„Hurá, přežili jsme!“ I tak by se dalo shrnout mrzimorské putování za duchem během Předvečeru všech svatých. No vážně, nepřeháním. (Možná jen trošilinku.) Každopádně pokud si teď klepete na hlavu a říkáte si, že jsme poserové, pak příště vyrazte taky. Dost možná pak totiž změníte názor. Nebo nejdříve chcete vědět, co za hrůzy že nás to potkalo? Proč ne…
Halloweenské hledání duchů se kvapem blížilo a já si říkala, jak se letos nebudu bát. Prý: „Buď odvážná, stejně se nic nemůže stát. Profesoři by to určitě nedovolili!“ Třeba zrovna tímto jsem se uklidňovala a snažila se příliš nevzpomínat na loňský Halloween, kdy mě málem jeden nechutný kostlivec stáhnul do jezera. Brrr, ještě teď mi někdy běhá mráz po zádech. (Mimochodem, víte vy vůbec, jak je stisk takového kostlivce nepříjemný? Já ano. A na rovinu… netoužím po tom si to zopakovat.)
Nu, ale zpátky k Halloweenu letošnímu. Těmi profesory si teď totiž nejsem dvakrát jistá. Vždyť jsme o vlásek unikli jisté smrti! No, dobrá, možná to byl spíš vlas, ale to nic nemění na tom, že to byla zkušenost vážně děsivá. A to to začalo tak nevinně a zajímavě. Tedy, pro některé…
Jsem vážně ráda, že se nijak extrémně nebojím pavouků. Neříkám, že jsou to moji oblíbení mazlíčci, ale naštěstí před nimi obvykle nohy na ramena neberu. Někteří žlutí však podobný postoj nezastávají, a tak se vůbec nedivím těm vyděšeným a překvapeným výkřikům, když se najednou k životu probral obrovský a děsivý pavouk, který si až do té doby nehybně hověl na naší nástěnce u krbu. Ani mně se zrovna nelíbil. Fuj!
„Hmm… Sešlo se vás tu mnoho,“ prohlásil pavouk z ničeho nic a my měli v tu chvíli oči až na vrch hlavy. No bodejť by ne. Kolikrát se vám už stalo, že na vás začala mluvit taková osminohá příšera? Mně tedy ještě ne.
Nicméně na nějaké zděšení a zanícené debaty případných pavoučích nadšenců nebyl čas, jelikož pavouk si zvesela žvatlal dál: „Nyní se však vaše družina musí vypravit na temnou pouť nalézt ducha. Kde ten se skrývá?
Je to místo, kolem něhož stromy stojí,
tráva však uvadá a stahuje se pryč,
málo vás chodívá tam,
pro vítr a zimu všudypřítomnou.“
Ano, takhle nějak zněla jeho hádanka a my po spoustě návrhů (dokonce padl i nápad se hřbitovem!) úspěšně nalezli ono žádané místo – mýtinu. Hádankám však nebyl konec, jelikož na řadu přišla druhá a podstatně těžší. Tu vám však nepovím, jelikož si ji jednoduše nepamatuji.
Po chvíli dumání však na mysli jednoho chytrého studentíka vytanulo jméno hledaného ducha. Byl jím Bezoký Karlos. Hurá a třikrát sláva, první krůčky ke splnění úkolu jsme zdárně zvládli. Nezbývalo tedy nic jiného, než si dodat odvahy a vydat se na mýtinu za Karlosem. A tak se tedy šlo…
Řeknu vám, taková potemnělá mýtina obklopená stromy Zapovězeného lesa a bez přítomnosti byť jen jediného profesora tedy není zrovna to nejpříjemnější místo. A to, že nás tam byla spousta, na situaci vůbec nic neměnilo. Hlavně jsme vůbec nevěděli, co dělat, nebo spíše jak ducha najít. Pokud to totiž někdo z vás náhodou neví, duchové jsou hrozně nevyzpytatelní a někdy nejsou vidět. Tak! To je překvápko, že?
Bohudík přišla záchrana. I když z počátku by se o tom dalo dost pochybovat. Záhadný tichý zpěv, jenž se z ničeho nic rozlehl mýtinou, nebyl rozhodně nijak příjemný. Hlasy neznámých zahalených postav, které se o chvíli později zjevily na kraji lesa a zamířily k ohništi uprostřed louky, totiž nebyly zrovna pohlazením pro naše zmrzlé uši. Mně osobně z nich spíš naskakovala husí kůře. Brrr! Netrvalo to však dlouho a neznámí umlkli, přičemž si posedali kolem obrovské dýně uprostřed ohniště.
„Přisedněte k nám,“ vyzval nás jeden zakuklenec svým chraplavým, téměř mrtvolným hlasem. Lucerny osvětlující mýtinu najednou zhasly! Také se vám to zdá divné? Nejste sami. Do zpěvu mi v tu chvíli rozhodně nebylo, a abych si přisedla k těm podivínům? Ani do toho se mi nechtělo.
„Jsme ti, kdo vám pomohou zřít ducha,“ promluvila najednou další z postav a jako na povel všichni zahalení pozvedli ruce dlaněmi nahoru. „Chyťte se našich rukou, ať můžeme začít vyvolávání.“
Tak do toho se mi nechtělo už vůbec. Co když jsou to vážně nějaké oživlé mrtvoly? Jejich ruce i hlasy by tomu rozhodně napovídaly. Času však nebylo nazbyt a my museli splnit svůj úkol, a tak nakonec všichni po menším či větším váhání usedli mezi neznámé a spojili své ruce s jejich.
Postavy se opět pustily do zpěvu. Vážně netuším, co to vlastně zpívaly, jelikož jim vůbec nebylo rozumět. A navíc to bylo docela děsivé. Takže jsem se spíš soustředila na sebe než na nějaké zaříkávání či vyvolávání, kyklajíce se u toho ze strany na stranu tak jako všichni kolem. (Mimochodem, kdyby vás chtěl někdy někdo přemluvit k vyvolávání duchů, není to tedy žádné vzrůšo. Spíš naopak.)
Najednou ale všech sedm záhadných postav ztuhlo a jejich zraky se obrátily k temnému lesu. Něco se blížilo!
Napětí by se dalo krájet. Dýně zhasla a celou mýtinu pohltila černočerná tma. Chlad (a u mnohých i strach) se zařezával až do morku kostí. Blíží se snad nebezpečí? Je to nějaké divoké zvíře? To nikdo nevěděl. Nebo alespoň ne do té doby, než se ozval zvuk kopyt.
Najednou jedna z postav vyskočila na nohy, napřáhla před sebe ruku a z její dlaně vytrysklo jasné světlo. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Na prahu lesa stál ozářen světlem černý jednorožec, postrach Zapovězeného lesa, Noční můra!
Někteří byli pohledem na něj uchváceni, já bohudík (nebo snad bohužel?) věděla, co je zač. (O pár dní dříve jsem totiž vypracovávala úkol do POKT, díky němuž jsem se o černém jednorožci dozvěděla.) Nejsem tu ale od toho, abych vám vyprávěla o tom, co jsem zjistila, to si koneckonců můžete najít sami. Na mýtině se totiž děly dosti děsivé věci…
Jednorožec se vzepjal na zadních a zaržál, jen aby se vzápětí opět postavil na všechny čtyři a nebezpečně zahrabal v zemi. V tu chvíli připomínal rozzuřeného býka.
„Utíkejte!“ křikla jedna ze zahalených postav.
Nikdo se nenechal dvakrát pobízet. Rozprchli jsme se pryč, co nejdál od jednorožce. Všude kolem však panovala naprostá tma, a tak pro mnohé skončil útěk dřív, než vůbec začal, pádem.
Strhla se panika.
To však nebylo zdaleka to nejhorší. Můra se dala do pohybu. Rozeběhla se, jedním mohutným skokem přeskočila dýni ve středu ohniště a hnala se za námi. Případný přihlížející by si patrně myslel, že náš osud je zpečetěn, leč jsme naštěstí měli z pekla štěstí. Můra nás totiž přeskočila, jak kdybychom nepředstavovali sebemenší překážku, a následně se ztratila kdesi v lese. Uf.
Ani jsme se však nestačili pořádně uklidnit, když vyvstal další problém. Kouzla nefungovala. Žádná. Ani jednoduché Lumos se nepodařilo vykouzlit, a tak jsme zůstali odkázáni pouze na štěstí, doufajíce, že kouzel nebude třeba.
Naštěstí se o chvíli později opět rozhořela ona velká dýně v ohništi. Leč díky jejímu svitu jsme učinili další znepokojivé zjištění. Záhadné postavy zmizely. Co teď? Nikdo nevěděl.
Postupně jsme se začali trousit zpět k ohništi, když tu se najednou mýtinou rozlehl záhadný hlas: „Vzpomeňte, proč tu jste a splňte svůj úkol.“
No, to se lehko řekne, ale jak máme úkol splnit? Jak ducha najít? Ani tohle jsme nevěděli. V pomatení smyslů, či snad v bláhové naději jsem zkusila to jediné, co mě napadlo.
„Ehm, Bezokej Karlosi?“ broukla jsem do větru a zkoumavě se rozhlédla kolem. Výsledek mě ale překvapil.
„Ano?“ ozval se kousek ode mě mužský hlas, až jsem úlekem vyjekla a poskočila pár kroků stranou. (Ještě víc takových Halloweenů a možná mě brzo odvezou do blázince. Loni kostlivci, letos Můra a duch. Huh.) Ale zpět k dění na mýtině.
„Karlosi, kde seš?“ zvolal někdo za mými zády, přičemž já se stále neviditelného ducha optala, zda by s námi nechtěl jít do hradu.
Netrvalo to dlouho a kousek od mé osoby se ze stínů vynořil duch malého, asi 50letého muže bez oka, s šedivými vlasy staženými v culíku, s tričkem zakrývajícím tlusté břicho a s dobrotivým úsměvem na tváři. Ano, jednalo se o Bezokého Karlose. Tedy, vážně jsem myslela, že bude děsivější. Takhle vypadal jako docela milý chlapík.
„Do hradu? Proč do hradu?“ upřel na mě Karlos své jediné oko, načež se rozhlédl kolem. „Jak se vám líbila můra? Děsivá, že?“ usmál se.
Ano, nevymýšlím si, vážně se usmál! Dokonce vypadal, že se náramně baví. Nám tedy do smíchu vážně nebylo. To však ještě nebyl ani zdaleka konec. Karlos nám totiž sdělil, že se mu v lese líbí. Nechápu. Zima, zatuchlo, nebezpečí. Jak se mu tam pro Merlina mohlo líbit? A víte, co se mu prý líbí nejvíc? Vlci!
„Viděli jste ty vlky? Jsou vážně skvělí!“ básnil o nich, jak kdyby to snad byli nějací suproví domácí mazlíčci.
„A… jsou hladoví?“ optal se Jamie, čímž asi shrnul veškeré naše obavy. ‚Příčina smrti: sežrán vlkem.‘ Děkuji, nechci. Karlosovi však Jamieho otázka přišla nejspíš náramně vtipná, jelikož se nadále pobaveně křenil.
„Mně je to fuk, mě by nejedli. Nemůžou mě totiž chytit, ha!“ zvesela zahalekal. Leč… najednou se jeho výraz zásadně změnil a v obličeji se mu usídlil výraz nenávistný a notně rozhněvaný. Už přesně nevím, kdo to byl, ale někdo se totiž zmínil o tom, že je na hradě spousta jídla, které čeká, až ho někdo sní, a pozval Karlose na Halloweenskou hostinu. Merlinžel, Karlose tím dost naštval.
„Tak ty se mi budeš vysmívat?“ vyjel na dotyčného duch, a kdyby jeho pohled mohl zabíjet, vracelo by se nás o jednoho méně. Zmínka o jídle Karlose tak naštvala, že na nějaké omluvy a vykecávání nebral vůbec zřetel a s několika dalšími rozlícenými slovy odplachtil pryč.
A tak jsme zase byli bez Karlose. Sami, uprostřed mýtiny osvětlené skomírající dýní, obklopeni temným lesem, z něhož se každou chvíli ozývalo děsivé vlčí vytí, a bez nejmenšího ponětí, kudy zpět na hrad. Dosti prekérní situace, nemyslíte?
Ani za takto nepříznivých podmínek jsme však nehodlali nic vzdát a statečně jsme házeli do pléna všemožné návrhy, jak situaci vyřešit. Tu padl nápad vytvořit si z klacků improvizované pochodně, támhle zase použít lampy visící kolem, nebo prozkoumat dýni. Leč cestu do hradu stejně nikdo nevěděl. Navíc kouzla nadále nefungovala, a tak ani volání o pomoc pomocí kouzla Periculo nepřicházelo v úvahu. Zdálo se, že jsme v koncích a nadobro ztraceni. Když tu najednou…
„No dobrá, dobrá, vezmu vás na milost,“ ozval se ze tmy nám již známý hlas a vzápětí na mýtinu opět připlul Karlos. Nejspíše ho obměkčila o pár chvil dříve vyřčená omluva od onoho chlapce, jenž Karlose původně rozhněval.
„Pojďte se mnou, ale lépe važte svá slova,“ dodal Karlos a to už se vydal z mýtiny pryč. Sice nás svými dalšími slovy o hladových vlcích kolem zrovna nepotěšil, leč chvíli na to se z nám neznámého důvodu rozzářily lucerny kolem a osvítily tak cestu do hradu. Stokrát sláva, byli jsme tedy zachráněni! Samo sebou jsme se nenechali dvakrát pobízet a se slovy plnými díků jsme se rozešli za naším poloprůhledným zachráncem.
A jak vám, bystrým hlavičkám, jistě došlo, zdárně jsme doputovali až k hradu. Na nádvoří jsme se s Karlosem rozloučili, opět mu poděkovali, a pak jsme se již každý vydali po svých. Někteří zamířili do Síně na hlt něčeho na zahřátí či snad na uklidnění, jiní šli rovnou na kutě a někteří se šli třebas naložit do vany plné teplé vody.
A to je tedy úplný konec našeho Halloweenského putování za duchem Karlosem. Díky Merlinovi, že jsme to všichni ve zdraví přežili, a třeba na viděnou u nějaké té další akce.
Tagy: Bezoký Karlos, duch, Halloween, Můra, mýtina