mýho brekotu ti nic není, a vůbec…“

„… Víš co? Přestaň mi skákat do řeči, sestro druhorozená. A já ti s ničím pomáhat nebudu, páč jsi na mě zlá. Tak.“

A jako obvykle začala natahovat. „Ale Valčo, já jen říkám pravdu…“

„… S tebou je to marný. Jak si mám zahrát na životního manažera, když… no to je fuk. Prostě to už nedělej.“

Ona je hrozná. Mohla bych vám povídat o dalších úchylkách, například o tom, jak pan profesor Ludlow neustále nosí růžové košile. Ale kvůli mně (a jen a jen a jen kvůli mně!) si dokonce koupil i bílou a modrou.

A nebo o Teile, kterou baví zadávat tresty. Takžé… zamyslete se nad svou závislostí, a přijďte za mnou. Buď jí podpořím,  nebo vám pomohu se jí zbavit!

Valeria N. O’Donnel, Zmijozel

Tagy: rozhovory, úchylky

2x Komentováno